Radim Kopáč „Co z tebe nakonec bude! Zvíře?“
Odešla.
„Morče!“ odpověděl jsem.
I
V srpnu 1968 zardousily armády Varšavské smlouvy v Československu obrodný proces zvaný pražské jaro. V lednu 1969 se na protest proti zavádění nových pořádků v politice, společnosti a kultuře upálil Jan Palach. Měsíc po něm Jan Zajíc. V dubnu 1969 nahradil Alexandra Dubčeka ve . . .
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu
Milan Balabán (1929–2019)
Kde jste Milana Balabána poznal? Přes aktivity Nové orientace?
Já ani pořádně nevím. Když si teď vybavuji naši minulost – jde o sled dějů vesměs s mravním, nikoli však lineárním posláním –, mám pocit, jako bychom se znali už z předživota. Raný Aristoteles byl přesvědčen, že kdo se v předcházejícím životě choval nemravně, je v tomto životě za trest proměněn v . . .
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu
Daniel Majling, slovenský komiksář, spisovatel a divadelník, ročník 1980, vydal v pražském Labyrintu novou knihu. Po Rudovi (2014) a Ruzké klazice (2018) je tady Zóna. Ty dva předcházející tituly je dobré připomenout. Právě proto, aby vynikly kvality novinky.
Rudo je série komiksových povídek o vztahových a sexuálních peripetiích hlavního hrdiny, jenž je autorsky stylizovaný jako lehký sociopat se zjitřeným intelektem a schopností solidně demytizovat běžnou skutečnost, do které se chtě nechtě každodenně probouzí. Jenže koncept baví tak do poločasu, v druhé půli knihy se autor poněkud zalyká stereotypem, opakováním, trochu silovými variacemi. Podobně Ruzká klazika: dobrý nápad, ale odbytá realizace. Napsat ruskou klasiku jako digest, jako literární šunt made in China – proč ne? Jenže Majling to zvládnul jenom v základních kulisách; žádná chytrá parafráze, žádný zábavný „nápad laskavého čtenáře“, který by parodoval předlohu a souběžně fungoval jako autonomní literární text.
Co chybí jedničce a dvojce ale Majling spolehlivě dohání trojkou: Zóna je jasně autorův vrchol. Ovšem dost náročný na zdolání. Majling aktivoval v Zóně veškerý svůj tvůrčí potenciál: zvládnul složitě strukturovaný příběh dovést k silné a osvětlující pointě, zvládnul do dějové linky inkorporovat plnou náruč zdánlivě nesouvisejících motivů, zvládnul vymodelovat psychologii hlavních figur. A samozřejmě zvládnul výtvarnou stránku věci: kresbu, černobílý realismus, ovšem protkaný nitkami jisté syrovosti a primitivismu, nejspíš expresionistického kořene. A zvládnul jak kresbě, tak textu dát solidní atmosféru. Vlastně rovnou postmoderní mix atmosfér: chvíli jsme v psychologické próze, jindy nabere dílo na mysterióznosti, pak je z něj pár stránek detektivka, pak horor, pak vědecká fantastika, pak pokažená love story. Ale co je hlavní: všechno to drží pohromadě.
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu
Jaroslav Kořán (1940–2017)
Jaroslav Kořán nestudoval v šedesátých letech ani literaturu, ani výtvarné umění, ani filozofii. Co vás dovedlo ke scenáristovi a dramaturgovi z FAMU?
Asi nás spojila angličtina. Jarda nesnášel ty, kdo mu svou ignorancí kazili radost z převádění anglosaské literatury do – v jeho podání rezonující – češtiny. Dobře věděl, že takovým se říká „killjoy“ či „spoilsport“. A vedle angličtiny nás sbratřila, vlastně sešvagřila naše mateřština. Pro jeden každý anglický výraz mohl Jarda vybírat z přehršle českých synonym to nejvhodnější. Ostatně pilně pracoval na slovníku synonym, chlubil se, že třeba pro penis má sto padesát českých výrazů, od radovana po pyj. Prostě mi imponovalo, že je jazykový fachman. Hlavně byl stejně jako já přesvědčen, že literatura je především jazyk, a teprve potom syžet nebo zápletka.
Jaký byl Kořán vlastně chlapík?
Někdy docela pádný, a většinou padal protivník. Při našem procesu ve třiasedmdesátém roce dokonce skočil soudci do řeči. Když nabyl dojmu, že nám adresovaných urážek již bylo dost, vytrhl se policajtům a zvolal: „Protestuji!“ Náramně jej potěšilo, že po vyšetřovací a soudní vazbě, v období mezi vynesením rozsudku a výkonem trestu, lepil Vonnegutovu knížku Jatka č. 5, kterou sám přeložil, a to mistrně. V tiráži ovšem marně hledal „whodunnit“. Čtenář si měl zřejmě myslet, že ta knížka se přeložila sama.
Ve třiasedmdesátém jste, společně s Jirousem a Daníčkem, realizovali památný happening v hospodě U Plavců, na nějž pak navázal zmíněný proces. Kdo tehdy v hostinci zpíval nejhlasitěji?
Existují různé verze. Ta pravá praví, že při inkriminovaném posezení Jiří Daníček usnul a nechal si o celé události zdát, a já, neznaje text doličné písně, jsem playbackově předstíral, že text znám. Později jsem se dozvěděl, že šlo o známou sokolskou píseň „Šestého července na strahovských hradbách“, v níž je Čechyně, „máti naše drahá“, žádána, aby zahnala z Prahy Prusy, „naše vrahy“, do pekel, kam patří. Jarda s Magorem ovšem místo „zažeň Prusy“ zpívali „zažeň Rusy“ a leckdo z té hospody se přidal. Pokud jde o hlasitost, Jardovi se dokázal vyrovnat pouze Magor. Ve stylu Křižovnické školy však musím dodat „a vice versa“. Decibelově i ideově to byla plichta.
Opakovali jste podobné akce i po návratu z vězení?
Neustále.
Jaký Kořán je vám dneska nejblíž? Kořán-překladatel, Kořán-primátor Prahy, Kořán-nakladatel, Kořán-galerista, Kořán-šéfredaktor Playboye, Kořán-strojník Pražských kanalizací a vodních toků, Kořán-hospodský kumpán?
Překladatel byl nejlepší z možných. Jako primátor nechal v Praze zhotovit sjezdy z chodníku a nájezdy zpět pro občany na vozíku – a hlavně mi dovolil zastavit dopravu na křižovatce před pražským Mánesem, aby jedoucí vehikly nebránily sestavování pivní kompozice zvané Zátiší (3500 půllitrů). Ve svém nakladatelství Gallery vydával krásné knihy, včetně několika mých. Jako šéfredaktor Playboye se také vyznamenal: Procházel jsem spolu se svým „vyloženým umělcem“ Petrem Koubou Františkánskou zahradou a proti nám se blížil Jaroslav Kořán, malířem Rudolfem Němcem zvaný Hlavado. Už zdálky jsem spustil: „Dovol, abych ti představil tvého nového autora.“ Hlavado, míjeje nás, oznámil jako v hollywoodském filmu: „Ve čtvrtek v jedenáct hodin v redakci. Čtrnáct stránek.“ A zmizel v pasáži Alfa. Když pracoval jako strojník, vybouchl s ním kotel. Celý život byl příkladný spolustolovník. Nikoli obyčejný kumpán, on byl „fernetový král“.
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu
Václav Havel (1936–2011)
Václava Havla jste poznal dřív osobně, nebo přes jeho texty, ať ty divadelní, nebo ty s politickým záměrem?
Václava Havla jsem začal poznávat skrze jeho dílo. Samotná osoba, chci říci osobnost, přišla na řadu později. Nezní to pravděpodobně, ale Havlovo dílo mi začátkem šedesátých let doslova strčil pod nos František Čech, tehdy ještě nikoli Ringo. Vzal mě kamsi na chatu, abych ho učil filozofii. V jedné místnosti spali, zřejmě spolu, František se svou tehdy budoucí ženou Magdou, v druhém pokoji jsem se brzy ráno probudil já. To proto, abych se mohl nerušeně věnovat povinné ranní četbě: libretu Zahradní slavnosti. Pilně jsem četl, dokud jsem ten magický text, ustavující nový divadelní žánr, nedočetl. Přečtenou hru jsem nikdy neviděl, ani Na Zábradlí, a přesto z ní, s laskavým svolením autora, suverénně cituji dodnes. Ostatně o pár řádků níže to dokážu.
Pokud jde o osobní seznámení s Václavem Havlem, hned první setkání se zvrtlo v „učené hádání“. Bylo to v roce 1966, tedy ještě za prezidenta Antonína Novotného, v té době zvoleného za druhého nejkrásnějšího politika hned za J. F. Kennedym, před nabitým sálem bývalého Penzijního ústavu. Seděl jsem uprostřed přednáškové síně s Rudou knížkou v ruce a čekal, až mi Havel „předá“ slovo. Nejdříve se ale jeden z mých kompliců zeptal: „Co říkáte jako světově proslulý autor v žánru absurdního divadla tomu, jak vám v Číně fušují do řemesla? Necítíte se zaskočen tím, že rudé gardy absurditou svého počínání překonávají i postavy vašich absurdních her?“ Na Havlovu odpověď jsem chtěl reagovat recitací z Rudé knížky, pečlivě vyhledaným paragrafem o vědě a umění, který kupodivu vyznívá jako vroucí vyznání lásky a úcty ke kultuře. Havel mi však na špek neskočil. Uváženě konstatoval, že „v Číně mají tisíciletou kulturní tradici, jejíž moderní projevy nemůžeme odsuzovat jen proto, že jim nerozumíme. Je třeba číst mezi řádky zkreslených a v řádcích nezkreslených kulturních zvyklostí, abychom pochopili úctu, jaké se umění v Číně vždy těšilo. Leccos se pak začne jevit jako méně absurdní. Rozhodné méně absurdní než naše rudé gardy.“ Tím mi Havel přebral nachystaný trumf. Prostě a jednoduše mistrovským způsobem vykradl pointu. Mně nezbylo než utrápeně z Rudé knížky přečíst, co Havel vyjádřil expressis verbis. Klobouk dolů před dramatikem vskutku světovým.
Jaký byl Havel v osobním kontaktu? Máte po ruce ještě nějakou pěknou historku?
Byl rozkošný. Bylo ovšem záhodno ho nerozčilit. Pěkných historek mám přehršle. Třeba tuhle: Spolu s Magorem jsme v roce 1990 ve Špalíčku na Václavském náměstí zahajovali výstavu fotek Jaroslava Kukala. Přišel i pan prezident. Po projevech jsme sešli o patro níž na číši vína. Seděl jsem hned vedle hlavy státu a náležitě si toho vážil. Kdosi přinesl další Kukalovy fotografie. Jedna pana prezidenta obzvlášť zaujala. „To je zajímavé. Dříve to byli pobudové – a dnes jsou to ministři.“ Mezitím se přiblížila má žena Zuzana. Bontonově vázán jsem ji nemohl nepředstavit šéfovi české země, ačkoli ji znal. Ergo jsem poněkud forbínově poznamenal: „Pane prezidente, dovolte, abych vám představil svou ženu Zuzanu, kterou dobře znáte z doby, kdy jste byl ještě pobuda.“
Změnila Havla prezidentská role?
Sám si psal projevy, podobně jako si sám psal divadelní hry. Byl vždy pedant a zůstal pedantem. V textech divadelních i politických se mu náramné dařilo ze své pedanterie, mohutnosti obecně považované za nouzi, geniálně udělat literární ctnost. To díky tvůrčímu charakteru své „nouze“. Divadelní a zčásti i politický svět byl žánrově obohacen. Na scéně – doslova i přeneseně – se objevila společenská absurdita. Zdá se však, že tam už byla a on ji „jen“ rozverně obtáhl.
Jaký byl podle vás Havel prezident ve srovnání s jeho nástupci?
Václav Havel býval často porovnáván se svým nástupcem. Pro starší občany byli nejpřijatelnější politici, kteří se v minulém zřízení chovali stejně jako oni, totiž kolaborovali. Tací občané nemohli odpůrcům totality odpustit, že se chovali jinak. Jak správně říká moje žena Zuzana, Václav Havel byl pro tuto zemi špatným svědomím, jeho nástupce svědomím dobrým. Nástupce Havlova nástupce má několik dobrých vlastností, například umí mluvit spatra. Masarykovi by se líbilo, že poslední z jeho nástupců má rád Izrael, jedinou demokratickou zemi ve své zeměpisné situaci. Příznivcem Izraele byl ovšem Havel též. Nejlepšího nástupce měl však Havel z Úterého, rektor University Karlovy. Byl jím v letech 1414 a 1415 Brikcius z Budína.
A Havlovy divadelní hry? Co je v nich dneska živé?
Nejlepší je ta první, Zahradní slavnost. Václav Havel by to nerad slyšel, nikdy jsem si netroufl mu to říct. Neváhal jsem ovšem z jeho prvotiny celou jednu pasáž vybrakovat, eufemisticky bych řekl ocitovat. Když jsem spolu se svou ženou připravoval pro Českou televizi seriál Evropa Eugena Brikciuse, bylo v lucemburském dílu ústředním tématem v tomto velkovévodství přísně sledované kouření. V divadle Na Zábradlí, kde měla kdysi Zahradní slavnost premiéru, jsme natočili úžasný kuřácký dialog právě z tohoto Havlova veledíla. Huga Pludka, divadelní roli svého života, hrál můj syn Eugen. Hru jsme nemuseli oživovat. Ukázala se být věčným živáčkem. Nejen v Lucembursku, původní vlasti našeho krále Jana, otce Otce vlasti Karla IV., ale zejména v českých zemích je dnes Havlův opus magnum výsostné aktuální, i když v poněkud obráceném gardu. Na rozdíl od Becketta či Ioneska, pionýrů absurdity metafyzické, byl Václav Havel průkopníkem absurdity společenské, byť o metafyzice věděl své. Ostatně u Aristotela přichází metafyzika až po fyzice, proto se také jmenuje, jak se jmenuje…
Málem jste zapomněl na ten Havlův dialog…
Zde je:
„Hugo: Víš, já jsem vlastně přišel –
Ředitel: Vím, ale neboj se, vyjdu ti vstříc! Zcela se s tebou ztotožňuji, byl nejvyšší čas! Uvidíš, že budeš se mnou spokojen!
Hugo: Víš, já si tak nějak fakt myslím, že sem mezi vás tak nějak fakt patřím, nemyslíš tak nějak?
Ředitel: Fakt!
Hugo: A zřejmě nám to spolu dobře půjde.
Ředitel: Máme prostě štěstí. Kouříš?
Hugo: Ne. A ty?
Ředitel: Ne.
Hugo: Poslyš, ruku na srdce, nejsi ty tak trochu nekuřák?“
Čtenář se nepochybně dovtípil, že v dnešních převrácených poměrech závěrečná otázka zní: „… nejsi ty tak trochu fanda Babiše?“ A jsme doma.
S Ivanem Havlem máte vztahy intenzivnější než s jeho bratrem. On je ale kybernetik, zabývá se roboty a umělou inteligencí. O čem se spolu bavíte?
Přál bych vám vidět či vlastně slyšet, jak se používajíce metajazyk, nikoli latinsky znějící esperanto, ale spíš povznesenou češtinu, bavíme o, řekněme, subjazycích, počínaje nepovzneseným jazykem rodným a konče jazyky umělými, vesměs s Ivanovými copyrighty. Podotýkám, že jeden z jeho umělých jazyků, zvaný ptydepe, si vyžádal bratr Václav pro svou druhou hru Vyrozumění. S Václavem Havlem jsem se bavíval o jeho Anatomii gagu navazující na Filosofii básnické skladby Edgara Allana Poea; s jeho bratrem Ivanem pak nad sklenicí vína o mé poemě Anatomie doušku. Ten opus má smysl nejen enologický, ale i enofágický. Václavu Havlovi by se zamlouval, je to vlastně anatomicky bezchybný gag.
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu
Roman Kameš, ročník 1952, je hlavně malíř. Abstrakcionista, ovlivněný duchem indického Ladaku. Od kraje sedmdesátých let žije ve Francii.
Od roku 1981 spolupracoval s Jiřím Kolářem na vydávání Revue K, časopisu orientovaného na moderní české umění. Dnes pod toutéž hlavičkou vydává bibliofilské tisky. Do Česka se vracet nechce, ale současné české autory, hlavně básníky, publikuje rád.
V posledních letech jste začal vydávat v nakladatelství Revue K současné české básníky jako Radka Fridricha nebo Jana Sojku. Co vás k nim dovedlo?
Po několika výpravných uměleckých publikacích jsem chtěl pokračovat v menším. Neměl jsem ani sílu, ani dostatek času, abych vyráběl a prodával další tuny knih. Chci se soustředit na malbu. První knížka v Collection l’Instant, kde se potkává výtvarník s básníkem, vyšla v roce 2011. Následovalo asi šest dalších publikací, ve kterých jsem se obrátil na autory z různých zemí. Na přednášce organizované labskoústeckou univerzitou jsem se seznámil s Radkem Fridrichem, který mi pak poslal ukázky ze svých sbírek. Nejvíc mě překvapil titul Krooa krooa – svým drsným jazykem, který kontrastoval s krasopisectvím francouzských básníků. Řadu obohatil. Přes Radka jsem poznal další autory, z nichž mě nejvíc zaujal Jan Sojka.
Knížky vycházejí jako bibliofilie, ilustrované špičkovými výtvarníky a přeložené těmi nejlepšími z francouzských bohemistů, jako jsou Erika Abrams nebo Xavier Galmiche. Je Revue K ve Francii pojem, je to pocta, když se autor, výtvarník nebo překladatel může na takovém podniku podílet?
Collection l’Instant má objevovat nové autory. Publikum ale nepřijímá tyhle snahy vždycky s důvěrou. Rozpaky rozptýlil až Pierre Alechinsky (význačný belgický abstrakcionista, ročník 1927 – pozn. aut.) poté, co jsem mu daroval právě vytištěnou Fridrichovu sbírku crôa-crôa. Alechinsky z té sbírky předčítal přátelům, chválil ilustrace Martina Koláře a nakonec řekl, že chce s Radkem a se mnou udělat knížku. To se stalo. Byl to docela důležitý krok. Nedávno, na recepci u Gallimarda, se na mě několik lidí obrátilo se slovy chvály: „Vous avez publié des poètes formidables…“ Oslovil jsem i další známé umělce, se kterými se často pracovalo lépe než se začínajícími autory. Navzdory tomu, že právě mladí by měli tvořit jádro edice.
V jakých nákladech ty bibliofilie vycházejí, jak je dostáváte ke čtenáři?
Náklad je obvykle kolem dvou set čtyřiceti výtisků. Používám kvalitní materiály a dbám na zpracování. Tisknu v pražské tiskárně Daniel. Pan Daniel mi vychází všemožně vstříc a sám má nápady, jak knihy zlepšit. Moje přítelkyně pracuje dlouhá léta v redakci jednoho pařížského uměleckého časopisu, který dostává recenzní výtisky katalogů, monografií a dalších publikací. Recenze se ale dočká jen promile. Knížky si pak, v lepším případě, rozeberou kolegové a zbytek se dá do škatule, která se vystrčí ven, na chodník. Podobně končí výtisky, které autoři a nakladatelé posílají kritikům. Doufám, že moje knížky nepotká stejný osud. Dělal jsem průzkum u knihkupců, za kolik bych měl své tituly prodávat. Kupodivu se všichni shodují na jejich dvojnásobné ceně. Při čteních a prezentacích vidím, že by si lidé rádi koupili knížek víc, ale nemají peníze…
Skutečně. Podle statistik klesla za poslední léta kupní síla zhruba polovině Francouzů. To má dopad v první řadě na nákup věcí, které nejsou úplně nezbytné. Mluvil jsem s litografem Bramsenem, který říkal, že před mnoha lety byl v každém městě i městečku klub bibliofilů. On sám měl v dílně šedesát zaměstnanců, z toho tři dělali účetnictví. To je bohužel minulost, teď se počet tiskařů redukoval na tři. Pracuji se skupinou recitátorů, spíše herců, kteří jsou schopni zdramatizovat celou sbírku básní, podávají velmi sugestivní výkony, a to se odráží na prodejích. Občas mi některé knihkupectví udělá vitrínu, jako například L’Écume des pages na bulváru Saint-Germain. Knížky dodávám i do několika specializovaných knihkupectví, která fungují spíš jako veřejné čítárny; u pokladny fronta nestojí.
Nakladatelství Revue K má tradici od kraje osmdesátých let, kdy Jiří Kolář založil stejnojmenný časopis. Vy jste byl u věci od počátku?
Dostal jsem se k třetímu číslu. Ve stejném momentě, kdy jsem začal pracovat s Jiřím Kolářem. V té době bylo v tiráži uvedeno, že jde o občasník. Zašel jsem s kolkem na prefekturu, abych přihlásil titul. Tam mi ale bylo řečeno, že žádné periodikum nemůže být občasník, tedy „publication à périodicité irrégulière“, a tak jsem Revue K přihlásil jako čtvrtletník.
Jak jste se s Kolářem seznámil?
V jednaosmdesátém roce, kdy přijel ze svého berlínského pobytu na pár měsíců do Paříže a obýval ateliér, který mu pronajalo Centre Pompidou. Zavedl mě k němu sochař Vladimír Škoda. Aby se nejednalo jen o zdvořilostní návštěvu, přinesl jsem ukázky toho, co jsem v té době dělal: drobnosti, které měly napojení na minimalismus a konceptuální umění. Kolář se o nich vyjádřil pochvalně; vzpomínám si, že jednu věc kvitoval jako „básně v číslech“. Ukázal mi také, jakým způsobem dělá koláže. Zanechal jsem mu adresu pro případ, že by něco potřeboval. Bydlel jsem nedaleko, v rue du Louvre číslo 38. Za pár týdnů brzy ráno mě probudil někdo, kdo šel po chodbě a volal: „Pan Kameš, pan Kameš!“ Otevřel jsem v pyžamu a viděl Jiřího Koláře, který mě hledal. Požádal mě, jako by to byla samozřejmost, abych k němu přišel. A tak začala naše spolupráce. Kolář se totiž rozhodl v Paříži zůstat. Poté, co mu Maeghtova galerie nabídla výstavu a smlouvu. Později jsem se dozvěděl, jak k tomu vlastně došlo…
Jak?
Nevěděl to ani sám Kolář! Spisovatel Michel Butor řekl historiku umění Georgesi Raillardovi, že Kolář je v Paříži. Georges Raillard to řekl básníkovi a uměleckému kritikovi Jacquesu Dupinovi, který s ředitelem galerie Koláře navštívil v pronajatém ateliéru. A věc byla domluvena. Ke Kolářovi jsem pak chodil vždycky odpoledne, od tří hodin; do té doby každý pracoval na vlastních věcech. Vyřizoval jsem poštu, nakupoval materiál, sjednával schůzky, psal dopisy, překládal a tlumočil, otvíral láhve – zkrátka práce tajemníka. Za Kolářem chodilo dost zajímavých lidí, s nimiž jsem se rád seznámil. S některými udržuji styky dodnes.
Rezonuje ve vás víc Kolářovo dílo básnické, nebo jeho výtvarné práce?
Živě si vzpomínám, jak jsem v roce 1968 nebo 1969 viděl poprvé Kolářovy koláže v městské knihovně. Zaujala mě jejich aktuálnost. V té době jsem, myslím, žádné jeho básně neznal. Kolářova zásadní kniha, představující jeho přechod od verbální poezie k poezii evidentní, Básně ticha, byla sice v té době vytištěna, ale šla okamžitě do stoupy. Nějaká dobrá duše z tiskárny mu sice část nákladu přivezla, ale ty knihy přišly stejně vniveč, jak jsem se později dozvěděl. A dva výtisky, které měl Kolář v Paříži, prostě zmizely. Jeho básnické dílo jsem objevil až u něj, po našem setkání. A znovu: upoutala mě jeho aktuálnost a originalita.
Platí to i pro jeho práce po roce 1989?
V devadesátých letech Kolář vyprodukoval neskutečné množství „zjednodušených“ koláží, které nazýval „autokoláže“. Podepisoval i makulatury, které byly podproduktem ilustrací, podtiskem stránek publikací z takzvané Collection défectueuse, experimentální řady básnických sbírek, jejichž vydáváním jsme se tenkrát rozptylovali. Kolář je posílal jako novoročenky a různá přání, nikdy žádnou neprodal. Na tyto „koláže“ jsem se díval s velkými rozpaky. Chtěl jsem je uložit do krabic a dát do skladu galerie Lelong. Kolář to považoval za drzost. Měl naprostou pravdu, jenže za čas se tisíce těchto artefaktů dostaly na trh. V té době se objevily názory, že by se měl Kolář vrátit ke psaní. Po mrtvici, kterou prodělal v září 1998, se tak stalo a vznikly Záznamy. A do třetice: autentický a pertinentní dokument od umělce, který je kreativní až do posledního dechu.
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu
Jiří Načeradský (1939–2014)
O Jiřím Načeradském se mluví jako o klíčové postavě nové figurace v české malbě 60. let. Jak jste ho poznal vy?
Seznámil jsem se s ním v roce 1967. Byl jedním z těch, jimž jsem měl ve Špálově galerii, kde jsem tehdy pracoval jako „důvěrník“, prodávat obrazy. Nepodařilo se mi prodat ani jeden. Načeradského jsem poznal jako figurálního malíře, on byl vždycky a neodbytně figurální. Nejdřív maloval jakési rozpustilé panáčky, a protože jeho rukopis tehdy nápadně připomínal rukopis Jeana Dubuffeta, francouzského malíře a obchodníka s vínem, zaujal místo v takzvaném pochodu plagiátorů. Pak, v druhé polovině šedesátých let, začal malovat sportovce a sportovkyně, svá nejdůležitější díla. Vznikala podle černobílých fotografií z novin: na sportovní stránce si našel ideální sestavu, vybrané atlety i atletky svlékl a dotvořil na plátně po svém. To jsou fascinující práce, Načeradského hvězdná hodina uprostřed zlatých šedesátých let.
Co to byl „pochod plagiátorů“?
Termín jsem vymyslel já, ale podnět dal Petr Král v jednom svém textu, publikovaném v prvním čísle surrealistické revue Analogon. Jmenoval tam několik tehdejších malířů, o nichž měl za to, že jsou nepůvodní. Já si ale nemyslím, že by to s Načeradského plagováním Dubuffeta bylo tak žhavé.
K některým těm naháčům a nahotinkám připisoval Načeradský telefonní čísla svých přátel. Proč?
Myslím, že ten fór s telefonním číslem použil jenom jednou, když portrétoval Antonína Málka. Namaloval ho svlečeného a připsal telefonní číslo, aby mu mohly volat holky.
Ozvala se některá?
Načeradský bohužel nenabídl předvolbu. Takže se obávám, že se Málkovi, který po srpnu osmašedesátého roku odešel do Švédska, nedovolala žádná. Vybavuji si ale jasně, jak Jiří, když na to číslo na obraze upozorňoval, hýkal škodolibou radostí.
Rezonoval tehdy, na sklonku šedesátých let, Načeradský i za hranicemi?
Zatímco já jsem vyjel v osmašedesátém roce za svými studii filozofie a za svou bývalou budoucí ženou do Anglie, Jirka s přáteli odjel do Francie. Koleje našich vlaků se rozdělily v Mohuči. Ta pařížská vazba mu zůstala, našel si tam záhy galeristu a později slavil na tamějším výtvarném trhu jisté úspěchy.
Jak se vyvíjel jeho výtvarný rukopis v sedmdesátých a osmdesátých letech?
Nechci říkat, že šlo o fázi vyloženě úpadkovou, ale s výkonem, který podal Načeradský v druhé půli šedesátých let, se rovnat nedá. Začal malovat jednak jakési marťanské členovce, jednak expresivně, vehementně podané muže i ženy, občas oblečené, občas svlečené. A maloval už méně. Když byl na vrcholu, zvládl hravě dvě tři plátna denně. Byl geniální rychlomalíř, nikoli pouťového, ale galerijního typu; několikrát jsem byl jeho tvůrčímu výkonu přítomen. A nejen maloval, taky přemalovával: spíš nezáměrně než záměrně své dřívější obrazy ničil. Jednou dokonce přemaloval moje dílo…
Vaše dílo? Vy jste taky maloval?
Nemaloval, kreslil. Když jsem měl v devětasedmdesátém roce výstavu svých dětských kreseb v Náplavní ulici, v bytě Pavla Brunhoffera, zařadil jsem i dva mystifikační oleje. Přemluvil jsem Jirku Načeradského a Otakara Slavíka a každému vybral pasáž ze své dětské kresby; na jedné byla porcelánová palma v koruně s opičkou, na druhé kralevic, jak vypouští na Bezdězu ptáčka z klece. Náča dělal zátiší, Ota krajinu. Zatímco Slavík pracoval tři dny a tři noci, Načeradský měl hotovo za dvě hodiny. Obraz nazval „Hamadryáda v koruně palmy“. Jenže byl malér, hned na výstavě nás sebrala policie. Když se Načeradský dostal druhý den k Brunhofferovi do bytu, obraz vzal a ve svém žižkovském ateliéru okamžitě přemaloval.
Kde měl na Žižkově ateliér?
U Nákladového nádraží.
Načeradský byl zřejmě člověk velmi eruptivní. Jaké s ním bylo posezení v hospodě?
Nebylo záhodno ho dráždit. Občas rozdával „pecky-čenichovky“.
Jaký je rozdíl mezi „peckou-čenichovkou“ a „zadovkami“, které dával Slavík?
Ten rozdíl je podstatný: zadovka měla přivést toho, kdo ji inkasuje, na jiné myšlenky; šlo o pobídku. Pecka-čenichovka byla trest.
Vy jste nějakou „pecku-čenichovku“ od Načeradského inkasoval?
Nikoli. Já jsem se moc nerval.
Co se dělo u stolu, když nepadaly „pecky-čenichovky“?
Načeradský se projevoval jako literát. Sice nikdy nic nenapsal, jako Buddha nebo Sokrates, ale co jeho věta, to přesně tesaný verš jako od toho nejlepšího básníka. Měl velký talent. Jednou někde někdo vyprávěl o nějakém hanebném kousku, který provedl tehdejší režim, a Náča se zamyslel: „To není chyba funkcionáře na nádraží, to je nemoc.“ Lezlo to z něj ovšem dost pomalu, chtěl mít formulaci co nejpřesnější.
Zapisoval někdo ty jeho výroky?
Právě že ne.
A vylovíte z hlavy ještě nějaký?
Právě že ne. Ale ten dojem, který z jeho slov mám, nejčastěji o umění, ať svém či druhých, je mimořádný.
Kdo u toho stolu s Načeradským a vámi nejčastěji sedával?
Nejlepšího kamaráda měl celoživotně v Jiřím Sopkovi. U stolu pak s ním sedávali mnozí, nejčastěji Rudolf Němec.
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu
