Před rokem vydal skvostné album Precipice. Titulem si z posluchačů dělá trochu prču. Vůbec ne Sráz, pád do propasti, je to vzlet! Od dětství se učil na housle, pak studoval kytaru. Ve školních kapelách býval bubeníkem. Zvládá ovšem veškeré nástroje, co mají struny, i uvnitř, čili klavír a jeho druhy, i do nichž se nejrůznějšími způsoby duje – flétnové i plátkové, tedy hoboj, fagot, šalmaj, saxofon, klarinet, ostatní nechť si milý čtenář najde v encyklopedii. „Pár let se pokouším zlepšit ve hře na trubku,“ říká. Nikdo o něm moc neví, možná se i stydí. Ti nejlepší o sobě totiž pochybují. Nesčetně kapel i slavných person si Stevea zve ke kooperaci. Výčet by zdaleka přesáhl možnosti tohoto článku. „Hrál jsem v mnoha skupinách a orchestrech a před prvním sólovým albem jsem musel zastavit.“ A naučit se s tím pracovat. Vypráví.
Housle, bicí, jazz, rock´n´roll a vlivy
Myslím, že jsem byl předurčen být hudebníkem. Něco na prsou, uvnitř hrudi, vlastně v celém těle, nejde to popsat slovy, jakýsi neklid (unruh je v němčině mj. neklid), chvění, podivný tlak, nevím, cosi v mé psychice, v duši, jestli to tak lze nazvat, ano, ten neklid bylo možné upokojit jen hudbou. Odehrává se ve mně a pořád to trvá, pořád to tak je, oboustranná konverzace, ať už poslouchám hudbu jiných, nebo ji sám vytvářím.
Bylo mi šest, když nám do první třídy přinesl učitel hudby housle. Procházel třídou lavici za lavicí, každý si na ně jen tak ze slušnosti sáhl, nikdo nevzal do ruky smyčec, natož aby se pokusil jím přejet po strunách. Když jsem byl na řadě, udělal jsem to a nástroj vydal hrůzný jekot. V úleku jsem si je přitiskl na hruď a nechtěl pustit. Spolužáci se smáli. Učitel se ke mně důvěrně sklonil a zašeptal mi do ucha: Zkusils to, tak tě beru. --- Trvalo mi rok, než jsem přesvědčil rodiče, že se na ně vážně chci učit, že to myslím vážně. Nějak na to přistoupili, byť mi po dalším roce museli koupit větší nástroj. Nebyli jsme nijak bohatá rodina. V deseti mě otec vzal na knižní veletrh, nenechal si jediný ujít, poskakoval jsem kolem bubeníka kapely, co hrála jako vata mezi stánky vydavatelů, a škádlil tatíka, že nákup paliček nevyhnutelně povede k tomu, že se ze mě stane dlouhovlasý rock´n´roll boy. Rodiče to stejně tušili, věděli. Rodiče totiž o svých potomcích plno věcí vědí mimoděčně a podvědomě dopředu. Jen to nedávají najevo. Snaží se, většinou zbytečně, své dítko směrovat do nějakých podle svých zkušeností klidnějších vod.
Jako dítě jsem tedy vstřebával hru od šmidlání etud po složitější klasickou hudbu, procházel vlivem spolužáků fázemi popu, hip hopu i metalu... Najednou, v mých dvanácti, se v televizi objevila ta nejúžasnější věc, jakou jsem do té doby viděl – video kapely Rush! Riffy v lichých rytmech, přesto sugestivně šlapající, fungující, text o strašidelném šíření jaderných zbraní, přesto nevnucující názor, a obří hybridní akusticko-elektronická bicí souprava kolem Neila Pearta jako pavučina, z níž vrčel, burácel i předl ten motor. Vpálilo mi to do hlavy: Tohle chci dělat! Koupil jsem si kolekci jejich desek, velkou sadu bicích a už to frčelo. Miloval jsem desku Ah Via Musicom (1990) od Erika Johnsona, kterou pořád považuji za jedno z největších kytarových alb všech dob. Na akademii jsem studoval klasickou španělskou kytaru. V mé hudbě se ten vliv, myslím, hodně projevuje. Objevil jsem Yes, z čehož se stala posedlost, která pokračuje dodnes. Jejich Close to the Edge je mé nejoblíbenější album všech dob a žánrů. Důležitá byla fáze naposlouchávání a pochopení Johna Coltranea. Víš, jak člověk stárne a zraje. Moje žena je Bengálka, takže jsem poslouchal i spoustu muziky z indického subkontinentu.
Vyrůstal jsem na malém městě v centrálním Kansasu, kde nebyla hudební scéna. A nedostatek koncertů, živé hudby, je, myslím, jedním z důvodů, proč mne více přitahují nahrávky a nahrávání než koncertování. Odmalička naši pouštěli plno výborné hudby. Nasával jsem ji celým tělem. Připadal jsem si jako součást kapely přímo mezi muzikanty. To je síla skvělé nahrávky – přenést posluchače i hudebníka prostorem a časem do stejného módu, jak to říci, jakoby propojit jejich aury.
Ve všech školách jsem měl velké štěstí na okolí. Ředitel základky byl jazzman. Ten mě hned zapojil jako bubeníka do své kapely. Na střední bylo plno zapálených muzikantů, spolužáků i učitelů. Velmi inspirativní doba. (směje se) Pak jsem byl bubeníkem naší vysokoškolské jazzové skupiny a hrál na housle v univerzitním orchestru. Hrál jsem v dalších dvou kapelách, do toho školní povinnosti, naprosto jsem zapomněl na osobní život, na ty potřebné a nutné chvíle samoty. Víš, sice stále obklopen přáteli, ale najednou úplně sám. Zastavil jsem se. „Vyčistil se“ a složil věci pro své první sólové album.
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu
