Nestal se policistou denně hlídkujícím na koni v chicagském Grant Parku. Jak si přál coby dítě. A kdy ovšem netušil, že ho k životní dráze nepřímo vede otec, učitel hudby v tamní škole. Přidělivší ratolestem nějaký instrument. Nejstaršímu synovi violoncello, dalšímu klavír, dceři harfu a Kurtovi housle. Se kterými se ovšem budoucí výsostný jazzový vokalista nenávistně trápil a časem se mu povedlo nechat je ladem. Nicméně hladce to neprošlo, musel svolit k lesnímu rohu a pak ještě klavíru. Ale nakonec si našel k hudbě cestu skrze kostelní sbor, který vedl Elling senior a na jehož čtvrteční zkoušky už Kurt chodil s vyslovenou chutí. A prý si při nich vymýšlel vlastní, do celku zapadající party.
Pozorně přitom sledoval otcovy rozsáhlé hudební znalosti a pregnantní dirigování. Jak dnes říká, šlo o nejpodstatnější základ jeho pěveckého a interpretačního přístupu. Doplněný později středoškolským pedagogem Karlem Ericksonem, který studentovi vštěpoval techniku s důrazem na přesnou dikci i důležité vnímání rytmu ve vokálním ansámblu produkujícím většinou skladby bez doprovodných nástrojů, včetně Bachových motet. „Důležitý přitom byl fyzický pohyb při zpěvu, tvořený a držený frekvencí a gesty. Šťastně jsem poměrně brzy začal chápat, že zpěváci hudbu skutečně ztělesňují.“
Zelené roky v Green Millu
Uvědomoval si, že zpěvák školního sboru může v očích spolužáků vyhlížet jako trapný šprt. Ale překusoval to kvůli „spolehlivě krásným a obohacujícím zážitkům“. Úplně jiný pak měl z televizního vystoupení kapely Woodyho Hermana s Tonym Bennettem, to bylo magické. Během studií na univerzitě (absolvoval z oborů filozofie a religionistiky) už intenzivně poslouchal jazzové desky. A místo akademické kariéry zatoužil stát se součástí specifického jazzového světa. Neovládal žádný nástroj natolik, aby se mohl uplatnit jako instrumentalista, zato vokální průpravu měl solidní. I velký hlasový rozsah zvolna pěkně se zabarvujícího barytonu. A obdivoval schopnosti Jona Hendrikse, Marka Murphyho nebo Eddieho Jeffersona, jejichž předchůdcem byl už na počátku 50. let King Pleasure, vlastním jménem Clarence Beeks. Který asi jako prvý opatřoval slovy instrumentální sóla bebopových pionýrů, Charliem Parkerem počínaje. Čemuž se říká „vocalese“. Ale pozor – vokalíza v klasické hudbě znamená naopak zpěv beze slov! A ten se zas v jazzu označuje výrazem scat. Do vocalesování i scatování se pak Elling dobrodružně pouštěl hned na prvých vystoupeních v jazzových lokálech. Nakonec zakotvil v klubu Green Mill na chicagské periferii, kde už zpíval každý týden. Stejně jako zase jinak uhrančivá tamní rezidentka Patricia Barberová. Stále vzrůstajícímu počtu příznivců nabízel pokaždé nějakou nacvičenou novinku. Z koncertů pak činil události obohacované uvolněnými mluvenými vstupy s hudebním doprovodem i bez něho a recitací světové i vlastní poezie. Leckdy na místě improvizované jako v beatnických časech. Budoval si pověst osobitého, šarmantního performera. I když si zatím vedle kšeftů na svatbách musel vydělávat i jako barman nebo stěhovák. Když uznal, že kolekce pořízených demosnímků s triem pianisty Laurence Hobgooda a hostující tamní saxofonovou veličinou Edem Petersenem zní celkem obstojně, svěřil ji manažerovi Billu Trautovi, a ten ji předal Brucemu Lundwallovi, prezidentu legendárního jazzového vydavatelství Blue Note. Pokus prorazit vyšel hned napoprvé – Lundwall s Ellingem podepsali smlouvu a hipstersky vyhlížející a chovající se zpěvák s ohonem vlasů na šíji pak vydal u Blue Note za osm roků šest skvěle přijatých alb. Veškerá také nominovaná na cenu Grammy.
Co všechno svět neslyšel
ý kus. Neboť na CD Upward Spiral (2016) „pouze“ hostuje, jde o dílko kvartetu saxofonisty Bradforda Marsalise. Ale Elling je tu v drtivé většině nahrávek. „Moc jsme se neznali, jen se potkávali při větších akcích, kde na sebe muzikanti nejčastěji narážejí. Což se zase s Branfordem jednou stalo, konkrétně v baru zázemí rotterdamského North Sea Jazz Festivalu. Jak mě zmerčil, vstal, objal mě a povídá: „Chlape, natočím s tebou desku.“ Já na to: „To je skvělý, kdykoli budeš chtít.“ A nenapadlo mě, že to myslí vážně. Ale Branford nemluvil do větru. A byla to úžasná práce, je to veliký muzikant a má fantastickou kapelu. Vyměňovali jsme si návrhy na skladby přes Dropbox, měli jsme třikrát víc věcí, než jsme mohli potřebovat. Branford určitě přišel s Washing Of The Water Petera Gabriela. A zase úplně odjinud vylovil Lonely Town Leonarda Bernsteina. Řídil zkušeně natáčení, přesně věděl, jak kterou věc optimálně aranžovat. Byla vážně paráda dělat s člověkem takového hudebního rozhledu a zkušeností. Kupříkladu recenzent magazínu Down Beat byl unešený: „Když deska dohraje, říkáte si: Ježíš, už aby zas natočili další!“ K čemuž zatím nedošlo, ale jak Marsalis, tak pianista kvarteta Joey Calderazzo hrají na Ellingově CD Questions (2018). Calderazzo pak ještě na jednom ze dvou loňských EP, o kterých ještě bude řeč.
V témže roce ovšem ještě přišlo bezmála magické CD The Beautiful Day, Kurt Elling Sings Christmas, další impozantně odvedený úkol, jaký představuje specifická a nebezpečná kategorie vánočních desek. Těžko říct, jestli k němu Ellinga dovedli obchodníci značky OKeh Records, patřící pod Sony Music, u které poprvé nahrával, nebo nápad vyšel od něho. Skoro se zdá, že by mohlo platit to druhé. Protože takhle přirozeně oslavit narození Krista, zůstat svůj, na celé ploše vkusný a nesklouznout jedinkrát k sentimentalitě, není vůbec snadné. Ellingovi byl v projektu důležitým partnerem mladý pianista a aranžér Stuart Mindeman a společně staré vánoční koledy nenásilně zkombinovali s řadou moderních prvků. „Nechtěl jsem udělat vysloveně křesťanskou desku, ani obvyklé swingující Vánoce.“ Co paměť sahá, vypořádal se s Vánoci podobně důstojně možná jen Sting. Když ovšem maličko uhnul a část vybraného materiálu spíš evokovala obecně zimní čas. Jak se ostatně jeho CD také jmenuje – If On The Winter´s Night (2009).
Křídla doširoka
Pro leckoho překvapivý byl možná vznik kapely Superblue, kterou dal dohromady Charlie Hunter, hrající na takzvanou hybridní kytaru se sedmi strunami a rozsahem běžné kytary i basovky, umožňující mu plnit naráz role kytaristy i basisty. K čemuž je ovšem nutné zvládnout speciální hráčskou techniku. Hunter ji má za dlouhá léta v malíčku. Hybridní maestro sází basové groovy, nad nimi drží akordy, zdobí vyhrávkami a rozvíjí regulérní a klenutá sóla. S Ellingem se znají od 90. let, jednou se společně objevili i na pražském pódiu. Ale tehdy to ještě nebyla ani zdaleka tak řízná muzika jako v případě Superblue, kam Hunter přizval členy hip-hop-funky kapely Butcher Brown, bubeníka Coreyho Fonvilla a klávesistu DJ Harrisona. A už během covidové pandemie se skrze internet začaly shromažďovat podněty k první eponymní desce (2021), za níž o dva roky později následovala The Iridescent Spree. Původní skladby střídají R&B songy z různých období a Elling tu nad zařezávajícími podklady může popustit uzdu své leckdy jen ztuha krocené dynamičnosti. A jelikož má enormní rytmus, nakažlivé funkování ještě obohacuje. Zřejmě ho mladí butcherbrownovci napájejí energií. I když na koncertě Superblue v pražském Jazz Docku (kde mimochodem Elling také vystoupil s tamním bigbandem a stále se na to vzpomíná) působil sám jako natlakovaný papiňák.
Zatím poslední album jen pod Ellingovým jménem je Secrets Are The Best Stories (2020, prvé u značky Edition), dlouho nenaplněný sen o spojení s Danilem Pérezem. Čemuž bránilo pianistovo vytížení ve skupině Waynea Shortera a vlastními projekty. Přece se ale volný čas našel a výsledkem je hudba jako od někoho, kdo nejen o Superblue jakživ neslyšel, ale takovou kapelu by možná ani slyšet nechtěl. Což charakterizuje i to, jak Elling o albu mluví: „Pokaždé když s někým pracujete poprvé, se od něho snažíte naučit něco nového, přesáhnout hranice hudby, kterou jste dělali doposud, a doufáte, že to, co můžete nabídnout, je stejně cenné. Obsahově není Secrets Are The Best Stories úplně romantická deska, je to spíš zamyšlení nad dnešní širší situací ve světě. Ale i nad tím, co mě zasáhlo v minulosti, nad tím, jak rezonuje historie, jak se odráží a zase rozbíhá, nad cenou, kterou platíme, a nad výhodami, které z historie máme. Je tam skladba věnovaná nobelistce Toni Morrisonové. Danilo a jeho žena s ní na konci jejího života navázali ohromně inspirativní a povzbuzující vztah. A jiná píseň je věnována básníkovi Robertu Flyeovi, který byl pro mě vždycky důležitý. Vysokou laťkou grácie. Takže jde o album spíš promyšlenější a rozvážnější než něco, co by mohlo posluchače ihned zaujmout. Má, aspoň tomu věřím, v sobě jisté tajemství.“ K čemuž není co dodávat. Snad jen, že autor těchto řádek ví o člověku, kterého opět Grammy oceněné album zasáhlo, a Ellinga přitom do té doby neznal.
Komořinka a halda superlativů
Loňská dvě EP Wildflowers Vol. 1 a Vol. 2. jsou vlastně dohromady celé album, decentní záležitost jen s akustickým klavírem. Na prvém disku za ním sedí dnes už prvotřídní osobnost Sullivan Fortner. A protože se chtěla na nahrávání podívat i jeho životní družka, obdivovaná jazzová zpěvačka Cécile McLorin Salvant, Elling ji zapojil do songu A Wish (Valentine). Druhý disk je s už osvědčeným Calderazzem, ale opět se zjeví žena, trumpetistka Ingrid Jensen ve standardu It´s Only A Paper Moon. Po bouření se Superblue a kontemplaci s Pérezem si Elling jako by chtěl ověřit, že je pořád silný v kramflecích když se pustí do čistě jazzového gruntu. A stačí mu k tomu jen senzitivní a kreativní partner. Víc opravdu nepotřebuje. I když samozřejmě ví, že s kapelou udělá daleko víc muziky, respektive rozehraje mnoho výrazových poloh a excelentní instrumentalisté, s jinými nehraje vlastně od úplných počátků, k celkovému výsledku mocně přispívají, a víc než jen podporují jednoznačně nejvýraznějšího jazzového vokalistu 21 století, o kterém toho bylo napsáno a řečeno mraky a v podstatě v bombastickém stylu. Jen namátkou: podle The Wall Street Journal má „autentickou a ohromující originalitu“, Toronto Star píše, že Elling je „nejblíže k tomu, aby měl jazz svého světce“, Washington Post tvrdí „od poloviny devadesátých let žádný jazzový zpěvák nebyl tak odvážný, dynamický a zajímavý jako on“. Šíří záběru, neustálým hledáním něčeho nového a důsledným úsilím o překračování vlastních převysokých met je Elling doopravdy unikátním úkazem. Nejhlouběji pak o něm uvažuje už zmiňovaný Nate Chinen: „Řekněme to rovnou: Kurt Elling je nejvlivnější jazzový zpěvák současnosti. Je to nestálý, ale stále lyrický zpěvák, hledač představující vyšší instinkty a aspirace v oblasti přeplněné všemi možnými druhy zpátečnictví, stálý vítěz anket o nejlepšího vokalistu, dokonalý zasvěcenec zastávající roli, která by se při jeho příchodu na scénu zdála přitažená za vlasy. Jeho základní pěvecké přednosti – inteligentní frázování, jasná, ale poddajná intonace, dokonalá kontrola dechu a výšky tónu se volně prolínají s jeho literárními a koncepčními sklony. Stav jazzového zpěvu bude díky němu v budoucnosti jiný, troufám si tvrdit, že o hodně lepší.“
Vynikající jazzovou zpěvačku a pedagožku z New England Conservatory Dominique Eadeovou pak Elling fascinuje technickou působivostí i tím, jak studenti cítí váhu muzikantství za vším, co dělá. Nesetkala se také, že by některý student Ellinga otrocky napodoboval. „Jde podle mého o jeho největší dar. Je toho tolik, co na něm lze obdivovat, ale studenti ho vnímají spíš jako vstupní bránu k hudbě.“ A na závěr znovu výmluvný Chinen: „Elling je hlasem nespoutané kreativity, dobrodružství, duše a velkorysosti.“ Howgh.
