Rozhovory

Jen těžko bychom u nás hledali hudebníka s tak širokým tvůrčím záběrem a zároveň s tak bohatou diskografií: vešla se tam dechovka i experimentální elektronická hudba, pop music i klasika. Josef Vejvoda je synem Jaromíra Vejvody, autora polky Škoda lásky, ale prosadil se převážně v jazzové oblasti. Vystupoval skoro se všemi významnými osobnostmi českého jazzu i mnoha zahraničními hvězdami, napsal řadu pozoruhodných skladeb, jeho . . .

Víceméně v tichosti, ještě uprostřed jarní koronavlny, vyšlo album Zdivočelí koně, podle kterého Monika Načeva pojmenovala i svou současnou kapelu. Na desce se vrací k přirozeným písničkám a zpívá verše českých, převážně undergroundových autorů. Jak ale sama říká, žádný plán v tom nebyl a všechno přišlo samo.
 

Po dlouhých letech a vystupování jen s kytaristou či DJem sis znovu . . .

Z médií se může zdát, že novým albem Alles In Allem se industriální legenda Einstürzende Neubauten po dlouhé době vrací na scénu. Vynecháme fakt, že kapela okolo Blixy Bargelda pravidelně koncertuje, důležitější informace je, že muzikanti uvnitř i vně „Hroutících se novostaveb“ jsou nesmírně aktivní i ve vlastních „budovách“. Jen v letošním roce zazněly detonace v barácích Alexandera Hackeho, Rudolpha Mosera, Jochena Arbeita (a jeho kapely Automat) a výrazná roznětka byla odpálena také mimo aktuální okruh kapely, v pracovní hale bývalého člena FM Einheita.

Začneme právě u poslední sólovky výrazného experimentátora a rytmického motoru Einstürzende Neubauten prvních patnácti let kapely. Mufti, jak se FM Einheitovi přezdívalo, jasně dává najevo, proč se jeho kroky s kapelou rozešly – bytostný industrialista nesnesl představu, že by jeho skupina začala hrát písničky. Jak lakonicky v krátkém rozhovoru níže celou situaci zhodnotil, „Novostavby se přestaly hroutit“. Na druhou stranu, léta běží, vážení, a ani dříve energií sršící Němec už dnes nepobíhá zuřivě po pódiu s motorovou pilou nebo rozbrušovačkou, ale hluk obrábí sofistikovanějším způsobem. Na novém albu Hammerschlag, které vyšlo ve stejný den jako nová deska Einstürzende Neubauten, se už poněkolikáté spojil s televizním a rozhlasovým režisérem Andreasem Ammerem, aby znovu přistoupili ke zhudebnění primárně literárního tématu. Tentokrát sovětského futuristy Alekseje Kapitonoviče Gasteva, básníka, revolucionáře a teoretika organizace práce, který založil v roce 1923 kontroverzní Centrální institut práce. Oba umělci na desce jak zpracovávají jeho životopis, tak se věnují Aleksejovu literárnímu dílu ve formě oratoria s předehrou a dvěma hlukovými přestávkami. Výsledkem je hybrid mezi rozhlasovým pásmem (četné citace v několika jazycích), písněmi a industriální improvizací, který Mufti se svými spoluhráči s úspěchem prezentoval i na vybraných festivalových vystoupeních. Skladby většinou disponují základní kostrou, kterou doplňuje industriální freestyle, elektronika, ale také překvapivě časté vstupy trombónu a akustických bicích. Konzistentní industriální směřování, které FM Einheita provází po celou jeho kariéru, už nemá palčivě fatalistické vyznění nebo dekadentně cyberpunkový odér. Autor se spíše obrací k ideovým předchůdcům, porovnává je se současnými znalostmi, aktualizuje a vyrovnaně přináší zase nazpátek. Není divu, že fanoušci Einstürzende Neubauten, kteří dávají přednost materiálu prvních let fungování kapely, vidí držitele ducha kapely v tomto odpadlíkovi než v aktuální sestavě novostaveb.

Ještě než se přesuneme k další letošní desce, vrátíme se do období přelomu 80. a 90. let. Einstürzende Neubauten už několik let nejsou těmi nebezpečnými, nevyzpytatelnými industrialisty, kteří jsou schopni provrtat podlahu nebo stěnu klubu, ve kterém vystupují. To by například nereprezentovali v roce 1986 Německo na Expu v kanadském Vancouveru. Náhle tvoří hudební doprovody k rozhlasovým hrám, coververze skladeb Lee Hazlewooda a Nancy Sinatra, Blixa Bargeld mění dosavadní nepostradatelný křivák za elegantní oblek. Sebedestrukce a přímá akce se střetávají s písňovými spády, punk zjemňuje dada. Staré pořádky preferované FM Einheitem ustupují novým obzorům prosazovaným především charismatickým zpěvákem. Spíše než o industriální kapele můžeme od té doby o Einstürzende Neubauten mluvit jako o alternativním písničkářství vycházejícím z experimentálně industriálních kořenů. Nová deska kvinteta pojmenovaná Alles In Allem, první poctivě řadové album pětice po třinácti letech (předchozí kolekce Lament byla dílem na objednávku belgického města Diksmuide, pojednávajícím o začátku první světové války), pokračuje přesně v tomto duchu. A to přesto, že se kapela vrátila k nesmírně úspěšnému „supporters“ modelu tvorby, to znamená experimentům ve studiu za bedlivého dozoru podporujícího publika. Do hry navíc znovu výrazným způsobem vstoupila kreativní práce s kapelními kartami Dave, na kterých Bargeld rozdává „úlohy“ jednotlivým členům kapely a ti o ně losují. Těch opravdu hlukových okamžiků najdeme na desce pouze pár. Nejvíce v atmosférické Zivilisatorisches Missgeschick, která je výrazně postavená na práci se železy. Jinak ruční práce spíše slouží celkově zadumané atmosféře desky, které po většinu doby kraluje suverénní, vemlouvavý Blixův vokál. Na druhé straně deska obsahuje několik nepokrytě popových momentů, kdy do aranžmá výrazně promlouvají smyčce, harfa a něžné klávesové rejstříky. V tu chvíli se tvorba kapely výrazně blíží sólovým nebo kolaboračním deskám zpěváka. Možná právě kombinace všech těchto vlivů dělá z Alles In Allem ve výsledku tak barevnou kolekci. Na jednu stranu už většinu hudebních postupů Einstürzende Neubauten známe z předchozích alb, na tu druhou síla nových melodií dokáže i tento nedostatek spolu s intenzitou Bargeldova vokálu překonat.

Marian Friedl sedí jedním zadkem na mnoha posvíceních zároveň a ejhle, jde to. Působí důvěryhodně, ať už hraje jazz s NOCZ, ohlasovou muziku v projektu Beránci a vlci či archaický beskydský folklor s kapelou RukyNaDudy. Zjevně se cítí stejně dobře na pódiích prestižních sálů a festivalů i v hospodě coby muzikant při veselici. Působí jako vysokoškolský pedagog i učitel na ZUŠce. A zkouší jakoukoliv uměleckou disciplínu, která ho zrovna bere za srdce. Jde zkrátka o ideální personu k povídání třeba o důležitosti sprostého slova v lidové písni nebo psaní „autorských lidovek“.

Začneme smutně. Rozhodl jste se dokončit album 11 podob lásky, které jste chystal s Jitkou Šuranskou. Jaké jste měl důvody k dotažení projektu?

Důvodů mám několik. Jako první mě napadá důvod terapeutický. Odchod Jitušky mě strašně zasáhl. Pro mě byla a svým způsobem zůstává nesmírně důležitým člověkem. Objevila se v mém životě v rozhodujícím okamžiku, kdy jsem si nevěděl rady, kam dál. Ona mi nabídla společnou cestu a od počátku mi naprosto důvěřovala. Moje přirozené sklony k pochybám mě vždy hodně brzdily a najednou tady byla ona a řekla něco jako „Marianku, ty máš ohromný potenciál“. To, jak a proč tak náhle z mého života zase zmizela, si stále nedokážu vysvětlit. Ale překonat bolest mi pomáhá právě práce na něčem, co nás spojovalo.

Druhým důvodem je, že jde o album, k jehož tvorbě jsem Jitušku přímo vyzval. Poslední dva roky jsme hodně rozebírali problematiku lásky a s tím související témata jako sebeláska, sebehodnota, sebeobětování, dobré úmysly našich bližních, cesta srdce versus cesta rozumu. Šlo o naše velké společné téma. Jednou jsem přišel s nápadem zpracovat ho jako album, na němž bychom se na lásku podívali z různých úhlů prostřednictvím lidových písniček. Rovnou jsem navrhl název alba i koncepci, deset písní o lásce a název 11 podob lásky, a Jitušce se to moc líbilo. Začali jsme hledat písně a návrhy jsme si posílali s tím, že to jednou uzraje. Když se pak ukázalo, jak je Jituška vážně nemocná, cítil jsem, že je potřeba začít tento sen realizovat. Už proto, abychom měli společný cíl, který jí třeba bude pomáhat v boji s nemocí. Začal jsem ji bombardovat dalšími a dalšími písněmi, začal jsem aranžovat a plánovat zcela vážně nahrávání. Nevěděl jsem sice, za co desku natočíme, ani jak ji dát dohromady v průběhu její nemoci, ale bylo mi to jedno. Dříve bych neměl na něco takového odvahu, ale teď jsem nepochyboval. Proti nemoci se postavíme hudbou a láskou. Pořád jsem si říkal, jestli to někdo dokáže, je to právě naše Jituška. A najednou ta strašlivá zpráva a já vůbec nevěděl, jak dál. Smysl alba jakožto signálu všem, že jsme stále zde, že se nesmíme vzdávat ani v těžkých chvílích, najednou zmizel.

Jenže nezmizela Jituška z mé hlavy ani naše téma. Sám jsem prošel za poslední dva roky silnými emočními zvraty. Pochopil jsem mnoho věcí, opustili mě navždy další lidé, zažil pocity štěstí i bolesti a jako důsledek toho všeho jsem se mimo jiné vrátil také k poezii. K četbě i k psaní. A najednou, pod tíhou toho všeho, začaly přibývat i další autorské písně. Uvědomil jsem si, že materiálu mám hodně a že bych vlastně chtěl všechno nějak zúročit a svým způsobem uzavřít. Jednoho rána jsem věděl, že deska prostě bude, a věděl jsem úplně přesně, co pro to udělám. Natočím singl a k němu klip, vytvořím webovky, vyzvu fanoušky k finanční podpoře, objednám studio na léto, oslovím muzikanty. Všechno tohle se odehrálo nesmírně rychle a docela bezhlavě. Vyhráno není, příběh se teprve rozvíjí. Ale chvála Bohu, zatím stále pokračuje a nadšení mě neopouští, byť komplikací přibývá.

Kdo se bude na desce podílet a v jakém stadiu je příprava?

Celý projekt vzniká z ničeho, vlastně jen z mojí umanutosti. Prvků nejistoty je v něm stále dost a to jsem vůbec nemohl tušit, jak se vším ještě zahýbe záležitost s koronavirem. Ale pro mě, jako pro člověka neustále někde rozlítaného, je to v jistém smyslu čas zklidnění, který se snažím co nejlépe využít. Takže horečnatě aranžuji, píšu žádosti o grant, organizuji vše potřebné, abychom mohli v červenci zkoušet, v srpnu točit a na výročí odchodu Jitušky 28. října album pokřtít. Nikdo teď samozřejmě nevíme, jak bude vypadat svět v létě, ale já stále věřím, že se to podaří. Pokud jde o muzikanty a zpěváky, chtěl bych využít partu kamarádů, s nimiž provozujeme moji suitu Beránci a vlci. K nim přibude i několik nových tváří. Současně ale rovnou přemýšlím nad tím, že bych chtěl materiál hrát i koncertně, v malé sestavě pouze s jazzovým jádrem Beránků a vlků. To tvoří saxofonista Štěpán Flagar, kytarista Rosťa Hus, kontrabasista Martin Kocián a bubeník Michal Wierzgoń. Já budu zpívat a hrát na tradiční nástroje a přizveme i zpěvačku.

Trojice Flagar, Kocián, Wierzgoń je známá také z česko-rakouské kapely Purple Is The Color. Kocián s Wierzgońem hrají v triu Nikol Bókové. Jak jste na sebe natrefili?

Setkali jsme se před necelými deseti lety. Martin Kocián se stal mým žákem na ZUŠce ve Frenštátě, Štěpa za mnou jednou přijel na konzultaci a s Mišou jsme si zahráli v big bandu na ostravské konzervatoři, kde jsem hostoval. Různě jsme pak spolu hráli při dalších příležitostech a byl jsem také u toho, když začala vznikat jejich první společná kapela Ostrich Quartet. Po roce fungování jsem Ostrich Quartet přizval do mého rozhlasového koncertního cyklu, stanice Vltava nominovala tento snímek do EBU Jazz Competition a oni se rok nato v Rotterdamu účastnili finále. Je opravdu legrační si zpětně uvědomit, jak moc jsme provázaní, jako by nám bylo souzeno potkat se. Náhodou jsem způsobil i to, že šli nakonec všichni tři studovat na Anton Bruckner Universität do Rakouska. Jiří Slavík mě totiž seznámil se skvělým kontrabasistou Peterem Hebertem, který tam učí, a já jsem domluvil konzultaci pro Martina. Když to ostatní kluci uslyšeli, jeli s námi za dalšími vyučujícími a všem třem bylo okamžitě doporučeno zkusit přijímačky. Všichni se pak také na studia dostali a z Rakouska už přijeli po bakalářském studiu jako hotoví hráči. Teď právě absolvují magisterský stupeň. Je mi opravdu obrovskou ctí, že na mě nezapomněli a ještě mají chuť se mnou hrát. Můžu se na ně absolutně spolehnout, každou moji myšlenku nejenže skvěle pochopí, ale rozvinou ji tak, že se mi tají dech.

Vše, co dělám, je trochu jazz

Přirozeně se pohybujete mezi žánry. Ale v současnosti se více než na jazz zaměřujete na folklor, ohlasové skladby a různé přesahy k world music. Je to tak?

Trochu tomu tak je. Situace se vyvinula sama, možná právě proto, že jsem k hudbě řekněme etnické vždycky inklinoval. Ale když jsem přišel před více než deseti lety zpět na Moravu, byl jsem přesvědčený, že tady chci prosadit hlavně moderní a soudobý jazz. Měl jsem tehdy celou řadu jazzových projektů s muzikanty v Ostravě, Olomouci i Brně, založil jsem duo s kytaristou Rosťou Husem a kromě toho ještě trio zaměřené na moje autorské skladby. Opět jsem měl ohromné štěstí na skvělé spoluhráče jako Vlastík Šmída, Kamil Slezák, Honza Přibil, Vilda Spilka, Ráďa Zapadlo, Radim Hanousek nebo Patrik Benek. Co hráč, to osobnost, od níž jsem se mohl hodně naučit. Ale taky jsem docela tvrdě zápasil o živobytí, tak jsem se stále více otevíral dalším žánrům a zkoušel s kdekým kdeco. Postupně z toho vykrystalizovalo několik stálic a jazz ustoupil do pozadí, byť jej v nějaké podobě hraji stále. Mám totiž pocit, že cokoli dělám, je tak trochu jazz. Alespoň v přístupu, když už ne přímo ve vnějších znacích. Dokonce i tam, kde pro mě už skoro žádný jazz nebyl, jej tam stejně někdo slyšel. Stalo se nám třeba po vydání alba Divé husy s triem Jitky Šuranské, do kterého jsem producentsky hodně zasáhl, že jsme si museli vyslechnout kritiku typu „vono je to hezký, ale toho jazzu bych radil ubrat, to lidi moc nezajímá“.

Dá se říci, že jako jazzman jste dnes spíše sidemanem, a když vymýšlíte vlastní projekty, táhlo vás to k folkloru či hudbě folklorem inspirované?

Mě to opravdu táhne k world music. Ať už v tom, co rád vymýšlím, nebo co rád poslouchám. Mám prostě rád muziku, která je silně zakořeněná a přitom z ní vyrůstají často velmi neobvyklé a velmi soudobé šlahouny. Propojení něčeho archaického a soudobého je vlastně můj jazyk, něco, co ze sebe neodpářu. Je taky pravda, žemoje „etnospády“ vyvolávají zájem o moji produkci spíše mimo jazzový žánr. Tak jsem se třeba dostal i k natáčení nádherné suity Slovenské tance dirigenta a skladatele Petra Breinera se Slovenskou filharmonií. Nebo jsem se stal členem kapely Misterios del Amor úžasné zpěvačky Elišky Tesařové, která se zaměřuje na interpretaci písní sefardských Židů. Jinou kapitolou je zas spolupráce s Jiřím Slavíkem. Díky tomu mám vlastně jazzových hraní menšinu, a když už, pak jde v poslední době převážně o swing. Pokud tedy pominu freejazzovou polohu s NOCZ.

S NOCZ jste loni vydali velmi zajímavou desku Sailor On Dry Land se sborem hostujícím v části skladeb a proběhlo turné k 10. výročí. Prozradil vám kapelník Didrik Ingvaldsen další plány?

S NOCZ jsme za ty roky už skvělá parta a myslím, že je to znát i na našem hraní. Kompozice v reálném čase je nádherně dobrodružná cesta, na které musíme chtě nechtě splynout v jedno, aby se vůbec dala absolvovat. Přitom jsem si kdysi myslel, že kapela, jejíž jeden člen žije v Norsku, další v Německu a dva v Česku, nikdy nemůže dlouhodobě fungovat, natož se vyvíjet. Moc jsem se pletl. Pokaždé, když se znovu sejdeme, cítíme, že jsme zas o kousek dál. Jak individuálně, tak jako ansámbl. Vše přitom funguje přibližně stejně. Obvykle máme dvě turné za rok a k tomu občas přibude nějaký mimořádný koncert třeba na festivalu. Když jsme spolu, Didrik často přinese nový materiál, který obehráváme na koncertech a při příštím turné se natáčí. Naposled jsme točili hudbu, která je vystavěna na základě konstelací hvězd v souhvězdích. K tomuhle materiálu se Didrik vrací už několik let, natočil ho i s jinými kapelami, ale stále není s výsledkem spokojen. I v našem případě jde už o druhý pokus. Zatím netuším, zda tentokrát vyšel a vznikne deska.

Zmínil jste Jiřího Slavíka. S Jiřím jste hrál na jeho albu Mateřština, on zase hostoval na Písni země.

Ve svém hudebním životě jsem dosud potkal tři zásadní učitele. Když to hodně zjednoduším, moje obzory v etnické hudbě zásadně rozšířil etnomuzikolog Vlastislav Matoušek, obzory jazzové Jaromír Honzák a hudební obzory vůbec Jiří Slavík. Jsem strašně vděčný za to, jaké mám štěstí na lidi. A to opravdu jmenuji jen tři nejzásadnější. Jura má naprosto nedostižné zkušenosti a nadání. Je jako houba, nasává znalosti a dovednosti s takovým apetitem a rychlostí, že se tomu nedá konkurovat. Díky tomu vytváří nesmírně zajímavou muziku, která klade zvláštní nároky na interprety. Pokaždé, když mě přizve k další spolupráci, je to pro mě, jako bych měl přelézt vysoký kopec. A Jura se mnou vše trpělivě prochází, neustále znovu vysvětluje, zadává cvičení, jak to či ono zvládnout, doporučuje nahrávky. Jeho víra v to, že se nakonec posunu, je někdy úplně nepochopitelná. Já se totiž kolikrát zlepším vyloženě až po letech. (smích)