Profily

Tom Paxton, vl. jm. Thomas Richard Paxton. Nar. 31. 10. 1937, Chicago, Illinois, USA. Důležitá alba: Ramblin’ Boy (Elektra 1964), Ain’t That News! (Elektra 1965), Outward Bound (Elektra 1966), The Things I Notice Now (Elektra 1968), Tom Paxton 6 (Elektra 1970). Písně, které stojí za to: What Did You Learn In School Today?, Goin’  To The Zoo, The Willing Conscript, Annie’s Going To Sing Her Song, The Death Of Stephen Biko, One Million Lawyers.

Stálice amerického folku ráda zdůrazňuje . . .

Archaický titulek nepřehání. Dobrodruh foukací harmoniky Grégoire Maret se vydal na muzikantskou pouť ze Švýcarska, snílek „harfy z planin“ Edmar Castañeda vyrazil na dlouhou cestu z Kolumbie. Dráhy hudebních hledačů se po epizodním setkání v Monte Carlu spojily v New Yorku. Jestli je v jazzu foukačka neobvyklý nástroj, pak harfa představuje něco jako UFO. A dohromady... Na našich pódiích . . .

Je mi líto všech vydavatelství, která mohla v letošním roce připomenout svá kulatá výročí fungování. Vždyť udržet při životě tento „byznys“, to už stojí za každoroční oslavu, ne pouze v kulatých letech. Koronavirová situace zhatila i veškeré plány, které měli ve velkém připomenout 40 let fungování klíčového vydavatelství na tvrdě rockové a metalové scéně – Roadrunner Records. Labelu, který své holandské rodi . . .

Jak plyne ze zakódovaného názvu, hlavní osobou kapely MarZ je zpěvačka a kytaristka Markéta Zdeňková, dcera jazzového pianisty Zdeňka Zdeňka. První album Na rozcestí, kde kombinuje jazz a folk, vydala původně dvoučlenná kapela (kromě Markéty Zdeňkové ji tvořil trombonista Štěpán Janoušek) v roce 2017. Od té doby se MarZ rozrostl o kytaristu Dalibora Hrubeše, baskytaristu Miloše Klápštěho a bubeníka Vítězslava Patočku. Letos v březnu . . .

Názvy kapel často způsobují nejrůznější asociace a zavádějící představy. Ty delší či složitější pak mohou svým nositelům přinést komplikace v podobě toho, že si je nikdo není schopen zapamatovat, popřípadě napsat. Pokud se ovšem někdo pojmenuje natolik minimalisticky, že mu k tomu stačí nižší počet písmen, než je počet členů, dá se předpokládat, že mu nechybí ani sebevědomí, ani víra, že kompromisy nejsou potřeba. Ti starší si ostatně pamatují, jak zněla brněnská legenda E. Což je všechno docela s podivem, protože počátky Or, sahající do roku 2008, se odehrávaly v intencích nezávazného a neambiciózního středoškolského rocku pro zábavu.

Náctiletí František Šec (bicí), Václav Orcígr (baskytara) a Adam Šťasta (kytara) se tehdy bavili i třeba hraním skladeb svých „trochu slavnějších“ vzorů: „Byly to ale krásné časy, gympl, koncerty, společné poflakování…“ vzpomínají s úsměvem. „Franta s Adámkem hráli grunge ve vtipných kostýmech a Váša byl punkrock teenage, co se nedopatřením vyskytl na jejich zkoušce. Docela dost věcí z toho společného prvního roku není nikde nahraných. Nedávno jsme pátrali po coveru Mudhoney Suck You Dry, který jsme nahráli na dvě basy a dvě kytary společně s našimi tehdejšími bratry Transwaggon (dnes jejich členy lze nalézt v Lvmen, Vole, Kurvy Češi, Tábor a dalších spolcích – pozn. aut.), ale ten už asi skončil i s těmi prapůvodními songy někde v datovém pekle.“

Mladé trio se ale rychle otrkalo. Už v druhém roce svého fungování stihlo odehrát víc než dvacet koncertů a objevit se i na festivalech nakloněných i jiné než pop hudbě, jako byl Čtverec nebo Trutnov. Tentýž rok také nahráli debutové sedmiskladbové demo, které si prostřednictvím CD-R na koncertech prostě šířili sami. Velmi brzo se také začaly objevovat reakce komentující jejich nadstandardní instrumentální schopnosti, zmínky o syrovosti a technické dotaženosti zároveň a také konstatování o nepodobnosti ničemu jinému. Ústící až ke jménům typu Shellac a Steve Albini, když byla řeč o tom, kdo funguje podobně.
„Jsme hodně alergičtí na rockové nebo metalové postupy. Hodně často se nám stane, že se u společného jamování rozesmějeme, protože někdo už nevydrží tlak riffu a začne hrát něco strašně kýčovitého. Song musí být stoprocentní, dotažený do detailu,“ shrnují to sami. A odráží se to i do mimokapelního života: „Z hlediska životní filozofie jsme vegani/vegetariáni a rádi podporujeme alternativní kulturu a ekologická/městská/antifašistická hnutí.“ Možná i proto se v roce 2011, kromě sedmipalcového split singlu se spřízněnými Unna, objevili i na vinylové kompilaci podobně společensky zaměřených formací Mladá fronta stárne rychle. Všechny zmiňované kroky vedly nepřekvapivým směrem – k Silver Rocket. Ve vydavatelsko-promotérském kolektivu se pak etablovali jako jedna z formací „mladé generace“, postupně zaujímající místo zaniklých a zmizelých kapel z jejích začátků. Na stejné značce (a bílém vinylu) pochopitelně vyšlo v roce 2013 i první regulérní album tria s lakonickým názvem LP. Tehdejší vydavatelská charakteristika a obsah slova pochvala ,jedno jestʻ: „Co se stane, když se do kotle hodí několik bubnů, činely, otlučená kytara, přiměřeně nakřápnutá basa, pár zesilovačů, nějakej ten reprák, kabely, trsátka, efekty, mikrofon, jeden womanizer, jeden řezník a naklonovanej Kurt Cobain? Tihle kluci vypadaj, že neuměj do pěti počítat a jenom celej život zevlujou s pivem v ruce před rockovejma klubama, ale nenechte se zmást. Ovládaj všechno, co potřebuje homo sapiens v 21. století k důstojný existenci: kytara, basa a bicí přežijou i Keitha Richardse!“ 

Jsou hudební styly, které byly brány za progresivní před mnoha lety, přesto si stále drží velké množství fanoušků, o které se starají muzikanti a kapely přenášející odkaz „otců zakladatelů“ do dnešních dnů. Pro gotický rock je jedním z vydavatelských ostrovů vydavatelství Solar Lodge, které v letošním roce slaví deset let fungování. Co stojí za sveřepým konáním šéfa vydavatelství Artauda Setha? To jsme se ho zeptali na stylovém mejdanu v gotickém hávu.

Ještě předtím, než se zakousneme do rozhovoru s Artaudem Sethem, je dobré prozradit něco informací o něm samém i vydavatelství Solar Lodge. Andreas Franzmann, jak se občanským jménem Artaud Seth jmenuje, vpadl na hudební scénu v roce 1989 se svou první kapelou Garden Of Delight. Už s ní rozvíjel postupy gotických klasiků především The Sisters Of Mercy do nových směrů. Potahoval je temným suknem, popasovával s elektronikou a world music elementy do nových obzorů. Rozsáhlou diskografii ukončil rozchod v roce 2008, po němž vznikla další Artaudova kapela Merciful Nuns. A s ní se začíná psát i historie vydavatelství Solar Lodge (www.SolarLodge.de)…

Jsi na hudební scéně od roku 1989. Co tě přimělo před deseti roky založit Solar Lodge?

Nejprve se musím vrátit do roku 1991. Tehdy jsem přišel s nápadem založit u vydavatelství Big Noise Records sublabel Dion Fortune Records. Název labelu, design loga, stejně jako většina kapel včetně Garden Of Delight, Diary Of Dreams nebo The Merry Thoughts jsem dotáhl do vydavatelství sám nebo jsem v nich figuroval. Také jsem byl něco jako producent prvních kapel a sestavil jsem řadu slavných kompilací vydavatelství Dion Fortune. Byl jsem mladý, neměl jsem v hlavě žádné peníze, ale spoustu nápadů. Dokázal jsem je implementovat do života Dion Fortune Records, i když jsem z fungování labelu osobně neviděl ani šesták. Manažer vydavatelství se postupem času začal rozcházet s představami, kterým směrem jsem chtěl label táhnout dál, až jsme se rozešli. Bylo to, tuším, v roce 2000. V té době jsem odešel k labelu Trisol. Zůstal jsem u nich deset let, dokud jsem necítil nutkání znovu jít svou vlastní cestou ... to jsem měl v rukou výborné debutové album Merciful Nuns a na účtu dostatek prostředků, které jsem mohl vložit do nových projektů. Tehdy se zrodilo vydavatelství Solar Lodge.

Plánoval jsi na Solar Lodge vydávat pouze svou vlastní hudbu, nebo jsi hodlal tuto platformu nabídnout i jiným?

Když jsme vydělali první peníze, bylo mi okamžitě jasné, že zde chci vydávat pouze dobrou, temnou hudbu. Hned s vydáním Merciful Nuns jsme byli zavaleni spoustou demonahrávek. Hromada z nich nestála za nic. Jednalo se o ztrátu času se něčím podobným zaobírat. Rozhodli jsme se tedy nepřijímat další proma od nám neznámých projektů a raději začít hledat sami. Neposílejte nám tedy svá dema. Najdeme si vás sami!

Don Partridge, vl. jm. Donald Eric Partridge. 27. 10. 1941, Bournemouth, Dorset, Anglie – 21. 10. 2010, Peacehaven, East Sussex, Anglie. Důležitá alba: Don Partridge (Columbia 1968), Accolade (Capitol / Columbia 1970), Don Partridge And Friends (Sonogram 1973), The Highwayman (LongMan 2004). Písně, které stojí za to: Breakfast On Pluto, Mona’s Song, Rosie, Ulysses, Copenhagen Summer Nights, The Night I Met Elton John.

Don Partridge, nazývaný králem buskerů, pocházel z hrabství Dorset. Jeho otec Eric hrál na kytaru ve stylu Djanga Reinhardta. Synovi dal do vínku toulavou krev, kterou zdědil po svých romských předcích. Daroval mu také banjolele (nástroj kombinující vlastnosti banja a ukulele), na něž se malý Don naučil první písničky – převážně z repertoáru George Formbyho, zpívajícího komika, který měl u nás zásadní vliv na Jiřího Suchého. Když bylo Donovi sedm, přestěhoval se s rodinou do londýnského Earl´s Courtu, kde mu učarovali pouliční umělci. Rozhodl se, že se stane jedním z nich. Školy nechal v patnácti a pak údajně vystřídal pětačtyřicet různých zaměstnání. Dopouštěl se také drobných krádeží. Poté, co se spacákem na zádech procestoval stopem Francii, definitivně mu došlo, že busking neboli pouliční hraní v evropských metropolích kvete a že by mohlo jít o snadnou formu výdělku. V Londýně si koupil kytaru, naučil se pár akordů a začal vystupovat po klubech a kavárnách. Všemožně se na sebe snažil upozornit – šel dokonce tak daleko, že skočil s podomácku spíchnutými křídly do Temže z visutého mostu Hammersmith Bridge. Tím se mu v létě roku 1963 skutečně podařilo naplnit první stránky novin, které o něm psaly jako o „Ptačím muži z Ealingu“.