Narodil se v roce 1986 v Mělníku, vystudoval filmovou a televizní grafiku na VŠUP v Praze. Je výtvarníkem pro malé, menší i nejmenší. Pracuje s infantilně stylizovaným rukopisem, modeluje expresivně-primitivistické postavičky v družném hovoru s vybranými reprezentanty zvířecí a rostlinné říše. Kresbu prodlužuje knihou (nejčastěji ve dvojici s Janem Nejedlým), knihu animací, animovaný film počítačovou hrou (realizovanou pod hlavičkou renomovaného studia Amanita Design). Značky, pod nimiž ho hledat: Mistr sportu skáče z dortu, Tři naháči na tryskáči, Hororová čítanka, Lidová tvořivost, Cirkus Mrňousek, Chuchel, Botanicula, Happy Game…
Zaregistroval jsem vás v roce 2010 v souvislosti s komiksem Koule a Krychle. Na svých stránkách ale uvádíte ještě starší kousek, Kmen a jiné příběhy z roku 2007 – to je nějaká školní práce?
Je to tak. Šlo o semestrální práci na vejšce – to jen aby nevypadalo, že si píšu do životopisu práci ze ZUŠky. Tématem byl tehdy komiks a já udělal příběh divošského kmene, který, jak se ukáže, žije na tatrance, co leží někde v koutě. Jejich posvátnou horou je nějaká špinka, co je na té sušence přilepená, a když se setkají se svým bohem, je to ve skutečnosti uklízečka, která si nakonec na tatrance pochutná. Byla to moje první knížka.
Baví vás ta sedmnáct let stará věc dneska?
No, já to popravdě hodně dlouho neviděl… Ale už v téhle knížečce se objevily první tři příběhy o Kouli a Krychli, kde vystupují postavy Vajgla a Hovínka. A hovínka se v těch mých věcech pro legraci objevují pořád. Každý je občas „v hovnech“ nebo má „den na hovno“ – nebo do toho hovna aspoň šlápne. Takže témata z téhle staré věci se mě týkají, jak vidno, stále.
Studoval jste na Umprumce u Jiřího Barty filmovou a televizní grafiku. To bylo jasné rozhodnutí, jít na tuhle školu?
U Barty jsem studoval asi rok a půl. Dohromady se tam za těch šest let mých studií vystřídalo asi pět vedoucích. Původně jsem chtěl studovat ilustraci, aniž bych to popravdě nějak zvlášť uměl – nic jiného mě totiž nenapadalo. Ale můj tchán, malíř Václav Špale, mě tehdy naťukl, že já mám v těch svých věcech vždycky nějakou akci a že si to říká spíš o rozpohybování a že by se víc hodila animace. To se mi pak k mé radosti osvědčilo a na školu jsem se dostal…
Kreslíte odjakživa?
Mě vždycky bavilo kreslit, ale že bych byl nějaký génius, to bych neřekl. Asi jsem to doháněl pílí – pořád jsem chodil na kurzy kreslení figury, dělal různá cvičení a snažil se „vykreslit“. Ono se to na tu animaci koneckonců hodí. Vlastně je to celé o tom, být zavřený někde v díře a celé dny oživovat panďuláky.
Měl jste v tom oživování panďuláků nějakou podporu z rodiny, nebo to byla spíš revolta?
Rodiče dělali úřednické profese, ale ve výtvarné činnosti mě podporovali. Já byl vlastně takový hrozně nesmělý, ne úplně průbojný, takže kdyby mi to nějak zakazovali, asi bych skončil – bůhvíjak! Osobnostní a výtvarné osamostatnění přišlo později, když jsem poznal svoji ženu Janu a její rodinu samých umělců. Já byl z malého města a v Praze jsem se postupně otrkával. Zjišťoval jsem, když to nadnesu, že umění nejsou jen Ladovy obrázky a že pivo je fajn a tak dál.
Pomohla vám nakonec ta škola v něčem? Pomáhá ta zkušenost dodnes? Technika šla přece za ty roky raketově dopředu…
Animuje se pořád ručně, to ještě umělá inteligence pořádně neumí. Alespoň nějaký rok dva ještě umět nebude. Ale abych odpověděl a trochu to rozvedl: Kdybych na animaci nešel, tak bych patrně nedělal ani animované filmy, ani hry – k tomu jsem se dostal skrz školu. Já šel na vysokou s tím, že budu výtvarníkem animovaných filmů, jenže realita byla taková, že co si neudělám sám, tak nemám. Takže jsem nejen navrhoval, animoval, ale taky dělal zvuky. To jsem různě pískal do mikrofonu nebo stahoval zvuky z internetu…
A ta technika?
Co se týká technických dovedností, přijímačky na animaci jsem udělal především díky své domácí práci – svému úplně prvnímu videoklipu Baba Aga k písničce skupiny Jablkoň. Naanimoval jsem to celé ve Flashi, se kterým jsem se trochu naučil už na Hollarce. A v tomhle programu jsem pak animoval už úplně všechno. A animuju v něm dodnes. Jen jsem se to musel naučit komplet sám, na vysoké škole se tyhle praktické dovednosti moc nevyučovaly.
Jak jste se dostal ke studiu Amanita?
To bylo právě díky tomu Flashi. V té době, ještě za mých studií, vznikala v Amanitě jejich asi dosud nejznámější hra Machinarium. Je to hra beze slov o malém robotovi. No a ten robot, když chce něco říct, tak to udělá pomocí animované bubliny, ve které se odehrává nějaký mikropříběh. A právě na tyhle bubliny tehdy šéf studia Jakub Dvorský hledal pomocného animátora, který umí animovat ve Flashi, v němž hra vznikala. Animovat uměla samozřejmě spousta lidí, ale skoro nikdo nedělal v tomhle programu. Takže nebýt toho, že jsem na Flash narazil na střední škole a že mě následně na vysoké nenaučili pracovat v jiném programu, nedostal bych se k Amanitě. A když jsem potom v předposledním ročníku rozmýšlel, co by měla být moje diplomka, napadlo mě vytvořit hru. Tak jsem šel za Kubou, ukázal mu svůj nápad na Botaniculu a jemu se to líbilo. Našel programátora a pomohl mi hru realizovat, což výrazně ovlivnilo celý můj následující život i tvorbu.
Co všecko pro Amanitu děláte?
Dělám výtvarníka, režiséra, animátora, herního výtvarníka, testera… To všecko, co dělám, se vlastně jmenuje krásně poeticky „herní vývojář“, ale když se to takhle jednotlivě vyjmenuje, můžu si připadat zajímavější. Amanita je tvořena několika takovými malými týmy a každý pracuje na své hře. Kromě toho mého jsou tam ještě tři další. Práce v mém týmu vypadá asi tak, že přijdu za Kubou s nějakým nápadem a navrhnu, jak by mohl vizuálně vypadat, pak to dál rozmýšlím, rozhýbu a tak. Hudbu a zvuky dělá kapela DVA, programátor David Šemík programuje. To je takové jádro těch mých projektů. Všechno pak průběžně konzultujeme s Kubou a dalšími lidmi ze studia, kteří se starají také o všechny produkční a jiné starosti.
Amanita je docela hvězdná firma. Bere mezinárodně jednu cenu za druhou. Předpokládám, že občas vyrazíte do světa i vy. Jak si stojí současná česká animace ve srovnání se zahraničím?
Jako párkrát jsem si vyjel, to jo. Třeba z Ameriky jsem si přivezl mimo jiné myší mor, což byla taková hnusná chřipka, kterou tam v národním parku roznášeli myši a syslové. Ale jel jsem takhle jen párkrát. Tedy, ne že bych se bál exotických nemocí, ale spíš si se mnou lidé moc nepopovídají. Po jednom takovém výjezdu jsme na sociálních sítích našli komentář, že nejlepší prezentaci měl nějaký blázen, který neuměl anglicky. Já vždycky říkám, že mluvím anglicky jako tučňák, takže to musím nahánět vtipnými obrázky a jejich množstvím. Prezentovat mě potkáte hlavně v Česku, případně v zemích bývalého Československa…
A co ty kvality animovaného filmu v zahraničí a tady?
Na animovaný film jsou tu podle mě větší odborníci a jejich moudra. Já jsem spíš takový divák. Já můžu jen konstatovat, že se animovanému filmu daří lépe a lépe, a koneckonců ve srovnání s hraným filmem sklízí ceny po světě a je o něm slyšet.
Mají české hry nějaké specifikum, anebo naopak – chybí jim nějaká kvalita, nějaký moment, co je v zahraničí běžný?
Také na herní průmysl jsou tu, myslím, erudovanější. Navíc nejsem ani nějaký velký hráč, vždycky mě zajímá hlavně výtvarná stránka té které hry. V České republice se každopádně aktuálně řeší – podobně jako u filmu – státní podpora, a dále že by mělo být víc herních oborů na školách. To se všechno různě v zahraničí děje a má to své výsledky. V současnosti u nás vzniká celá řada zajímavých projektů. Jestli se ale jedná o nějaký speciální český rukopis, to říct nedokážu. Vznikají samozřejmě věci, které pracují s nějakými českými tématy nebo vycházejí z českého prostředí, ale to asi ocení a vnímají hlavně Češi. Zrovna amanití hra Pilgrims vychází z českých pohádek: je tam čert, vodník, dáte si pivo v hospodě… Ale to víme my u nás a zbytek světa si prostě zahraje hru a možná jim bleskne hlavou, že vypadá „evropsky“.
Jak taková hra vlastně vzniká? Třeba váš poslední majstrštyk Happy Game? Do jaké míry jste nedílný kolektiv, do jaké míry máte tvůrčí autonomii?
Nevím, zda bych Happy Game nazval zrovna majstrštykem, ale děkuji – svědčí to o vašem správně posunutém vkusu! Ale abych odpověděl: V tom, co v Amanitě dělám, mám v podstatě úplnou volnost. Ne že bych mohl udělat každou blbost, která mě napadne – už jenom kvůli tomu, že si to pak člověk se svým týmem musí odpracovat a trvá to řadu let. Takže je potřeba na začátku vědět, že ta hra bude mít smysl, že se dotáhne do konce a že bude někoho bavit. Koneckonců hry se dělají proto, aby si je někdo zahrál.
Jak vznikla Happy Game?
