Daniel Majling, slovenský komiksář, spisovatel a divadelník, ročník 1980, vydal v pražském Labyrintu novou knihu. Po Rudovi (2014) a Ruzké klazice (2018) je tady Zóna. Ty dva předcházející tituly je dobré připomenout. Právě proto, aby vynikly kvality novinky.
Rudo je série komiksových povídek o vztahových a sexuálních peripetiích hlavního hrdiny, jenž je autorsky stylizovaný jako lehký sociopat se zjitřeným intelektem a schopností solidně demytizovat běžnou skutečnost, do které se chtě nechtě každodenně probouzí. Jenže koncept baví tak do poločasu, v druhé půli knihy se autor poněkud zalyká stereotypem, opakováním, trochu silovými variacemi. Podobně Ruzká klazika: dobrý nápad, ale odbytá realizace. Napsat ruskou klasiku jako digest, jako literární šunt made in China – proč ne? Jenže Majling to zvládnul jenom v základních kulisách; žádná chytrá parafráze, žádný zábavný „nápad laskavého čtenáře“, který by parodoval předlohu a souběžně fungoval jako autonomní literární text.
Co chybí jedničce a dvojce ale Majling spolehlivě dohání trojkou: Zóna je jasně autorův vrchol. Ovšem dost náročný na zdolání. Majling aktivoval v Zóně veškerý svůj tvůrčí potenciál: zvládnul složitě strukturovaný příběh dovést k silné a osvětlující pointě, zvládnul do dějové linky inkorporovat plnou náruč zdánlivě nesouvisejících motivů, zvládnul vymodelovat psychologii hlavních figur. A samozřejmě zvládnul výtvarnou stránku věci: kresbu, černobílý realismus, ovšem protkaný nitkami jisté syrovosti a primitivismu, nejspíš expresionistického kořene. A zvládnul jak kresbě, tak textu dát solidní atmosféru. Vlastně rovnou postmoderní mix atmosfér: chvíli jsme v psychologické próze, jindy nabere dílo na mysterióznosti, pak je z něj pár stránek detektivka, pak horor, pak vědecká fantastika, pak pokažená love story. Ale co je hlavní: všechno to drží pohromadě.
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu
