Martin Amstutz (1965) je švýcarský hudebník a tiskař. V budově bývalé pošty v St. Gallenu má svou dílnu a muzeum zároveň, jmenuje se to Point Jaune. Každý týden otevírá tento prostor pro veřejnost a výsledkem jsou týdenní noviny publikované ve formě plakátu – Wochenblatt. Martin Amstutz zároveň hraje na bandoneon v kapele Café Deseado, která se vyznačuje pestrobarevnou směsí žánrů od šansonu, world music, po stoletou taneční hudbu a šraml. Na knižním festivalu Tabook 2019 v Táboře M. Amstutz jednak vystavil své Wochenblatty, vyznačující se divokou barevností a překvapující kompozicí textu a obrazu, jednak vystoupil s Café Deseado. Pražské pokračování Wochenblattu vytvořil v lednu 2020 během svého hostování v ateliéru ilustrace na pražské UMPRUM.
Váš Wochenblatt skutečně vychází každý týden?
Ano. Ano i ne. Každý týden leží u mě v ateliéru v Sankt Gallenu na stole list papíru. Ten ateliér je v budově staré pošty, každou středu ho otevřeme veřejnosti, lidé se sejdou a společně diskutujeme. Návštěvníci píšou na ten papír poznámky k našim diskusím, nebo tam třeba napíšou něco patafyzického.
Takže ta stará pošta funguje jako komunitní místo?
Ve středu ano. Je to sice můj ateliér, ale ta budova vznikla jako veřejný prostor, takže nedává smysl, abych ji využíval jen pro sebe. Od začátku jsem ji chtěl otevřít pro lidi.
A co je obvyklým tématem těch středečních diskusí? Třeba lokální politika v Sankt Gallenu?
Může to tak být, naše diskuse jsou ale často spojené s uměním, protože řada přátel, kteří přicházejí, jsou umělci, například herci, pak zase po své zkoušce přijdou třeba jazzmani… V každém případě se každý týden popíše list papíru, ve čtvrtek ráno dostane číslo a to je Wochenblatt.
A jak se publikuje? Jako plakát?
Ano, v té staré poště ho vyvěsím na zeď. A pak, čas od času, jedno to číslo vytisknu. Ten nejnovější, který vznikl se studenty UMPRUM v Praze, má číslo 1 144. Na výstavách pak ukazuji jenom ta vytištěná čísla.
Kolik let už to takhle děláte?
Začal jsem v roce 1998. Ve chvíli, kdy mi připadalo nutné mít něco jako vlastní noviny. Souviselo to také s úpadkem tištěných médií, který se tehdy začal projevovat.
Ta aktivita je ale asi nekomerční, ne? Jak platíte své účty? Děláte také grafiku na zakázku?
Moc ne. Stane se, že někdy někdo přijde a chce třeba vytisknout nějaké zvláštní vizitky. To můžu udělat. Anebo přijde nějaký grafik a chce své věci vytisknout na mém lisu, to je také možné. Anebo má chuť si tam zaexperimentovat. To se ale příliš často nestává. Na byznys většinou nedojde. Díky honorářům za hudební vystoupení nějak přežívám.
Máme projekt jménem Café Deseado, vznikl vlastně ve stejné době jako Wochenblatt, ale samozřejmě hudebníci se prostřídali. Posledních pět let hrajeme jako trio.
A jak popsat váš styl? Je to něco jako world music?
Určitým způsobem ano. Hrajeme jen své vlastní skladby a vlivy přijímáme skutečně odevšad. Samozřejmě, i za jménem kapely se skrývá příběh. V argentinské Patagonii je na atlantickém pobřeží Puerto Deseado, vlastně to znamená vytoužený přístav, a v něm se zastavil opravdu každý. Všichni ti mořeplavci jako Fernando Magellan nebo Francis Drake, všichni ti, kdo se pokoušeli obeplout Jižní Ameriku. Je to jeden z opravdu posledních dobrých přístavů a právě tam se snažili nachystat své lodě na další cestu. Charles Darwin se tam stavil také. Myslím, že Bruce Chatwin dokonce o Puerto Deseado napsal ve své knize In Patagonia (1977). Otázka je, co všichni ti muži v Puerto Deseado hledali. A odpověď je jasná, hledali hospodu. Pochopitelně hledali Café Deseado. A v Puerto Deseado žádná kavárna neexistuje. Právě proto pak museli obeplouvat svět jako Magellan nebo jako Drake. Takže máte tenhle bod, tohle místo, které neexistuje, a jak víte, není možné uvažovat o něčem, co neexistuje, protože jakmile začnete o místě, které neexistuje, uvažovat, něco přece jen vznikne. Z místa, jež neexistuje, vznikne imaginární místo. Něco jako imaginární číslo.
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu
