Běžní posluchači vnímají Brazilku Eliane Eliasovou skoro jistě coby v podstatě civilně nenápadnou, nicméně magickou a vzrušující zpěvačku. Jak volných temp bossa novy, tak pulzujících samb se značnou porcí afro-amerického jazzu. A že jde primárně o pianistku, která připojila vokální stránku, až když už byla na scéně etablovaná, nejspíš ani netuší. Tudíž těžko docení, jak bez nadsázky senzační instrumentalistkou je. Plus aranžérkou, skladatelkou i producentkou svých více než třiceti alb. Na která neomylně zve ideální a podnětné spolupracovníky, mezi nimiž se ocitla záhy po příchodu do USA. A že to všechno z ní dělá jedinečně komplexní hudební osobnost. Jakou jsme v seriálu vlastně zatím neměli.
Rodačka ze Sao Paula je tak trochu cosi, čemu psáři říkají „pouliční směska“. Neboť má v sobě krev brazilskou, španělskou, italskou, a dokonce i libanonskou. A je to ovšem voříšek k hudbě mimořádně disponovaný. Na klavír začala hrát coby dítko sotva školní a intenzivně vnímala, že babička skládá vlastní písně a znale se přitom doprovází na kytaru, dále moderní jazz z bohaté matčiny diskotéky i slavné televizní pořady s novou brazilkou, populární hudbou, ve kterých vystupovali představitelé nastupující generace Gilberto Gil, Milton Nascimento, Djavan, Caetano Veloso a řada dalších. A slýchala samozřejmě už do světa proniknuvší bossa novu. S jejímž ústředním tvůrcem Antoniem Carlosem Jobimem vystupovala od sedmnácti. Kdy zároveň hudbu studovala, ale i sama vedla mistrovské kurzy. A všechno ji čím dál víc táhlo do centra jazzu, kterému neodvolatelně propadla například transkripcemi klavírních sól největších mistrů ve věku, kdy se její vrstevnice převážně akorát koketně chichotaly. Díky pomoci amerického kontrabasisty Eddieho Gomeze získala stipendium na newyorské The Julliard School Of Music a šlo o přelom osudový – v USA totiž od roku 1981 zůstala trvale. A možná za sebou zanechala i cosi temného. Ale to může být pouhá domněnka, vyvolaná nejasnými narážkami v některých rozhovorech.
Trochu randálu s Randallem
V každém případě studentka poutala pozornost nejen coby děvče velmi přitažlivé, ale hlavně nadané, celkově muzikantsky vyspělé, energické a hladující po všem novém. Jaká byla kupříkladu vytříbená hudba fusion kapely Steps Ahead (dříve jen Steps), vedené vibrafonistou Mikem Mainierim, ve které tehdy vedle starého známého Gomeze hráli i bubeník Peter Erskine a saxofonista Michael Brecker. A od níž dostala Eliasová nabídku k angažmá na klavírní post (slyšíme ji na eponymní desce z 1983), kde se mohla prezentovat coby velmi slibné jméno.
Takže se lehce seznámila se svým prvým manželem, starším z bratrů Breckerových Randym, razantním trumpetistou a skladatelem. Společně vydali roku 1985 album Amanda, pojmenované po jejich nedávno narozené dceři, dnes vokalistce a autorce. Na desce, která chvílemi zní jako latinou pokropená odnož hlučných jazz-rockářů Brecker Brothers, hraje Eliane mimo na piáno i na různé syntezátory. A už také zpívá. Ale buď beze slov, jako další nástroj, anebo je její hlas v portugalštině (např. Para Nada / For Nothing) zapuštěný mezi ostatní instrumenty. Nic nenapovídá, že jde částečně i o debut budoucí suverénní zpěvačky. A pokud by snad někdo myslel, že slovutný Randy jenom tlačí nahoru svou mladou brazilskou číču, byl by to kardinální omyl. Eliane, která napsala a aranžovala většinu skladeb, se mezi výkvětem hráčů ve studiu (bubeníci Dave Weckl a Danny Gottlieb, basisté Marc Egan a Will Lee, kytaristé Barry Finnerty a Jeff Mironov plus švára Mike s tenorsaxem), neztratila ani na okamžik. Ale takový afro-cuban-jazz-rock jako v uhánějící orchestrálce Pandamandium zase už nikdy neopakovala.
Ke kořenům
Titulem Illusions (1986) byla zahájena série buď cele, nebo většinově instrumentálních a komornějších, v zásadě triových alb. V tomto případě s rytmikami Stanley Clarke – Lenny White a Eddie Gomez – Al Foster (nebo Steve Gadd), a na dvou traccích s virtuosem na chromatickou foukací harmoniku Tootsem Thielemansem, který se stal Elianiným přítelem a spolupracovali společně vícekrát. Protagonistka se tentokrát vyhýbá elektrickým klávesám a prezentuje se čistě jako dynamická, nápaditá a po všech stránkách vyzrálá improvizátorka současného jazzového mainstreamu, obohaceného o jihoamerickou ohnivost i rozjímavost. První disk pod jenom vlastním jménem znamená definitivní vstup do prvé ligy.
Potvrzený nedlouho poté kontraktem s labelem Blue Note, u kterého umělkyně setrvala až na pár výjimek do závěru prvé dekády milénia. Ale od čistě akustických kolekcí tu a tam odskočila, například albem So Far So Close (1989), na kterém oživila syntezátory a celkový sound napovídal o zájmu oslovit širší posluchačský okruh. Koneckonců, celou kariéru Eliane nezapomíná, jak je fotogenicky vděčným objektem a užívá si v nepřehlédnutelných šatečkách i v pánské rozechvění způsobujících, ale zase nikdy lascivních pozicích na obalech.
Jisté rozkročení je, dalo by se říct, pro Eliane příznačné i v dalších letech, neboť neustále osciluje mezi striktně instrumentální produkcí nejvyšší úrovně, jakou představují dialogy s kolegou Herbiem Hancockem (Solos and Duets, 1995), a odlehčenější polohou třeba na A Long Story (1991). Kde se mimochodem ve třech kusech poprvé objevuje kontrabasista Marc Johnson, později partner, když láska s Randym pohasla, od konce 90. let druhý manžel a skoro vždy spoluproducent.
Přičemž recenzenti vždy vyzdvihovali jazzovější desky, stavěli pianistku skoro až k nejvyšším šajbám oboru jako Hancock, Chick Corea nebo Bill Evans, pozdvihovali naopak obočí nad alby jakoby komerčnějšími a stavěli se rezervovaně k Elianinu zpěvu, podle nich všednímu. Jakým v podstatě i je. Ale se stálou přítomností brazilské jiskry a rafinovaně skryté živočišnosti. Tudíž rajcovní.
Konečně i zpěvačka
A k hudbě své vlasti a jejím veličinám se Eliasová hlásila a hlásí permanentně. Někdy jen tím, jak hraje a skládá vlastní věci, jindy je to transparentní. Viz CD Eliane Elias Plays Jobim (1990). A příbuzný disk Eliane Elias Sings Jobim (1998) konečně kritiky přesvědčí, že je brilantní pianistka zároveň nevšední vokalistkou. A náhle píšou o její sametově něžné a zároveň smyslné portugalštině, zmiňují legendární Astrud Gilbertovou a míní, že vrcholně muzikální Eliasová jde mohem dál a že je její kombinace bossa nov a samb s aktuálním jazzem výsostně originální a přitažlivá. K čemuž přispívá také mix brazilských a amerických hráčů – bubeníka Paula Bragy a akustického kytaristy Oscara Castro-Nevese, plus Amíků Johnsona a Michaela Breckera.
Rozhodujícím triumfem Eliane coby vokalistky je ovšem album Dreamer (2004), sestavené z brazilských songů i amerických standardů doplněných dvěma Elianinými originály (Movin’Me On napsala s Johnsonem), a nahrané se základem týchž hudebníků v Elianiných funkčních aranžmá a dobarvované smyčci, pro které napsal party a dirigoval je Rob Mathes. I když se stále ozývaly hlasy, že především dává albu sílu Elianina elegantní, tentokrát spíš minimalistické a pořád nesmírně originální piano, běžní posluchači ho vzali „i s chlupama“ a propadli kouzlu onoho spíš tichého, milostného vokálu s nádechem erotického ochraptění.
Úspěch přinesl zvýšený zájem o koncerty a Eliasová se stala ozdobou světových festivalů a hostem velkých pódií. Kde sklízí ovace jako čarovná zpěvačka, která se zároveň dovede na klavír rozparádit, a i když žije přes čtyřicet roků v USA, je vrcholnou reprezentantkou osobité, citové i tanečně provokující brazilské hudby.
Santana, Doors, Bill, Chet, Cervantes, Chick a Chucho
Pokud jde o vydávání desek, pauzy si nedává, vlastně jde o trvalý proud hudby, všelijak ozvláštňované výběrem skladeb nebo sevřenými koncepty. Například z CD Around The City (2006) slyšíme Oye Como Va portorikánského hráče na timbales a kapelníka Tita Puenta z roku 1962, kterou později nabil elektrikou Carlos Santana. Něco mezi originálem a Santanovým pojetím je zpracování Eliane, sedící ve studiu střídavě za varhanami, klavírem i elektrickým pianem. Největší hit kapely Doors Light My Fire se Eliane líbil odedávna. „Znala jsem jako holka původní nahrávku Doors i verzi Josého Feliciana. Ale trvalo, než jsem konečně přišla na to, jak tuhle zábavnou věc o milování udělat po svém.“ Light My Fire dalo titul desce z roku 2011. I když by někdo možná upřednostnil napětí téhle pomalé verze Patricie Barberové (CD Modern Cool, 1998). To jen na okraj.
