Jan Burian: Po mamince jsem zdědil nahořklý individualistický optimismus

Písničkář Jan Burian začal koncertovat na počátku 70. let. Během své hudební kariéry spolupracoval kromě jiných s Petrem Skoumalem, Jiřím Dědečkem a Danem Fikejzem. Nepatřil mezi protěžované umělce, takže své první album Hodina duchů mohl vydat až v roce 1989. Od té doby vydal dvacítku dalších alb a zhruba stejný počet knih (básnických sbírek, cestopisů, sbírek fejetonů a čtyřsetstránkovou publikaci o svém otci E. F Burianovi). Vedle toho moderoval několik pořadů České televize a Českého rozhlasu. Hudbě se věnují i dvě z jeho čtyř dětí. Nejstarší syn Jan skládá divadelní a filmovou hudbu a hraje s kapelou Kyklos Galaktikos. Další syn Jiří vystupuje coby Kapitán Demo, polovina dua Republic of Two a dříve hrál ve skupině Southpaw.

V roce 2024 vydal Jan Burian hned dvě alba. V květnu vyšel jeho společný projekt se synem Jiřím Dobrý sen! a v září album V horečce. Obě desky obsahují zhudebněné básně sbírky Zničehonic.

Poslední písničkou na albu je Horečka a horečku má album i v názvu. To na první pohled působí temně, ovšem konec písničky je optimistický. Lze říct, že tématem alba je nejednoznačnost a střetávání protichůdných situací a pocitů?
Je to tak, ale u mě je tomu tak vždycky.  Ono to vypadá dost často jen jako legrace, a já jsem rád, protože legrace nebo lehkost jsou dobří nosiči pochybností, které musejí přijít.

Jako pilotní singl vyšla písnička Bakterie. Singly obvykle alba otevírají, Bakterie se ale nachází zhruba uprostřed desky.

Já se na to nekoukám jako na prodejní artikl.  Na to jsou výzkumy, že trojka má být nejzajímavější a tak. Já to takhle nemám. Když si odmyslíte tu kabaretní hudbu, tak tenhle text není žádná sranda. Je o tom, že v sobě máme bakterie. Zkusme se nad tím zamyslet. Je to dobře, nebo je to třeba špatně?  Ale jsem rád, že se u toho lidi smějí. Taky jsem se vždycky smál tomu vtipu, že člověk je tady proto, aby bakterie mohly mezi sebou rychleji komunikovat. Proč to nevzít vážně? Je to přece součást tajemství, ve kterém se nacházíme a které s největší pravděpodobností nikdy nerozluštíme. Ale nemyslím si, že by se ten text moc lišil od ostatních. Jenom je to snad oživení. Po písničce o turistovi, která je temnější, se úplně změní nálada, ale přitom tam snad zůstává poselství.

Zmíněná písnička Turista je o člověku, který je nešťastný, proto se vydá do chrámu, ale tam předstírá, že se v chrámové lodi jenom rozhlíží. Proč nechce přiznat svůj smutek?
Pokud chodíte do kostela, nemůžete to pochopit. Pokud tam nechodíte, tak to můžete pochopit velmi snadno, protože pro člověka, který není v církvi nebo nechodí do kostela pravidelně, je návštěva kostela většinou především kulturní záležitost. A tenhle hrdina písničky má strach ze smrti, a touží s tím něco udělat. Jde do toho kostela, nechce si sám moc přiznat, že ho to tam táhne, protože si najednou uvědomil věci, které mu předtím nedocházely, a potřebuje se o něco opřít. Ale je v něm také určitý druh ostychu a nechce rušit.
Já teď chodím tak trochu s podobnou náladou občas na mši a čtu si Richarda Rohra, což je americký františkánský mnich, který posouvá moderní katolictví tam, kde mu víc rozumím. Jeho hlavní a zřejmě paličská myšlenka je, že pánbůh netrestá. A když si uvědomíte, že bůh netrestá, tak se vám celé dějiny tak trochu obrátí vzhůru nohama. Pánbůh tě potrestá, tu větu zná každý…

Písnička Válka je o vnitřní rozervanosti, kdy se v člověku něco pere. O jakém konkrétním boji je?

Tu jsem složil v roce 2022, když začala válka na Ukrajině. Tam by vás na to měl přivést verš „na věčné časy“, což bylo jedno zaklínadlo komunistického režimu. Ta píseň vznikla z překvapení, že tu najednou je válka, a člověk si myslel, že válku nezažije. Najednou vypukla. A probíhá pár kilometrů odsud. V textu nejde o žádnou obecnou válku, ani o nějaký obecný mír nebo jakési pseudomírové snahy, jde opravdu jenom o to, že člověk netušil, že ještě bude válku prožívat.  Proto je tam verš, že se jí nezbaví ani knihami ani filmy ani cestou do hospody. Nedá se před ní nikam utéct.

Každé album, které člověk vytvoří, je svým způsobem jeho dítě. Vy jste měl vloni ty děti dvě, z toho jedno má za druhého tatínka vašeho syna. Máte ty dvě děti stejně rád? Jak se liší váš vztah k nim?
To je fajn otázka. Já dokonce často říkám, že ty desky jsou děti. Mám jich už hodně, ale třeba to dítě, které se tak úplně nepovedlo, které trochu šišlá nebo šilhá, má člověk ještě radši než ty dokonalejší. Mám třeba desku Černý z nebe. Je to vlastně moje druhá deska, se kterou mi pomáhal Vlasta Matoušek. Je na ní sice spousta nedokonalostí, protože v roce 1990 byly podmínky ve studiu složité, ale mám ji hodně rád a odpovídá tomu, jaký jsem tehdy byl a možná ještě jsem

Písničkář Jan Burian začal . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář