Profily

Názvy kapel často způsobují nejrůznější asociace a zavádějící představy. Ty delší či složitější pak mohou svým nositelům přinést komplikace v podobě toho, že si je nikdo není schopen zapamatovat, popřípadě napsat. Pokud se ovšem někdo pojmenuje natolik minimalisticky, že mu k tomu stačí nižší počet písmen, než je počet členů, dá se předpokládat, že mu nechybí ani sebevědomí, ani víra, že kompromisy nejsou potřeba. Ti starší si ostatně pamatují, jak zněla brněnská legenda E. Což je všechno docela s podivem, protože počátky Or, sahající do roku 2008, se odehrávaly v intencích nezávazného a neambiciózního středoškolského rocku pro zábavu.

Náctiletí František Šec (bicí), Václav Orcígr (baskytara) a Adam Šťasta (kytara) se tehdy bavili i třeba hraním skladeb svých „trochu slavnějších“ vzorů: „Byly to ale krásné časy, gympl, koncerty, společné poflakování…“ vzpomínají s úsměvem. „Franta s Adámkem hráli grunge ve vtipných kostýmech a Váša byl punkrock teenage, co se nedopatřením vyskytl na jejich zkoušce. Docela dost věcí z toho společného prvního roku není nikde nahraných. Nedávno jsme pátrali po coveru Mudhoney Suck You Dry, který jsme nahráli na dvě basy a dvě kytary společně s našimi tehdejšími bratry Transwaggon (dnes jejich členy lze nalézt v Lvmen, Vole, Kurvy Češi, Tábor a dalších spolcích – pozn. aut.), ale ten už asi skončil i s těmi prapůvodními songy někde v datovém pekle.“

Mladé trio se ale rychle otrkalo. Už v druhém roce svého fungování stihlo odehrát víc než dvacet koncertů a objevit se i na festivalech nakloněných i jiné než pop hudbě, jako byl Čtverec nebo Trutnov. Tentýž rok také nahráli debutové sedmiskladbové demo, které si prostřednictvím CD-R na koncertech prostě šířili sami. Velmi brzo se také začaly objevovat reakce komentující jejich nadstandardní instrumentální schopnosti, zmínky o syrovosti a technické dotaženosti zároveň a také konstatování o nepodobnosti ničemu jinému. Ústící až ke jménům typu Shellac a Steve Albini, když byla řeč o tom, kdo funguje podobně.
„Jsme hodně alergičtí na rockové nebo metalové postupy. Hodně často se nám stane, že se u společného jamování rozesmějeme, protože někdo už nevydrží tlak riffu a začne hrát něco strašně kýčovitého. Song musí být stoprocentní, dotažený do detailu,“ shrnují to sami. A odráží se to i do mimokapelního života: „Z hlediska životní filozofie jsme vegani/vegetariáni a rádi podporujeme alternativní kulturu a ekologická/městská/antifašistická hnutí.“ Možná i proto se v roce 2011, kromě sedmipalcového split singlu se spřízněnými Unna, objevili i na vinylové kompilaci podobně společensky zaměřených formací Mladá fronta stárne rychle. Všechny zmiňované kroky vedly nepřekvapivým směrem – k Silver Rocket. Ve vydavatelsko-promotérském kolektivu se pak etablovali jako jedna z formací „mladé generace“, postupně zaujímající místo zaniklých a zmizelých kapel z jejích začátků. Na stejné značce (a bílém vinylu) pochopitelně vyšlo v roce 2013 i první regulérní album tria s lakonickým názvem LP. Tehdejší vydavatelská charakteristika a obsah slova pochvala ,jedno jestʻ: „Co se stane, když se do kotle hodí několik bubnů, činely, otlučená kytara, přiměřeně nakřápnutá basa, pár zesilovačů, nějakej ten reprák, kabely, trsátka, efekty, mikrofon, jeden womanizer, jeden řezník a naklonovanej Kurt Cobain? Tihle kluci vypadaj, že neuměj do pěti počítat a jenom celej život zevlujou s pivem v ruce před rockovejma klubama, ale nenechte se zmást. Ovládaj všechno, co potřebuje homo sapiens v 21. století k důstojný existenci: kytara, basa a bicí přežijou i Keitha Richardse!“ 

Jsou hudební styly, které byly brány za progresivní před mnoha lety, přesto si stále drží velké množství fanoušků, o které se starají muzikanti a kapely přenášející odkaz „otců zakladatelů“ do dnešních dnů. Pro gotický rock je jedním z vydavatelských ostrovů vydavatelství Solar Lodge, které v letošním roce slaví deset let fungování. Co stojí za sveřepým konáním šéfa vydavatelství Artauda Setha? To jsme se ho zeptali na stylovém mejdanu v gotickém hávu.

Ještě předtím, než se zakousneme do rozhovoru s Artaudem Sethem, je dobré prozradit něco informací o něm samém i vydavatelství Solar Lodge. Andreas Franzmann, jak se občanským jménem Artaud Seth jmenuje, vpadl na hudební scénu v roce 1989 se svou první kapelou Garden Of Delight. Už s ní rozvíjel postupy gotických klasiků především The Sisters Of Mercy do nových směrů. Potahoval je temným suknem, popasovával s elektronikou a world music elementy do nových obzorů. Rozsáhlou diskografii ukončil rozchod v roce 2008, po němž vznikla další Artaudova kapela Merciful Nuns. A s ní se začíná psát i historie vydavatelství Solar Lodge (www.SolarLodge.de)…

Jsi na hudební scéně od roku 1989. Co tě přimělo před deseti roky založit Solar Lodge?

Nejprve se musím vrátit do roku 1991. Tehdy jsem přišel s nápadem založit u vydavatelství Big Noise Records sublabel Dion Fortune Records. Název labelu, design loga, stejně jako většina kapel včetně Garden Of Delight, Diary Of Dreams nebo The Merry Thoughts jsem dotáhl do vydavatelství sám nebo jsem v nich figuroval. Také jsem byl něco jako producent prvních kapel a sestavil jsem řadu slavných kompilací vydavatelství Dion Fortune. Byl jsem mladý, neměl jsem v hlavě žádné peníze, ale spoustu nápadů. Dokázal jsem je implementovat do života Dion Fortune Records, i když jsem z fungování labelu osobně neviděl ani šesták. Manažer vydavatelství se postupem času začal rozcházet s představami, kterým směrem jsem chtěl label táhnout dál, až jsme se rozešli. Bylo to, tuším, v roce 2000. V té době jsem odešel k labelu Trisol. Zůstal jsem u nich deset let, dokud jsem necítil nutkání znovu jít svou vlastní cestou ... to jsem měl v rukou výborné debutové album Merciful Nuns a na účtu dostatek prostředků, které jsem mohl vložit do nových projektů. Tehdy se zrodilo vydavatelství Solar Lodge.

Plánoval jsi na Solar Lodge vydávat pouze svou vlastní hudbu, nebo jsi hodlal tuto platformu nabídnout i jiným?

Když jsme vydělali první peníze, bylo mi okamžitě jasné, že zde chci vydávat pouze dobrou, temnou hudbu. Hned s vydáním Merciful Nuns jsme byli zavaleni spoustou demonahrávek. Hromada z nich nestála za nic. Jednalo se o ztrátu času se něčím podobným zaobírat. Rozhodli jsme se tedy nepřijímat další proma od nám neznámých projektů a raději začít hledat sami. Neposílejte nám tedy svá dema. Najdeme si vás sami!

Don Partridge, vl. jm. Donald Eric Partridge. 27. 10. 1941, Bournemouth, Dorset, Anglie – 21. 10. 2010, Peacehaven, East Sussex, Anglie. Důležitá alba: Don Partridge (Columbia 1968), Accolade (Capitol / Columbia 1970), Don Partridge And Friends (Sonogram 1973), The Highwayman (LongMan 2004). Písně, které stojí za to: Breakfast On Pluto, Mona’s Song, Rosie, Ulysses, Copenhagen Summer Nights, The Night I Met Elton John.

Don Partridge, nazývaný králem buskerů, pocházel z hrabství Dorset. Jeho otec Eric hrál na kytaru ve stylu Djanga Reinhardta. Synovi dal do vínku toulavou krev, kterou zdědil po svých romských předcích. Daroval mu také banjolele (nástroj kombinující vlastnosti banja a ukulele), na něž se malý Don naučil první písničky – převážně z repertoáru George Formbyho, zpívajícího komika, který měl u nás zásadní vliv na Jiřího Suchého. Když bylo Donovi sedm, přestěhoval se s rodinou do londýnského Earl´s Courtu, kde mu učarovali pouliční umělci. Rozhodl se, že se stane jedním z nich. Školy nechal v patnácti a pak údajně vystřídal pětačtyřicet různých zaměstnání. Dopouštěl se také drobných krádeží. Poté, co se spacákem na zádech procestoval stopem Francii, definitivně mu došlo, že busking neboli pouliční hraní v evropských metropolích kvete a že by mohlo jít o snadnou formu výdělku. V Londýně si koupil kytaru, naučil se pár akordů a začal vystupovat po klubech a kavárnách. Všemožně se na sebe snažil upozornit – šel dokonce tak daleko, že skočil s podomácku spíchnutými křídly do Temže z visutého mostu Hammersmith Bridge. Tím se mu v létě roku 1963 skutečně podařilo naplnit první stránky novin, které o něm psaly jako o „Ptačím muži z Ealingu“.

Tohle je zajímavý problém. Dvě rozdílné hudební osobnosti, které postupně splynuly v jednu. Tedy alespoň v českém tisku, který od jisté doby přestal rozlišovat předválečného jazzového pianistu Joea Turnera a jeho o dost slavnějšího jmenovce, bluesového zpěváka Big Joea Turnera, jenž se proslavil zejména spoluprací s orchestrem Counta Basieho. Vzhledem k tomu, že se oba mihli v Československé republice (i když každý v úplně jiné době), pozdější hudební publicisté si s tím nelámali hlavu a často o těch dvou mluvili jako o jediné osobě.

Chcete příklad? Tady ho máte. Článek z 1. listopadu 1947, který vyšel v Severočeské Mladé frontě a v němž se doslova píše:

Americký černoch Joe Turner, který nemá jinak nic společného s hrdinou Handyho Joe Turner Blues, je nyní ve Státech slavným zpěvákem blues. Málokdo ví, že Turner je původně klavírista, a ještě méně lidí ví, že na myšlenku stát se profesionálním zpěvákem blues přišel v Praze, kde působil před válkou. Byli to členové Gramoklubu s Janem Šímou v čele, kteří přišli na nápad nahrát na desku Handyho Joe Turner Blues s Turnerem jako zpěvákem. Joe byl velmi překvapen a velmi se zdráhal jako zpěvák působit, při čemž se hájil tím, že nikdy veřejně nezpíval. Nakonec byla deska nahrána a Turner zanedlouho potom odjel. Během války jsme o něm pochopitelně neslyšeli. po skončení války jsme se dozvěděli, a to ne bez překvapení, že se náš přítel Joe Turner stal slavným zpěvákem.

Byla by to hezká pohádka, kdyby tu evidentně nedošlo k nedorozumění. Autorovi článku zřejmě padly do oka první poválečné úspěchy křiklouna („shoutera“) Big Joea Turnera, vlastním jménem Josepha Vernona Turnera Jr., jenž roku 1945 podepsal v USA smlouvu s National Records a dva roky nato natočil své první hity My Gal’s A Jockey, Around The Clock a Battle Of The Blues. Největší ohlas sklidil roku 1954 s dodnes živým šlágrem Shake, Rattle And Roll (vzápětí nato nazpívaným Billem Haleym a Elvisem Presleym), ale slušně našlápnuto měl už v polovině let čtyřicátých. Začínal po boku Billie Holidayové v newyorském Café Society, pokračoval účinkováním v programu Dukea Ellingtona v Hollywoodu – a pak už si ho vzal do parády Count Basie, jenž ho na turné svého orchestru používal jako jednoho ze dvou bluesových sólistů (tím druhým byl zpěvák Jimmy Rushing).

Big Joe Turner (1911–1985), rodák z Kansas City ve státě Missouri, to dotáhl věru daleko. Ale pokud chceme zjistit něco o tajemném Afroameričanovi, jenž rozvířil stojaté pražské vody v polovině třicátých let, musíme hledat jinde. Konkrétně v Baltimoru ve státě Maryland, kde roku 1907 přišel na svět Joseph H. Turner, budoucí představitel stylu bluesového piana, jemuž se říká stride. V polovině dvacátých let se tento – námi hledaný – Joe Turner uchytil v newyorském Harlemu, kde mu dali první lekce showmanství Willie „The Lion“ Smith, James Price Johnson a Fats Waller. Svižnému způsobu hraní, které Joe vypiloval zejména v melodii Carolina Shout, se také říká „piano roll“. Velký posun v Turnerově dráze nastal v roce 1928, kdy mu hodil lano kapelník a saxofonista Benny Carter. Počátkem let třicátých prošel Joe kapelou Louise Armstronga a doprovázel zpěvačku Adelaide Hallovou, která mu určitě vyprávěla o svém úspěšném putování po Evropě s revue Chocolate Kiddies. Když se rozhodl, že je čas jít dál, nahradil ho u Adelaide nevidomý mistr jazzového piana Art Tatum.

Někdy v té době Joe pochopil, že větší příležitost jako umělci (i člověku) mu skýtá starý kontinent. V Evropě, kde se tolik neřešila barva pleti a kde na dobrou muziku tančili na jednom parketě černí i bílí, se usadili Sidney Bechet, Ben Webster a řada dalších afroamerických jazzmanů. Stejně jako je, i Turnera lákala Paříž, odkud mohl podnikat výpady do ostatních evropských metropolí včetně Prahy. Ta v oněch letech ještě nebyla připravena na podobné návštěvy tak dobře jako v krátkém období mezi koncem druhé světové války a únorovým pučem, kdy si zde jazzoví hráči z Ameriky a Anglie podávali dveře. (Viz české epizodky Dona Redmana, Erika Winstonea, Rogera Rose, Jerryho Thomase, Billyho Reida, Joea Smitha či Leslieho Hutchinsona v letech 1947 a 1948 na pódiích pražských tanečních kaváren Fénix a Boulevard.)

V letech 1936 a 1937, kdy u nás Joe Turner nakrátko zakotvil, byl každý takový návštěvník v českém prostředí velkou raritou. Jazzové fanoušky se tu pokoušel sdružit nově vzniklý Gramoklub, diskofilský spolek vedený novinářem a sběratelem jazzových nahrávek Emanuelem Uggèm. V rámci tohoto sdružení vznikl též Orchestr Gramoklubu, řízený aranžérem a skladatelem Janem Šímou. Žák E. F. Buriana pocházel z rodu malíře Ladislava Šímy. V pětatřicátém roce, kdy mu bylo 24 let, se mu povedl pěkný zásek: složil hudbu k filmu Martina Friče Ať žije nebožtík. Tisíce diváků pak v kinech sledovaly, jak oblíbený herec Hugo Haas na plátně zpívá Šímovu písničku s textem Jarky Mottla: „Mě to tady nebaví, ono to časem unaví...“

Vl. jm. Philip David Ochs. 19. 12. 1940, El Paso, Texas, USA – 9. 4. 1976, NYC, New York, USA. Důležitá alba: All The News That’s Fit To Sing (Elektra 1964), I Ain’t Marching Any More (Elektra 1965), Phil Ochs In Concert (Elektra 1966), Pleasures Of The Harbor (A & M 1967), Rehearsals For Retirement (A & M 1969). Písně, které stojí za to: Talkin’ Vietnam, Power And The Glory, I Ain’t Marching Anymore, I’m Going To Say It Now, Changes.

Vzývaná i tragická postava amerického folku, která sama sebe nazývala zpívajícím žurnalistou. Phil Ochs, ten excelentní, stále aktuální a naživo zcela přesvědčivý písničkář, si v šedesátých letech zasloužil stejnou či alespoň podobnou kariéru jako jeho kamarád Bob Dylan. Bohužel se mu jí nedostalo. „Oba se narodili do židovské rodiny,“ srovnává tyto dvě osobnosti Dylanův životopisec Howard Sounes, „od sebe je dělilo jen pět měsíců, v mládí byli posedlí Jamesem Deanem a s folkovou muzikou se seznámili v kavárnách univerzitního kampusu. Oba chtěli do New Yorku, kde začali psát vlastní skladby. V Ochsově případě šlo téměř výhradně o časové písně inspirované zprávami z novin.“

Philip David Ochs pocházel z texaského El Pasa, vyrůstal ale na newyorském předměstí Far Rockaway. Jeho rodiče se seznámili při studiu medicíny na univerzitě v Edinburghu. Máma Gertrude byla skotská rodačka, Philův táta – Newyorčan Jacob Ochs, zvaný Jack – si ji však odvezl do Ameriky. Chvíli poté, co Phil přišel na svět, narukoval Jack do armády. Domů se vrátil jako někdo jiný; během válečných let se u něj začala projevovat maniodepresivita, kvůli níž brzy rezignoval na lékařskou praxi, kterou bohužel předal svému synovi. Rodina se několikrát stěhovala – část dospívání strávil Phil s mladším bratrem Michaelem a starší sestrou Soniou v Ohiu, kde se na konzervatoři učil základy klasické hudby. Jenže málo platné, padesátá léta byla érou rock’n’rollu a mladý Ochs propadl kouzlu Buddyho Hollyho a Elvise Presleyho. Dva roky docházel na vojenskou akademii a poté na Ohijské státní studoval žurnalistiku. Ve vysokoškolském prostředí se prostřednictvím spolužáka Jima Glovera seznámil s folkovými písněmi Petea Seegera a Woodyho Guthrieho. Přejal též jejich levicové názory. Chtěl být spisovatelem nebo reportérem, zajímal se o  kubánskou revoluci. S Gloverem utvořil duo The Singing Socialists, které skončilo dříve, než začalo.

Philův otec zemřel v dubnu 1963 na krvácení do mozku, po dlouhém a těžkém období, kdy ho duševní choroba rodině odcizila. V létě téhož roku Phil Ochs bodoval na Newportském folkovém festivalu s písní Power And The Glory. Byl to ten památný ročník, na němž Joan Baezová představila Boba Dylana folkovému národu. V dalších letech budou Phil a Bob představovat dvě strany jedné mince: zatímco Dylan raketovou rychlostí zboří hranice mezi angažovaným písničkářstvím a beatem, Ochs se bude tvrdošíjně držet role novodobého trubadúra. Všichni, kdo ty dva znali, věděli, že jde jen o různé využití téhož literárně hudebního nadání. Srovnávání obou talentů došlo tak daleko, že Dylan pocítil potřebu svého souputníka poničit. Když mu jednoho dne ve své limuzíně pustil píseň Positively 4th Street, namířenou proti všem včetně folkových puristů, Phil neprojevil žádné nadšení. Bob přikázal řidiči, aby zastavil. „Vystup si, Ochsi,“ zavelel. „Ty nejsi písničkář.“ A pak zasadil přesnou ránu: „Ty jsi jen novinář.“

Ochsovo nezdravé lpění na přátelství s hvězdou jménem Dylan pokračovalo přes všechny karamboly i v letech sedmdesátých. V květnu 1974 se Bob objevil na Philově akci zorganizované na pomoc obětem útlaku v Chile, kde byli jednotkami vládní junty Augusta Pinocheta mučeni a vražděni političtí disidenti. Zdá se, že právě Phil vnukl Dylanovi myšlenku na kočovnou show, z níž se pak vyvinul projekt s názvem The Rolling Thunder Revue. K němu však už nemocný Ochs nebyl přizván, ačkoliv o to velmi stál. „Oteklý alkoholik byl už jen smutnou figurkou,“ píše Sounes. „Část dne věřil tomu, že je člověk jménem John Train. Byl paranoidní, agresivní a měl sebevražedné sklony.“ Všem kolem Ochs tvrdil, že po něm jdou (FBI, CIA, ale i plukovník Sanders z KFC). John Butler Train byla smyšlená bytost, jež ho údajně měla zabít a vzít mu jeho identitu. Skončilo to smutně: v dubnu 1976 se opilý a poblázněný pětatřicátník Phil oběsil v domě své sestry ve Far Rockaway. A teď pointa: po jeho smrti se zjistilo, že na něj FBI vedla spis o 500 stranách. Neboli, jak praví Woody Allen: „To, že jsi paranoidní, ještě neznamená, že tě nikdo nesleduje.“

Berlínský label City Slang měl v těchto dnes slavit tři dekády fungování v rámci 20. ročníku jednoho z nejvýznamnějších evropských festivalů – Primavera Sound. Jak to s kulturou kvůli koronaviru dopadlo, víme dobře. Mnohem skromnější připomenutí kulatého výročí fungování label přesouvá na podzim. My si neuskutečněný festivalový fokus připomeneme alespoň na stránkách kulturního magazínu UNI.

Na začátek příběhu City Slang se znovu vrátíme, jako už tolikrát v našem seriálu, do hudebně těhotného období přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Soustředíme se na mladého vysokoškoláka Christofa Ellinghause, který se místo učení a vzorné služby vlasti snaží propagovat hudební fanzin The Glitterhouse (ano, ten se pak stal základem stejnojmenného vydavatelství, ale to je zase příběh na někdy jindy). Do něho začal psát už na střední škole, doma, v bavorském městečku Beverungen. Právě díky novinářské aktivitě mu bylo v Berlíně nabídnuto, zda by nechtěl doprovázet americké kapely na turné po Německu, případně dalších státech Evropy. Christof na nabídku kývnul a hudební kolotoč se začal roztáčet.

První na řadě byly garážoví rockeři The Chesterfield Kings, ale pak přišly na řadu mnohem zajímavější kapely – Yo La Tengo, The Lemonheads, Mudhoney, Nirvana, Soundgarden nebo The Flaming Lips. Právě parta okolo Waynea Coynea měla pro vznik labelu zcela zásadní význam. Na konci turné Wayne Chistofa oslovil: „Chtěli bychom se do Evropy vrátit, ale potřebujeme label, který by zde vydával naši hudbu. Ten tu zatím nemáme. Nemohl bys nám v tom pomoci?“ A hned po návratu do Států, aby dal jasně najevo, že jeho úmysly jsou vážné, poslal psychedelický maestro Ellinghausovi demo připravované desky In a Priest Driven Ambulance.

Christof v každém rozhovoru tvrdí, že měl štěstí, že narazil na The Flaming Lips v době, kdy chtěli vydat svou nejlepší desku. Díky spolupráci s touto kapelou se se stejnou žádostí začali na mladého Němce obracet další americké kapely – Calexico, The Lemonheads, Yo La Tengo… A to přesto, že pro berlínskou značku nebylo vůbec jednoduché prosadit, především v britském hudebním tisku, informace o svých amerických koních. Zásadní pro budoucnost City Slang nakonec bylo seznámení šéfa City Slang s Courtney Love a následné vydávání muziky její kapely Hole. Od té chvíle bylo vydavatelství přijato do širšího povědomí profesionály i fanoušky po celé Evropě. Grungeová vlna, a tím pádem větší pozornost upřená z Evropy na druhý břeh Atlantského oceánu, šla City Slang na ruku. A to přesto, že ani Sebadoh, Superchunk nebo Unsane nebyli typickými „flanelovými hvězdami“.

Od všech ostatních umělců působících na české hudební scéně se zpěvačka NIVVA odlišuje tím, že neexistuje. Jde o virtuální projekt, jehož autoři si přejí zůstat v anonymitě. Introvertní zpěvačka, skladatelka a 3D grafička, která NIVVĚ propůjčila svůj hlas, přece jen mírně odhalila svou identitu tím, že se při vytváření grafické podoby NIVVY inspirovala svou vlastní tváří. Hudbě NIVVY pomohli na svět Ondřej Mikula (Aid Kid) a Jakub König (Kittchen).

Poprvé mohli projekt posluchači alternativních rozhlasových stanic zaslechnout v roce 2018. NIVVA se spojila s labelem Bad Names a spolupráce přinesla EP Easy, vydané letos v únoru. Hudba projektu je definována jemným projevem zpěvačky, doplněným minimalistickou instrumentací. Na koncertní premiéru projekt ještě čeká a bude jistě zajímavé dozvědět se, jak tvůrci projektu jeho jevištní podobu pojmou.

Kde se vzal prapůvodní nápad vytvoření projektu NIVVA?
Nápad k vytvoření avatarky vycházel z mé profese. Měla jsem zkušenost s prací jako 3D grafik pro jednu nejmenovanou instituci, kde se vybíraly digitální dívky pro výzkum. Zaujalo mě, jak se mluví o dívkách jako o věcech s lidskými vlastnostmi. O tom je vlastně celé to první EP, o zpovědi takového avatara, který je brán jako věc. Tělo jako produkt. Naučí se vědomí a svědomí, emocím. Co kdyby i produkt, navrhnuté dokonalé digitální tělo, nečekaně zranitelný, křehký a zdánlivě dokonalý stimul, mohl vyjádřit své pocity? Bylo by to jen prázdno a vzpomínky na něco, o čem se nemluví?

Jaká je historie vzniku NIVVY? Jak došlo ke spolupráci s Ondřejem Mikulou a Jakubem Königem?
Jakub mě seznámil s Ondrou, kterému se líbil můj hlas. Slyšel moje stará dema a řekl, že by mi rád pomohl něco zprodukovat. Sešli jsme se a moc si sedli, jak hudebně, tak lidsky. Začali jsme tenkrát s písní Easy, což bylo jedno z těch dem. Složila jsem ji před lety jako takovou krátkou brnkačku na kytaru. Tahle kytara sloužila reverzně jako podklad pro novou podobu písně.

Kdo další se podílel na vzniku EP a videa?
EP Easy je počinem tří hudebníků pod záštitou Bad Names label, který vede Tomáš Havlen. Kytarovou melodii v Easier (jiná píseň s podobným názvem – pozn. aut.) složil můj dlouholetý kamarád pan Štěpán. Na vzniku videa k Easy se podíleli kamarádi animátor Peter Oško, kameraman Tomáš Šťastný, tanečnice Bára Stulíková, editorka Tasya Nafigina a členové NIVVY. Velkou část klipu jsme natáčeli v prostorách CAMPU. Videoklip je výpověď o hranicích svědomí a limitech lidskosti. Jestliže by bylo možné navrhnout lidské tělo jako produkt, přiblížit ho dokonalosti, udělalo by nás to spokojenější? Jak daleko je jedinec schopen zajít pro ostrá slova, když mluví o něčem, co se mu esteticky nelíbí? Zraňuje nás ta observace a nedokonalost v cizích očích natolik, že nás to dokáže mentálně zlomit a ublížit nám? A nakolik zažité mentální či fyzické ublížení ovlivňuje naše budoucí činy?