Milan Petrák

Dreampopovou kapelu Billow tvoří zpěvačka a klávesistka Lenka Zbořilová, kytaristé Jakub Zbořil a Vojtěch Veselý, naživo pak s kapelou vystupuje bubeník Erik Netušil.Skupina (s původním bubeníkem Ondrou Malinou) vznikla již v roce 2009 ve Veselí nad Moravou. Po hodinách ve zkušebně a velmi skrovném koncertování se dočasně rozpadla. Lenka s Jakubem založili lo-fi-folkové uskupení Strangers in the City, zatímco Vojtěch se věnoval jednočlennému projektu Václav J. Studium přivedlo jednotlivé členy do Prahy, kde se dali opět dohromady. V roce 2017 představili svou zasněnou, éterickou hudbu na debutovém albu Maps. Skupina se poté vrátila do Veselí a vloni nahrála více rozmanité a melodické album Seascape.

Čím se lišil proces tvorby alba Seascape od vaší prvotiny?

VV: Při práci na Maps jsme nevěnovali tolik času produkci a nahrávání, spoustu věcí jsme neznali, dodělat jednu písničku nám trvalo hodně času. Seascape je rozmanitější, navíc i skládáme a dokončujeme mnohem rychleji.

JZ: Měli jsme taky jinak rozdělené role. Při Maps jsem přišel se základem akustické kytary, Lenka nebo já jsme přinesli melodii a Vojta dodal elektrickou kytaru, synťáky a celkovou produkci. Na Seascape jsme akustiku téměř zahodili, střídali se s Vojtou při skládání a vokály dělala komplet Lenka. Bicí částečně nahrával náš tehdejší bubeník Vincent Stránský, kterého letos v létě nahradil Erik Netušil (Superego Kid, Nachttante).

LZ: Je takový paradox, že Maps bylo spjaté s mnohem více místy než Seascape a přitom bylo ucelené a celé se neslo v jedné náladě. Naopak Seascape je spjaté s jediným místem – chalupou „na konci světa“ v Nové Lhotě v Bílých Karpatech – ale zato je mnohem rozmanitější.

Jak jste se dali dohromady? A jak to bylo s dočasným rozpadem kapely?

VV: Je to trochu bizarní. S Kubou se známe od školky, Lenka chodila do stejného ročníku na základce a už od mala jsme poslouchali podobnou hudbu – vyrůstali jsme na Nirvaně, Beatles, System of a Down, Pixies, Johnu Frusciantovi, ale taky třeba na raných deskách Vypsané fixy. Střední jsme studovali každý jinde, takže jsme se už nijak nestýkali, když mi Kuba jednoho dne pro pobavení poslal přes ICQ odkaz právě s novým singlem Fixy Holka s lebkou. A při této online diskusi nad uvadající kvalitou naší kdysi oblíbené kapely jsme si řekli, že bychom si mohli zkusit zahrát společně. A že by to rozhodně nemělo znít jako Holka s lebkou...

JZ: Bylo nám patnáct a neměli jsme žádnou zkušebnu, začali jsme se tedy scházet za městem v polích. Sedli jsme si s kytarami, vybavili se baterkami a do noci jsme hráli. Vzpomínám, že tam jednou proběhl kolem i kůň a málem nám prošlápl futrál. Složili jsme asi 30 písniček – to už bylo ve zkušebně pod dětským oddělením místní polikliniky. Doktoři se tehdy sešli a pouštěli si naše dema, aby rozhodli, zda nám dovolí zkoušet v jejich kotelně. Během dvou let jsme odehráli jen dva koncerty a pak se rozdělili. My s Lenkou jsme založili kapelu Strangers in the City, po vydání desky South v roce 2014 jsem ale začal cítit, že bych ještě rád zkusil hraní v kapele. Přece jen nám to tehdy skladatelsky fungovalo skvěle. To už jsme všichni studovali v Praze na výšce, tak jsem zase napsal Vojtovi a pomalu jsme se dali dohromady...

VV: Jenže tentokrát to šlo hodně ztěžka. Chodili jsme dva roky do zkušebny do Crossu, kde jsme skládali a nahrávali. Pár písniček jsme dokončili, ale vůbec se nám je nedařilo studiově zaznamenat. V době, kdy už jsme ztráceli naději, že kdykoli něco doděláme, jsme zkusili domácí nahrávání a vznikl z toho náš první singl Galaxie. První písnička, se kterou jsme byli spokojení.

JZ: Po vydání první desky Maps jsme se ale rozdělili na čas ještě jednou – přišel skladatelský rozkol, kdy já s Lenkou jsme chtěli nahrát a vydat další podobnou, šepotavou desku, ale Vojta se chtěl posunout dál, přidat bicí, více nástrojů. Po půlroční přestávce jsme se nakonec znovu potkali a zkusili Vojtovu rozmanitější cestu, za kterou jsme nakonec zpětně velice rádi.

LZ: Tu kapelu bereme vlastně od začátku jako takovou rodinu. Už v těch patnácti jsme spolu trávili hodně času a stále jsme se cítili spojeni, i když jsme měli přestávku.

Druhá deska je svižnější než Maps. Neláká vás zkusit si i rychlou taneční hudbu?

VV: Když se scházíme na chalupě v Karpatech, tak se žánry, které hrajeme, hodně liší. Neřekneme si, že teď uděláme rychlou taneční písničku. To ne. Ale vznikne něco rychlejšího, elektroničtějšího, pak zase folkovějšího... Zatím jsme si ale nikdy neřekli, že uděláme vyloženě elektronickou desku.

LZ: Já teď velice ráda zkouším různé žánry. To je rozdíl oproti dřívějšku, kdy jsme se moc nechtěli odchýlit od té naší pochmurné, akustické nálady...

Skupinu Ochepovsky Project založil před čtyřmi lety ruský rodák Igor Ochepovsky. Skupina se vymyká škatulkám, její skladby se pohybují na hranici jazzu, soulu, groove a klasické hudby. V roce 2016 vydal Igor Ochepovsky desku I’m The Wind. Loni následovalo již pod hlavičkou Ochepovsky Project EP Take Care of Me. Na nahrávání desky se podílela řada hudebníků: zpěvačka Kristína Mihaľová, rapper Jan Hovorka, klávesista Jan Aleš, baskytarista Ondřej Hauser, violoncellista Šimon Marek, trumpetista Miroslav Hloucal, klarinetista a saxofonista Petr Kalfus, bubeník Michal Daněk a perkusista Oliver Lipenský. Kapela se snaží prolomit zažité klišé jazzu coby hudby pro náročné intelektuály. Skladba Fast, ke které vydala skupina video, spojuje hudební kvalitu s chytlavostí a melodičností a má vyloženě hitové ambice. Pro rozhovor jsem se sešel s Igorem Ochepovskym, Janem Alešem a Ondřejem Hauserem.

Igore, proč sis vybral pro své působení právě Prahu?

IO: Když mi bylo sedmnáct, věděl jsem, že chci vyjet někam ven. Maminka tedy na internetu nastudovala, kam se dá jet studovat. Zjistili jsme, že v Německu a Česku je na konzervatoři obor rocková kytara, který mě zajímal. Spontánně jsem vybral Prahu. Přijeli jsme se sem podívat a já se do Prahy zamiloval.

Igor je hlavním člověkem kapely. Jaké slovo mají při tvorbě další členové?

IO: Formulujte to opatrně! (smích)

OH: Nemáme žádné slovo! (smích)

JA: My jsme zjistili, že na začátku, když byl Igor přísný, to bylo nejlepší. Pak nám dal volnost a začalo se to tak nějak rozblemcávat. Ta muzika začala být zaměnitelná. Je dobré, když do toho Igor vnáší nápady a ty jsou jasně dané. Když do toho začneme všichni něco vnášet, končí to zaměnitelně.

Třeba se vrátí staré zlé časy.

JA: To doufám. My to vyžadujeme.

Vaše hudba je na české poměry nezvyklá. Lze nějak popsat vašeho typického posluchače?

JA: Dost na nás chodí lidi, kteří se hudbou sami zabývají. A mladí lidé, kteří jsou přesyceni současnou scénou a chtějí si poslechnout něco nového.

IO: Často přijdou lidi, kteří aktivně hledají novou hudbu, nový zvuk. Když si utváříš vkus, tak se aktivně zajímáš. Několikrát se stalo, že nám lidi řekli, že nevěděli, že taková hudba v ČR vzniká.

Skladba Fast se hraje na Radiu 1 – je to součást snahy získat nový druh posluchačů?

IO: To je jeden z našich hlavních cílů – posunout se do trošku jiné hudební sféry, oslovit nové fanoušky a získat širší publikum.

Snažíte se získat posluchače v zahraničí?

JA: Vzhledem k tomu, že domácí trh není pro tento žánr dostatečně velký, je to jeden z našich hlavních cílů. Potřebujeme v zahraničí víc hrát a oslovit tam víc lidí.

Podnikáte pro to nějaké kroky?

IO: Určitě. Pravidelně hrajeme v Německu, v Polsku, hlavně na hudebních festivalech.

Jste tam přijímaní jinak než doma?

JA: Těžko říct. On je to vždycky krok do neznáma v tom smyslu, že když jsi v Praze, máš v publiku kamarády a cítíš se jistější v kramflecích. Ale myslím, že vlastně nezáleží na tom, v jaké zemi jsi. Lidi poznají, když tam přijede nějaký projekt, který má co říct a stojí si za tím, co dělá. Poznají to a nemusejí být nějak hudebně vzdělaní.

IO: Já byl překvapený, když jsme hráli na Aalener Jazzfestu. Bylo tam strašně moc mladých lidí a ti znali náš repertoár. Po koncertě za námi chodili a ptali se, proč jsme nezahráli tu nebo onu skladbu.

Metastavy jsou skupina, jejíž styl je přinejmenším na české i slovenské scéně unikátní. Rap zpěvačky a klávesistky Anny Hokešové (působící také v Čarách života) jepodmalován melancholickou hudbou, kterou dále vytvářejí saxofonistka Ursula Sereghy, baskytarista Marek Pach a bubeník Nodin Péči. Směs rapu, jazzu a soulu je odrazem rozdílného hudebního zázemí jednotlivých členů skupiny. Co mají naopak společného, je například zkušenost s hraním na ulici. Skupina letos vlastním nákladem vydala své první album Až vyrostu. Krátce před koncertem Metastavů jsem se sešel s Annou Hokešovou a Ursulou Sereghy.

Hudba Metastavů je poměrně nezvyklou směsí více stylů. Je to výsledek Aniččiny počáteční vize, nebo jste se napřed sešli a teprve pak postupně vznikal styl skupiny?

Ursula: Sešli jsme se a každý přinesl to, co ho na hudbě baví nejvíc, a z toho vzniklo, co hrajeme. Každý přišel s jiným hudebním backgroundem a to jsme dali dohromady.

Jaký je tedy background jednotlivých členů skupiny?

Ursula: Já jsem celý život poslouchala jazz a potom jsem se i díky Metastavům přesunula na elektronickou hudbu a začala jsem ji i tvořit. Za Nodiho můžu říct, že se taky zajímá o elektronickou hudbu, ale trošku tvrdšího rázu. A Mára je ve skrytu duše metalák, i když to halí do jazzu.

Anna: Já poslouchám asi všechno, nemám vyloženě jeden žánr, na kterém bych se definovala. Prince říkal, že žánry jsou jako různé čtvrtě a ulice, a přesto, že je můžete navštěvovat, tak v jedné prostě bydlíte. To by pro mě mohl být asi neosoul a hiphop. Zároveň mám hodně guilty pleasures.

Například?

Anna: Mám například slabost pro americký muzikály a Vypsanou Fixu.

Ursula: Já mám ráda Red Hot Chilli Peppers a kvůli tomu máme s Aničkou veliký problém.

Jsou v Čechách nějaké kapely, se kterými se cítíte spřízněné?

Ursula: To záleží, určitě ano, ale asi spíš lidsky než vyloženě v hudebním žánru.

Anička: Všichni máme zkušenosti z jiných kapel, tak i kvůli tomu. Navíc si myslím, že Metastavy jsou spíš kolektiv. Hráli jsme koncerty i s Davidem Herzigem nebo s Marcelem Kóňou a oni taky hrajou v jiných kapelách.

A co v zahraničí?

Anna: Náš basák včera řekl, že i když každý z nás poslouchá jiný žánr, tak co nás spojuje, jsou NPR Tiny Desk Sessions. Lidi, kteří tam hrají, vždy přizpůsobí svoji tvorbu tak, aby tam seděla. My všichni to sledujeme. Často tam bývají i rapeři, kteří hrají se živou kapelou, s dobrými muzikanty. Jejich vyjádření má tak úplně jiný ráz. Je to taková líheň té nejlepší hudby v žánru, který nás baví.

Anna: Pro mě jsou velmi důležití zahraniční producenti beatů, protože přece jen texty vychází z freestylů a potřebuju k tomu podklad. Hodně mám ráda například Bluestaeba nebo Toma Mische. Hodně mě taky hudebně ovlivnil například Moodymann.

Texty píše pro kapelu Anička. Jak vzniká hudba Metastavů?

Anna: Zpočátku jsem nějaké písničky vymyslela já na klávesy a pak se k tomu dodal rytmus a basová linka. Každý si našel sám, co tam hrát. Kvůli tomu jsme prožívali perné chvilky. S písničkou Národní to bylo třeba tak, že Mára si naloopoval basovou linku a já řekla: „Hej, to je přesně ta atmosféra, kterou ta Národní má“.

Ursula: Pak jsme v transu jamovali půl hodiny a poslouchali jsme potom ještě z mobilu po cestě domů tramvají a vytvořili písničku.

Anna: My si během zkoušky všechno nahráváme a pak z toho bereme nápady, pak se trošku pohádáme a pak je z toho písnička. Město/City vznikla podobně, že Mára vymyslel melodii, já tomu dala harmonii, pak se stalo nějaké kouzlo a byla z toho písnička.

A text píšeš rovnou?

Anna: Texty nepíšu na zkouškách. Ty dávám dohromady doma a pak s nimi přijdu a pak se k tomu vymyslí hudba, která odráží tu atmosféru.

Ursula: Anička je hlavní osobou kapely, ale nejsme tam další tři osoby, které jen dělají hudební doprovod, všichni tu hudbu chápeme a vytváříme společně a bez toho by to nešlo.

S nahráváním alba vám pomáhal Pavel Vít ze skupiny Market. V čem spočívala jeho práce?

Anna: Bez něj by nevzniklo, protože my sice máme technické možnosti, jak to nahrát, ale on byl člověk, který tam seděl ve zkušebně a řekl: „Dobrý, už to je! Další písničku!“ My bychom jinak nahrávali pořád dokola, protože bychom nepoznali, kdy je to hotové. Potřebovali jsme člověka, který to poslouchal s odstupem.

Proč jste se rozhodli vydat album vlastním nákladem?

Anna: V tu chvíli spíš ;nebyla jiná možnost. Uvidíme, jak to bude příště.

Ursula: Tak on o nás nikdo moc nevěděl a my jsme se styděli zeptat. Ale teď je to aspoň podle našich představ.