HVĚZDY V POLOSTÍNU: HARRY NILSSON

Harry Nilsson vl. jm. Harry Edward Nilsson III. Nar. 15. 6. 1941, NYC, New York, USA – 15. 1. 1994, Agoura Hills, Kalifornie, USA. Důležitá  alba: Pandemonium Shadow Show (RCA Victor 1967), Aerial Ballet (RCA Victor 1968), Harry (RCA Victor 1969), Lovers (Elektra 1975), Nilsson Schmilsson (RCA Victor 1971). Písně, které stojí za to: 1941, Cuddly Toy, Without Her, Everybody’s Talkin’ Driving Along, Jump Into The Fire, Remember (Christmas).

 

Roli tohoto excelentního zpěváka s rozsahem tři a půl oktávy ve světě pop music nejlépe charakterizuje název dokumentu z roku 2006: Who Is Harry Nilsson (And Why Is Everybody Talkin’ About Him)? I přes veškerý svůj talent – a nezapomenutelnou verzi písně Everybody’s Talkin’ z filmu Půlnoční kovboj – je vnímán hlavně jako přítel slavných, tzv. artist’s artist. Rodák z newyorského Brooklynu začínal v duu s kamarádem Jerrym Smithem, s nímž zpíval harmonie ve stylu Everly Brothers. Často si nemohl vzpomenout na slova svých oblíbených songů, a tak musel psát vlastní. Roku 1962 dostal kšeft od skladatele Scotta Turnera, aby pro něj nazpívával demosnímky. Scott mu platil pět dolarů za kus. Když se později Harry stal známým a Turner se rozhodl tyto jeho prvotiny vydat, chtěl mu za ně dát honorář. Nilsson opáčil: „Vždyť už jsi mi zaplatil – pět babek za každý!“

 

První singly Harrymu pomohl natočit John Marascalco, autor mnoha hitů Little Richarda. Když rock’n’rollový pánbůh slyšel Nilssona zpívat, prohlásil: „Na bílýho kluka fakt válíš!“ V té době měl Nilsson ještě řádné zaměstnání: pracoval jako výpočetní technik pro jednu banku. Byl v tom tak dobrý, že mu šéf odpustil i malou lež – když se Harry o práci ucházel, uvedl, že má maturitu. Ve skutečnosti absolvoval jen základku... Hudební dráhu zahájil písní Donna, I Understand a počínaje rokem 1964 natočil pár singlů se zvukovým vizionářem Philem Spectorem. Harry sám vejde do dějin jako průkopník vrstvení jednotlivých vokálů – na některých deskách jich bude mít až ke stovce. Po setkání s aranžérem Georgem Tiptonem se jeho kariéra rozjela: Tipton mu tak věřil, že do natáčení s ním investoval své životní úspory. Nahrávky, které spolu vytvořili, pak posloužily za základ Harryho prvního elpíčka Spotlight On Nilsson.

 

Roku 1966 zpěvák podepsal kontrakt se společností RCA Victor a vydal druhé album Pandemonium Shadow Show. (Název vyčetl z novely Raye Bradburyho. Původně chtěl, aby se deska jmenovala stejně jako kniha: Tudy přijde něco zlého. Ale Bradbury mu nedal souhlas). Album mělo úspěch, zejména u znalců, kteří si okamžitě všimli, že ten člověk umí zpívat a ještě píše skvělé písně. Tajemník britské skupiny Beatles Derek Taylor uslyšel jednoho dne z rádia, zatímco čekal v autě na parkovišti, až se jeho žena vrátí ze supermarketu, Harryho skladbu 1941. Ihned šel a skoupil desítky kopií právě vydaného LP. Ty pak rozdal lidem z hudebního průmyslu včetně svých chráněnců Johna, Paula, George a Ringa. Nilsson na desce přezpíval jejich skladby She’s Leaving Home a You Can’t Do That, přičemž v druhé z nich ocitoval sedmnáct dalších beatlovských hitů. John Lennon údajně poslouchal jeho album 36 hodin v kuse. McCartney to měl podobně. Výsledkem bylo pozvání do londýnského sídla společnosti Apple a nabídka úzké spolupráce. Ta je znát už na další desce Harry z roku 1969, po níž následoval jemný úkrok v podobě alba Nilsson Sings Newman. Harryho totiž tak moc uchvátila tvorba (tehdy ještě relativně neznámého) Randyho Newmana, že se rozhodl natočit celou kolekci jeho písniček – přirozeně s Randym za pianem.

 

Zásadní v Harryho kariéře jsou alba Nilsson Schmilsson (1971) a Son Of Schmilsson (1972), obě ovlivněná přátelstvím se všemi členy Beatles, respektive ex-Beatly. Ti také v chytře vystavěných nahrávkách účinkují (druhé album vzniklo přímo ve studiu Apple). Po desce swingových standardů A Little Touch Of Schmilsson In The Night se zpěvák vrátil s drsnějším elpíčkem Pussy Cats, natočeným během Lennonova „ztraceného víkendu“ – tedy v období, kdy John spolu s Harrym ujel své manželce Yoko Ono do Los Angeles a tam podnikl pařbu století. Do roku 1976 nahrál Nilsson ještě čtyři alba včetně své oblíbené desky Knnillssonn. Pak se na léta odmlčel. Až roku 1980 spatřilo světlo světa album Flash Harry, produkované kytaristou Stevem Cropperem. Doslova pár hodin před smrtí zkraje roku 1994 dokončil Nilsson přípravy další desky. Ta už ale vyšla bez něj, teprve v roce 2019. Nese název Losst And Founnd.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Mejdan s ATO Records

Nezávislý label většinou zakládá nadšené mládí, které často cítí větší potenciál z nové muziky než starší vedení řady zavedených vydavatelství. Takových příběhů jsme měli v naší rubrice už nespočet. Dnes máme před sebou jiný scénář. Vznik a fungování nezávislého labelu pod vedením špičkového top manažera, který vydavatelství i v době krize prodeje hudebních nosičů vede od jednoho úspěchu k druhému. Selanka 20 let úspěchů má jméno ATO Records a my v rámci karantény připijeme labelu k narozeninám z tepla našich domovů.
 

Tím mocným manažerem, o kterém je řeč, je Američan Coran Capshaw. Dříve než se soustředíme na ATO Records (neboli According to Our Records), bude dobré letos jedenašedesátiletého byznysmena lehce představit. Coran se s hudbou začal potýkat hned na začátku svého podnikání v rodném Charlottesville, maloměstě ve státě Virginie. Jako majitel baru Trax dával na malém pódiu příležitost představit se publiku začínajícím místním kapelám. Jednou z nich byl tehdy ještě bezejmenný Dave Matthews Band. Ten si nejprve vysloužil možnost vystupovat v baru týden co týden, po roce spolupráce Coran vycítil, že kapela není pouze jednou z mnoha lokálních skupin, a stal se jejím manažerem. Už s prvním albem prorazil Dave Matthews Band u veřejnosti, brzy získal ceny Grammy. Vedle toho proslul před více než dvaceti roky možností nákupu vstupenek na vlastní koncerty přes internet a dalšími pionýrskými počiny směrem k fanouškům, které posléze přejali i ti největší hráči na trhu. Po úspěchu s Davem Matthewsem zopakoval Coran podobný úspěch i s dalšími kapelami jako Phish, které zahrnul pod vzniklou agenturu Red Light Management. Plány činorodého podnikatele pomalu spěly k dalším aktivitám (realitním, stavebním, kulturním) a mezi jinými i k založení vydavatelství ATO Records, ke kterému došlo v roce 2000. Tedy do období, kdy na hudební průmysl začaly útočit aktivity s kopírováním CD nosičů a sdílením hudby.

Jenže Coran, který label založil spolu s Davem Matthewsem a díky finanční výpomoci RCA Records, znovu osvědčil svůj finanční talent spojený s nosem na výrazné talenty. Ze zástupu poprockových písničkářů vytáhl do té doby nepříliš úspěšného Davida Graye a z jeho třetí desky White Ladder, která před rokem bez výraznějšího zájmu prošuměla médii, udělal prvotřídní senzaci s nominací na cenu Grammy jako nováček roku 2001. Další úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Jmenovat můžeme objev indie rockerů My Morning Jackets, Gomez nebo mexického kytarového dua Rodrigo Y Gabriela. Label v době úpadku prodeje nosičů byl v tak v dobré kondici, že po pěti letech vykoupil podíl RCA Records a v roce 2006 se stal se zcela nezávislým hudebním vydavatelstvím. Během tohoto období si management ATO Records vytvořil vlastní marketingový, rozhlasový a prodejní tým a začal těsněji spolupracovat se svou sesterskou společností Red Light Management.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Sean Baxter – Odešel muž s haraburdím

"Sean, klíčová postava na melbournské scéně, měl jedinečnou estetickou vizi a intelektuální hloubku a mísil filozofické koncepty s punkovou sensibilitou – tím jak žil, mluvil a hrál. Byl čistá energie." Anthony Pateras

Poprvé jsem slyšel bubeníka Seana Baxtera (12. 1. 1970 – 16. 3. 2020) na nahrávkách legendární melbournské kapely Bucketrider, o níž jsem ihned napsal do UNI 2/2006 pod titulkem Postmoderní tajemství disonance a mikrotonality v podání hyperrytmického monstra, který snad hovoří za vše. Sean již měl tehdy za sebou hraní se syrovou postpunkovou úderkou The Throwaways a s kolegou z Bucketrider, kytaristou a baskytaristou Davem Brownem, vytvořili řadu dalších kapel. Lazy – metamatematické improvizační duo, jehož skladby jsou založeny na vskutku nepochopitelných rovnicích a jejich album se signifikantním názvem Microsonics je spletí disonančních úderů, záškubů, praskání a vrzání, a přesto je v něm cítit jistá vnitřní harmonie a řád. Soubor Western Grey byl zase označován jako „krutý a mrazivý minimalismus“ a na jeho opusu Glacial Erratic se podílel také zvukotvůrce Philip Samartzis. V noisově abstraktním triu Terminal Hz byl třetím do kolegia japonský elektronik Kazuyuki Kishino a freejazzové Embers doplňovali saxofonisté Adam Simmons a Kris Wanders. Baxter byl tehdy navíc členem DADA Cabaretu, spoluzakladatelem tělesa LaBasta!, které spojovalo experimentální dramatiku s improvizovanou hudbou, a vyučoval kulturní a performanční teorii, estetickou filozofii a improvizaci. 

 

U nás se Sean Baxter představil na Alternativě 2006 coby člen tria, v němž vedle něj a Browna hrál na piano (začasté preparované) Anthony Pateras. Tahle trojice se dala dohromady v roce 2002 a s šestiletou přestávkou hrála donedávna. Vývoj jejich spolupráce nejlépe dokumentuje loni vydané retrospektivní 2CD Bern . Melbourne . Milan, kde najdeme nahrávky z evropských turné z let 2006 a 2008 a vystoupení na koncertní sérii Inland v jejich domovském městě z roku 2017, ale i záznam jejich vůbec první zkoušky.  Nosič je doplněn Seanovým dvaatřicetistránkovým vzpomínkovým esejem, v němž reflektuje své zkušenosti s improvizovanou hudbou.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Hal Willner – Mistr plnoformátových pajánů

Již 28. března ze svého bytu na Upper West Side, kde ležel diagnostikovaný v karanténě, poslal přátelům přes Twitter epidemiologickou mapu USA, kde New York září coby rudý maják epicentra pandemie. Připsal k tomu: „Vždycky jsem chtěl mít číslo 1, ale ne takhle.“ A poté, 7. dubna, přinesla snad všechna americká hudebně-umělecká média smutnou zprávu z předchozího dne: producent Hal Willner podlehl v 64 letech koronaviru.

Hal Willner patřil mezi nejeklektičtější a přímo pistolnicky odvážné hudební producenty a dramaturgy současné hudby. Narodil se ve Philadelphii. V osmnácti letech přijel do New Yorku, zapsal se na univerzitu a získal práci asistenta jiného hudebního vizionáře podobného kalibru – nahrávacího producenta labelu Atlantic Records Johna Dorna. Zanedlouho už se podílel na nahrávání projektu černého jazzového pianisty San Ra s názvem The Antique Blacks.

Byl bytostně nasáklý a posedlý divokým kulturním a hudebním rejem panujícím v Americe od poloviny 60. do začátku 70. let: TV shows, černošský free jazz, albové FM rádio z éry hippies, dobové LP nahrávky průkopnických stand-up komiků (Lenny Bruce, Mort Sahl, Steve Allen apod.), Willner tyto podněty dokázal „přetavit“ do přímo obdivuhodně tvůrčích majstrštyků, s neuvěřitelně znějícími, komplexními, i když naprosto neočekávanými hudebními výsledky, vjemy, dopady a posluchačskými zážitky.

Jeho trumfem byla obrovská znalost všech možných hudebních a scénických výbojů, a to nejsoučasnějších i minulých, jakož i „boží“ nadání umět naslouchat a pochopit talent, tvůrčí možnosti a uvažování těch nejkreativnějších hudebníků a dalších umělců, a tyto impulzy potom v ničím neomezené představivosti umně spojovat a vytvářet z nich soudržné kolážové syntézy.

Svým vlivem, přehledem a osobností byl kultovní a milovanou figurou v branži, s nepočetnou, ale za hrob věrnou konfederací zcela oddaných aficionados. Z okruhu jak nejprozíravějších hudebních kritiků a žurnalistů, tak i samotných hudebníků. A ti se rekrutovali z takřka neuvěřitelně kaleidoskopického spektra žánrů a stylů – newyorská new-music a rocková avantgarda (The Residents, Diamanda Galás, ex-beefheartovský Gary Lucas), jazzové legendy (Sonny Rollins třeba vystupující s Leonardem Cohenem!), gospelově harmonizující vokální ansámbly, recitující Allen Ginsberg, kterého hudebně doprovázejí Philip Glass, Bill Frisell, Arto Lindsay či na piano preludující Paul McCartney (CD The Lion For Real, 1989), etiopská vokalistka Aster Aweke či inovátoři klasiky jako Kronos Quartet. Stejně tak dokázal dát „ideově“ dohromady Todda Rundgrena s Taj Mahalem a přimět je zazpívat árii od Gilberta & Sullivana. Na YouTube najdete audiotracky a videa z jeho studiových nebo pódiových produkcí, kterým se budete zdráhat uvěřit. Když se třeba Ralph Stanley ze slavného starého jižanského folk bluegrassového spolku Stanley Brothers doprovází na své apalačské banjo a brouká si k tomu feťácký šlágr Lou Reeda a Velvetů White Light White Heat.

Ve svém příspěvku k poctě svého zemřelého přítele, otištěném v časopise Rolling Stone 9. dubna 2020, samotný Nick Cave, který s Willnerem spolupracoval na celé řadě projektů po dobu dlouhých třiceti let, popisuje kontext těchto výše zmíněných záběrů se Stanleym, jejichž byl spoludramaturgem a jež byly použity pro soundtrack filmu Lawless. Píše: „Nikdo nechápal, o co jsme se tenkrát (s Halem) proboha snažili, ale ve vzduchu najednou začala zářit gloriola dechberoucí perverzity z něčeho naprosto neočekávaného, co se tam právě zrodilo… Hal se jen zaksichtil, něco zamumlal a v rukou držel nahrávku s naprosto nejdojímavějším hudebním momentem, kterého jsem byl kdy svědkem…s náma tehdy ve studiu seděl Halův blízký přítel Lou Reed a ten dojetím nepokrytě plakal…“

Něco z Caveova vlastního soudku. Třeba když se Nick Cave za doprovodu jazzových gigantů, kontrabasisty Charlieho Hadena a hráče na chromatickou foukací harmoniku Tootse Thielemanse prodírá svojí a Willnerovou ikonoklastickou představou, jak by mohl alternativně znít Hendrixův Hey Joe! A do třetice „panoptikum neskutečností“: Tom Waits zpívá sněhurkovský pochod Haj hou, trpaslíci jdou v disneyovském pásmu Stay Awake (1988) a zní to jak worksong řetězy spoutaných chovanců z tábora nucených prací v Gulagu.

V roce 1980 Hal Willner začal pracovat jako šéfdramaturg hudebních scénických vystoupení v rámci (u zasvěcených) nesmírně populární a servítky si neberoucí televizní show stanice NBC Saturday Night Live. Po dobu celých třiadvaceti sezón připravoval tzv. skečové hudební adaptace. Kromě toho byl také hudebním dramaturgem a koordinátorem další televizní inovátorské každotýdenní a dost eklektické hudební série Sunday Night, později známé jako Night Music), kterou uváděl David Sanborn v sezónách 1988-90. Jedna byla z dílny NBC a ta druhá byla syndikovaná. Natáčely se v divadelních sálech s diváky a poté se promítaly na obrazovkách.

Vedle televize Hal Willner též spolupracoval s filmem, kam přispěl dramaturgií výsledné podoby některých soundtracků. Jde třeba o Scorseseho Gangy New Yorku, Altmanův, i u nás známý snímek Short Cuts s Tomem Waitsem nebo o další Altmanův film Kansas City. Podílel se též na filmu Adama McKaye Talladega Nights: The Ballad of Ricky Bobby.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Z přízemí: Makak Akustikus

Jeden se pořád něco učí: „Makakové bývají celkem statné opice, ale stavba těla závisí na každém druhu a prostředí, ve kterém žije,“ praví u hesla ,makakʻ Wikipedie. Dálese dočteme, že tito opi mají silné socializační sklony, takže rádi fungují v tlupách, a že mají matrilineární hierarchii, což znamená, že zatímco samci občas tlupu opouštějí, samice ji stále udržují ve funkčním stavu. Vzbuzuje to zajímavé asociace, protože právě nick Makak za svůj přijala dnes brněnská skladatelka a cellistka Kateřina Koutná. „Vychází z mé dávné přezdívky. Kateřina, se kterou je to někdy těžký. Makačka. Makak. A ano, opice mám moc ráda, jako němé sourozence člověka,“ vysvětluje zpětně.

 

 

Určitá umanutost a silná vůle, které z toho jsou patrné, nejspíš mohou i za pozitivní vztah k hudbě: „Cello jsem si vybrala tak nějak omylem v devíti letech, chtěla jsem hrát na příčnou flétnu, ale tu v ZUŠce nepůjčovali a rodiče mi ji koupit nechtěli, tak jsem si vybrala cello, kterých bylo k zapůjčení dostatek. Jsem za toto řízení osudu velmi ráda, neboť jsem časem zjistila, že souhra příčných fléten zní jako flašinet a způsobuje mi nevolnost.“ Setkání s cellem i klasikou zřejmě bylo osudové. Něco, k čemu určitě mělo dojít. „Studium vážné hudby mě hodně ovlivnilo. V dětství jsem číhala u rádia Vltava, jestli zahrajou něco zvláštního. Nějaký čas měli naši kabelovku a tam se večer mohl člověk dostat k přenosům oper a koncertů. Velmi mě pak ovlivnila hudba cellistek Colleen a Hildur Guðnadóttir, které jsem objevila v prváku na výšce díky časopisu HIS Voice“.

 

Kořeny Kateřinina vlastního hudebního snažení sahají dnes už poměrně hluboko do minulosti a doby, kdy žila v Olomouci: „Makak začal asi před deseti lety, měla jsem silnou potřebu dělat vlastní hudbu a požádala svého muže, ať mi s tím pomůže. Měl tehdy triphopovou skupinu Narcotic Fields a přišlo mi to jako dobrý nápad. Přibrali jsme ještě Slunka z Havárny, který bubnoval, a vznikl jakýsi triphop etno praMakak. Koncertovali jsme především u Slunků na zahradě,“ rekapituluje Kateřina se smíchem. „Pak na pár let Makak vyhasnul a vzpomněla jsem si na něj až s nástupem na mateřskou a začala znovu sama po večerech nahrávat, skládat písničky, učit se s hudebními softwary.“ Sólová podoba, tehdy ještě stále jen pod jménem Makak, byla hodně introvertní, klidná, zvukově i hudebně hledačská. Často se koncertně odehrávala s projekcí VJky Anny Balážové. To se psal rok 2014 a tehdejší elektronické písničkářství ovlivněné i ambientem a minimalismem je zachycené na EP Stromy vydaném na kazetě. Ve stejné době si ale Kateřina zahrála i na albu kapely Hope Astronaut nebo hostovala v TeVe a také spoluvytvořila projekt Salvia.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přece nemůžeme platit donekonečna

Podle tradované legendy bluesman Robert Johnson (1911–1938) upsal svoji duši ďáblu výměnou za skvostný bluesový talent. Záhadně zemřel v pouhých 27 letecha slavným se za života rozhodně nestal.

 

Třebaže nahrál jenom 29 songů, tantiémy z jeho nahrávek a copyrightu jdou dnes do milionů. Téměř dvacet let po soudním vypořádání jeho pozůstalosti (!) však jeho rodina stále platí dotyčné, tehdy úspěšné právnické firmě, čtyřicet procent všech vygenerovaných peněz. Autor Brian Broom, v mississippském listě The Clarion Ledger (14. února 2020), čtenáře seznámil s pravnukem slavného country bluesmana, Michaelem Johnsonem, který dlouhá léta vede boj s právnickou firmou Kitchens & Ellis (K&E) z městečka Crystal Springs v Mississippi, která již v roce 1991 sice vyhrála pro oprávněné osoby soudní řízení ohledně určení právoplatných dědiců, ale dodnes si za to účtuje mastné poplatky. 

 

 

Michael Johnson říká, že soudní spor probíhal v letech 1991–1999. Šlo o určení biologického otcovství Michaelova otce Clauda Johnsona a tím stanovení oprávněného dědice k pozůstalosti, což řečená právní firma tehdy vyhrála u soudu Chancery Court v Greenwoodu, Mississippi. Claud Johnson si byl prý vždy vědom toho, že je synem slavného bluesmana, údajně ale vůbec netušil, že nahrávky jeho otce dodnes vydělávají slušné peníze. Dokud prý někdo nezaklepal na jejich dveře. „Ten chlápek pozdravil mého otce a říká mu, víte, ta hudba se zase stává populární a já chci potvrdit pravost rodného listu, kterým se argumentovalo u soudu v Greenwoodu,“ říká Michael, „…a dál povídá, že hudba Roberta Johnsona vydělává tantiémy, které by možná mého otce zajímaly, a že by se na to měl podívat.“

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Popdivnosti: něco něco

Skupinu něco něco založili Alžběta Trusinová (působící v kapele Neřvi mi do ucha) a Tomáš Tkáč (Pris). Jejich zamyšlený pop vychází z analogových syntetizátorů a lo-fi samplů, to vše je dokreslené potemnělým převážně Alžbětiným zpěvem. Loni vydali něco něco na Tomášově labelu Divnosti první singl Rovina, následovaný letos v lednu songem Žádná hudba. V současnosti skupina pracuje na svém prvním albu.

Na kdy chystáte vydání alba?

TT: Na březen nebo duben. Není na co čekat. Tím, že je naše hudba elektronická, se člověk může donekonečna nimrat ve všech zvucích. Proto chceme album vydat rychle – za prvé, aby se nestalo, že bychom se v tom zbytečně pitvali a za druhé, abychom z našich písniček neztratili radost. Já se produkováním a mícháním desek živím, takže vím, že když nad něčím trávíš zbytečně moc času, začneš ztrácet objektivitu a hrozí, že budeš dělat špatná rozhodnutí. Může se například stát, že se soustředíš na věci, které nejsou důležité, a potlačíš to, co je opravdu zajímavé a co tě k té skladbě vlastně napoprvé přitáhlo. Proto se snažíme pohybovat rázně a rychle.

AT: Snažíme se pohybovat rázně a rychle, album jsme chtěli mít v roce 2019, a ono stále není. (smích)

TT: Protože dubnový singl měl úspěch, chtěli jsme mít desku už na podzim. Mně to ale přišlo strašně uspěchaný. Potřeboval jsem, aby něco něco uzrálo, abychom to definovali a řekli: Toto jsme my.

AT: Co teda jsme, když jsme si to definovali?

TT: Odpovědí bude ta deska. Naše skladby teď sledují určitý narativ, hudebně i textově.

AT: První deska bývá často kompilát, to jsme hrozně nechtěli. Potřebujeme, aby na albu skladby byly, protože tam mají být, a aby tam byly spolu, protože tam mají být spolu.

Jak jste se dali dohromady?

AT: My jsme partneři a hudba pro nás byla a je velké téma. Vždycky jsme o ní hodně mluvili a Tomáš se jí do velké míry živí…

TT: Já myslím, že se jí živím do úplné míry.

AT: Do úplné míry. Já ne, ale chodím na koncerty a docela sleduji, co se děje. Bavili jsme se spolu o našem odlišném tvůrčím procesu a došli jsme k tomu, že by pro nás mohlo být hodně zajímavé spolupracovat na hudební rovině. A tak vznikla naše písnička Rovina. (smích)

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Avishai Cohen od S po XXXL

Padesátiny fenomenálního basisty, zpěváka a skladatele svádějí k rekapitulaci. Třeba k probírce jeho nejvýznamnějších sestav. Od prvního alba po současnost, od dua po koncerty se symfonickými orchestry, od prvního vystoupení v ČR po to plánované šestadvacáté na JazzFestBrno. Bez nároku na úplnost! Plný výčet by zabral půlku časopisu.

 

Jeden z nejvýznamnějších představitelů levantajazzu – když může být ethiojazz, proč si nevymyslet další škatulku – zatím vydal sedmnáct různorodých alb. U nás poprvé zahrál v roce 2004 v Městské knihovně v Praze. Přivezl tehdy zajímavou sestavu kvarteta, ve kterém působil s basistou snad osudově spřízněný americký bubeník Mark Guiliana (později též Brad Mehldau, Dhafer Youssef, Donny McCaslin, David Bowie), původem kubánský saxofonista Yosvany Terry (Gonzalo Rubalcaba, Steve Coleman i výrazný leader) a pianista Sam Bar-Sheshet (americký producent slyšící spíše na jméno Sam Barsh a pohybující se dnes na hiphopové a R&B scéně). Ač tehdy přišlo na zatím relativně neznámého hráče nemnoho nadšenců, nadstandardně si ho zamilovali a šeptanda v komunitě platí za nejlepší reklamu. V roce 2005 v Lucerna Music Baru už publikum patřičně zhoustlo. Celkem u nás tak Avishai Cohen mohl absolvovat, pokud mi při googlování a ždímání paměti své i pořadatelů (například jen Petr Pylypov ve svém přehledu uvádí, že „dovezl“ Avishaie v rámci řady Jazz Meets World dvanáctkrát) něco nevypadlo, dohromady minimálně pětadvacet koncertů v Praze, Brně, Ostravě, Českých Budějovicích či Trutnově. A ten šestadvacátý, set příležitostně obnoveného Gently Disturbed Trio na JazzFestBrno, se právě chystá.

Hudebník nikdy neopomene zmínit dědu českého původu a upřímně tvrdí, že má zdejší kotlinku rád. Jenže jen povědomí o rodinné historii a krása historických měst by ho sem tam často nepřitáhla. O jeho hudbu je prostě ve zdejší posluchačské obci, a tudíž i mezi pořadateli, stálý zájem.

 

Fámulus slavných a hvězdně obsazený debut

Cohenova léta sidemanská patří k těm záviděníhodným. Vždyť měl v New Yorku možnost brát lekce muzikantského života od Chicka Corey či Danila Péreze a vyvíjet se s vrstevníky Seamusem Blakem a Kurtem Rosenwinkelem. Krom toho studoval na newyorské New School třeba po boku Brada Mehldaua. K Avishaiově oblíbenému povídání o těžkých začátcích v NYC dodejme, že nevstupoval do zcela neznámého prostředí. Jednu americkou zkušenost už měl za sebou. Už coby -náctiletý bydlel nějakou dobu s rodiči v St. Louis v Missouri, kde se ještě věnoval studiu klasického piana. Právě zde však objevil rockovou muziku a také jazz. Především Jaka Pastoria v nahrávkách s Weather Report, což ho vedlo až k přepřažení nejdříve na baskytaru a poté na kontrabas. Než se znovu vrátil do USA, v basových tónech se zdokonalil na Hudební a umělecké akademii v Jeruzalémě i v izraelském armádním orchestru.

První opravdu důležité angažmá mladého Avishaie bylo právě u Danila Péreze, se kterým natočil triové album PanaMonk (1996). Panamský pianista tu hrál skladby Thelonia Monka a vlastní, Monkem inspirované. Za bicími se střídali Jeff Watts a bubenice Terri Lyne Carrington. Ve stejném roce se Cohen spolu se španělským bubeníkem Jorgem Rossym podílel i na debutu Kurta Rosenwinkela East Coast Love Affair. Co ovšem pomohlo basistovi k nadnárodní popularitě nejvíce, bylo členství v sextetu Chick Corea Origin (album Live At the Blue Note, 1998) a Chick Corea New Trio (s bubeníkem Jeffem Ballardem, album Past, Present & Futures, 2001). Mimochodem, s „velkým učitelem“ se Avishai znovu před třemi lety setkal na pódiu díky koncertům k Coreovým 75. narozeninám.

Už během šesti let strávených u Corey vydával Cohen vlastní profilová alba, ostatně právě pan kapelník mu dal prostor na svojí značce Stretch v distribuci Concord Records. Vlastně byla „návaznost akcí“ podle samotného Chicka Corey opačná. Nejdříve přizval Cohenovu kapelu do studia, pak teprve Cohena do vlastních muzikantských plánů: „Když jsem Avishaie slyšel poprvé, naprosto mě dostal. Brzy poté jsem mu nabídl nahrávání pro Stretch. A tak jsem si studiová sessions užíval, Avishaiovy vlastní kompozice hrané skvělými muzikanty, až jsem se rozhodl založit s Avishaiem kapelu a půjčit si od něj i další hráče. Takhle vzniklo sexteto Origin,“ cituje ikonického pianistu a Cohenova „objevitele“ letošní článek z The Jerusalem Post.

Debut Adama (1998), poznamenaný dobovým straight-ahead jazzem i Avishaiovou láskou k latině, ale třeba ve skladbě Madrid už naznačující budoucí Coheonův mediteránní, „ethno-jazzový“ rukopis, byl natolik reprezentativně obsazený, aby přitáhl pozornost. Stoličku u klavíru střídavě obsadili tehdy kmenový hráč Jason Lindner a hosté Danilo Pérez a Brad Mehldau. Chicka Coreu slyšíme v jedné skladbě hrát na elektrické piano Fender Rhodes. Dechaři Steve Wilson a Steve Davis jsou shodní s Origin sextetem, na bicí hrají Jorge Rossy a Jeff Ballard. Nechybí kytarista a hráč na oud Amos Hoffman, kterému basista později oplatí sidemanské služby na jeho albech. K hvězdným hostům tu patří i perkusista Don Alias (přítomný mj. na legendárních jazzrockových deskách Milese Davise vč. Bitches Brew) a k tehdy novým talentům ve skladbičce Jasonity i chilská zpěvačka Claudia Acuña.

 

Americká série

Řada desek pod Coreovou patronací pokračuje tituly Devotion (1999), Colors (2000) a Unity (2001). Cohenův skladatelský talent tu rychle dozrává a nabírá na osobitosti. Zvuk zůstává košatý. Stálými členy sestavy na Devotion a Colors jsou pianista Jason Lindner, saxofonista Jimmy Greene, trombonista Steve Davis, kytarista a oudista Amos Hoffman a bubeník Jeff Ballard. Na obou deskách slyšíme také hostující smyčcové kvarteto, na Colors navíc znovu i vokál Claudie Acuña a vedle Ballardových také bicí Antonia Sancheze. Dojde i na pár epizodních rolí, například Yagil Baras zaskočí na kontrabas, když se Avishai věnuje pianu. Už se tu objevuje i trombonista Avi Lebovich (Chick Corea, Bootsy Collins, Slide Hampton, kapelník Avi Lebovich Orchestra).

Na albu Unity pak Cohen vytvořil koncepci mezinárodní kapely se členy izraelského, mexického, argentinského a kubánského původu, která měla podle kapelníkových slov „umožnit interakci odlišných kultur a využít hudbu jako médium přenášející zprávu o míru a harmonii“. Asi až příliš vzletná fráze nezkazí dojem z přirozené souhry kapely, kterou Cohen pojmenoval International Vamp Band. Sešli se tu trombonista Avi Lebovich a kontrabasista Yagil Baras za Izrael, bubeník Antonio Sánchez v mexickém dresu, trumpetista Diego Urcola z Argentiny a pozdější známý z prvního pražského Cohenova koncertu, kubánský saxofonista Yosvany Terry. Co dělal Avishai, když na kontrabas hrál Yagil? Tentokrát se věnoval pianu, baskytaře a vokálům.

Na International Vamp Band navazuje i Lyla (2003), první titul na vlastní Avishaiově značce Razdaz Recordz. Ke změně došlo akorát na postu bubeníka, kde se místo Antonia Sáncheze, vytíženého u Pata Methenyho či Michaela Breckera, objevují Mark Guiliana, který obohatil sound také elektronikou, resp. Eric McPherson. Baras tentokrát vyfasoval baskytaru. V nahrávacím studiu se opět mihl i Chick Corea.

Konečně téměř královský formát. Album At Home (2005) je nadepsáno coby Avishai Cohen Trio & Ensemble. Triový základ tvoří Sam Barsh a Mark Guiliana (viz první pražský koncert), „Ensemble“ pak známí z International Vamp Bandu Yosvany Terry a Diego Uncola, s nimi navíc flétnistka Anne Drummond a perkusista Tomer Tzur. Bicí alternuje Jeff Ballard.

Stejné trio, ovšem doplněné na kvarteto dalším starým známý Amosem Hoffmanem, natočilo jeden z prvních opravdových Cohenových majstrštyků Continuo (2006). Právě tady se totiž už skutečně rovnoprávně a uceleně propojily autorovy blízkovýchodní skladatelské geny s jazzovým slovníkem. V roce vydání Continua basista vystoupil v ČR hned několikrát. Objevil se 22. dubna coby host koncertní řady Jazz na Hradě, poté zahrál v rámci pátého ročníku JazzFestBrno a 25. dubna si zopakoval Lucerna Music Bar. Mimochodem, rozhlasový záznam tehdejšího triového koncertu z LMB (stále Cohen-Barsh-Guilina) býval bukanýrskými prostředky k mání. Stojí za poslech.

Také koncertní album a DVD As Is… Live At The Blue Note (2007) zachycuje Cohenovy snímky z roku 2006, kdy v legendárním newyorském klubu odehrál pár show na přelomu srpna a září. Tentokrát k triu opět přibral i dechaře Diega Urcolu a Jimmyho Greena. Vlastně jde o jisté rozloučení se starými časy. S Amerikou i odcházejícím Barshem. Na místo stálého pianisty nastupuje v roce 2007 do Cohenova tria mladičký Shai Maestro. Mark Guiliana původem z New Jersey zůstává, díky propojení s Avishaiem mu zatím nebude vadit ani „dojíždění“ přes Atlantik.

 

Avishai rozezpívaný

Triové album Gently Disturbed (2008), jedno z Cohenových vůbec nejlepších, totiž už poznamenává rozhodnutí vrátit se do Izraele. Nahrávka vzniká v roce 2007 ve Švédsku, kam se bude Avishai za natáčením v budoucnu vracet. Bude to mít blíž i do Česka, které nevynechal z itineráře ani v letech 2007 a 2008.

Ještě hlouběji k blízkovýchodním kořenům se Cohen noří na v podstatě ethno-popové desce Sha’ot Regishot (Sensitive Hours, 2008), i když i zde je samozřejmě slyšet mnohem víc vlivů než jen ty mediteránní (od Levanty přes severní Afriku po Pyrenejský poloostrov) či jazzové. Už dříve basista na albech i pódiu příležitostně zazpíval, tentokrát ovšem dodal vokály do všech skladeb. A navíc v hebrejštině. Trio Cohen-Maestro-Guiliana tu rozšiřují zpěvačka Karen Malka, kytarista Eyal Heler, flétnista Ilan Salem, trombonista Oded Meir a perkusista i vokalista Rea Bar-Ness. Stejná sestava, posílená ještě o dalšího perkusistu Itamara Doariho, se na pódiu prezentovala většinou pod názvem Avishai Cohen Vocal Project, posléze Eastern Unit, mezitím občas také jako Roots Project. Pro ortodoxní jazzové příznivce šlo možná o příliš velký popík, pro jiné (včetně mě) o jednu z vůbec nejšťastnějších etap basistovy tvorby. Také koncert devítičlenného Vocal Projectu ze 13. dubna 2008 v pražském Paláci Akropolis si vybavuji coby naprosto strhující. A místy také atypicky humorný. Třeba když se kapela s dryáčnickou vervou pustila do ruské pochodové skladby uváděné coby Russian War Song, která se průběžně záměrně rozpadala do naprostého kakofonického chaosu. Ansámbl působil sehraně a „hotově“, přitom v Praze šlo teprve o „první světovou reprízu“. O korzárském výstupu z tohoto koncertu nevím, ale velmi dobře vystihuje tehdejší atmosféru i repertoár snímek vydaný pod názvem Eastern Unit Live Jazzfestival Moers, Germany 2008.

Další vystoupení v Akropoli pod názvem Eastern Unit 15. března 2009 (a předtím podle referencí také 14. března na trutnovském festivalu Jazzinec) už představilo menší, ale stejně dobře fungující ansámbl. Předjímal už sestavu dalšího zpívaného world-pop-jazzového titulu Aurora (2009) pro legendární vydavatelství Blue Note. Na turné tehdy vyrazili s Cohenem zpěvačka Karen Malka, pianista Shai Maestro, navrátivší se oudista a kytarista Amos Hoffman a perkusista Itamar Doari. Na natáčení desky ještě participovali trumpetista Stephane Belmondo a flétnista Lionel Belmondo. Na Auroře zůstává Avishai po hudební stránce částečně v Izraeli, ale opět víc rozšiřuje záběr třeba směrem ke svojí milované latině. Mezi autorskými kusy a úpravami levantských lidovek tak figuruje třeba cituplná verze balady Alfonsina y el Mar od argentinského skladatele a pianisty Ariela Ramíreze a textaře (i spisovatele a historika) Félixe Luny, kterou zpívá Avishai jen sám za doprovodu kontrabasu.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Mejdan s Elektra Records

I v době virové pandemie je důvod slavit. Třeba sedmdesáté narozeniny labelu Elektra Records, který se z původně folkového vydavatelství rozvinul v jedno z nejdůležitějších součástí Warner Music impéria. A za vším, jako v mnoha našich příbězích, hledejme mimořádně schopnou, hudbě oddanou a navíc vizionářskou osobu. U Elektra Records konkrétně Jaca Holzmana, který je i po sedmdesáti letech aktivním hráčem nejen na hudebním poli. Nasaďme roušky a pojďme na to!

Přesuneme se do roku 1950. Komunistické Československo žilo kolektivizací a politickými procesy, Spojené státy se naopak ve stejné době věnovaly honu na komunisty. Tažení proti levicovým sympatizantům významně zasáhlo i hudební branži. Jac Holzman v knize Cowboys and Indies: The Epic History of the Record Industry před pěti lety vzpomínal, že mu mccarthismus přihrál do cesty na černé listině tzv. Rudé paniky (ta obsahovala seznam více než dvou set umělců podezřelých z „komunistických sklonů“) zaneseného, významného afroamerického písničkáře a aktivistu Joshe Whitea. Holzman nedbal zákazu propagace takových umělců ve sdělovacích prostředcích (ve stejné situaci byli i Woody Guthrie nebo Pete Seeger and the Weavers) a vydal Joshovi několik úspěšných desek.

 

Celý příběh Elektra Records ale nezačal tak úspěšně. Koncem roku 1950 se devatenáctiletý student Jac Holzman rozhodl svou vášeň pro hudbu a technické novinky zhmotnit ve svém vlastním hudebním vydavatelství. Impulzem mu byla návštěva recitálu sopranistky Georgiany Bannister, která za klavírního doprovodu Johna Gruena přednesla v jeho alma mater recitál plný poezie, včetně Rilkeho nebo Kafky. Nadšený student nabídl umělcům, že jejich pásmo rád nahraje a vydá. Tak se také stalo. Na svět přišel label pojmenovaný po Elektře, jedné z Plejád z řeckých bájí. Aby název měl větší říz, místo c použil „cool“ k. Ale zpět k obchodním (ne)úspěchům. První desky se neprodal ani kus. Tato skutečnost ale Holzmanovu vášeň pouze přibrzdila. V New Yorku si otevřel gramoobchod The Record Loft, který se brzy stal centrem folkové scény New Yorku. Není divu, že k dalšímu vydavatelskému pokusu se stále ještě podle amerických zákonů nedospělý Jac odhodlal po téměř roce s lidovou zpěvačkou Jean Ritchie. Kolekce tradičních písní její rodiny z Kentuckých hor byla přijata výrazně kladněji a nasměrovala na několik dalších let Elektra Records folkovým směrem.  Jména jako Frank Warner, Shep Ginandes, Cynthia Gooding, Hally Wood nebo Tom Paley tvořila základ vydavatelské rodiny. Nejúspěšnějším exponentem labelu se ale stal Theodore Bikel, židovský herec původem z Vídně, kterého Jac doslova přemluvil k nazpívání tradičních židovských písniček. Kolekce se prodávala po desetitisících, a tak vzniklo hned několik pokračování.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

HVĚZDY V POLOSTÍNU: MICKEY NEWBURY

MICKEY NEWBURY, vl. jm. Milton Sims Newbury, Jr. Nar. 19. 5. 1940, Houston, Texas, USA – 29. 9. 2002, Springfield, Oregon, USA. Důležitá alba: Looks Like Rain (Elektra 1969), Frisco Mabel Joy (Elektra 1971), Mickey Newbury Sings His Own (RCA 1972), Lovers (Elektra 1975), Rusty Tracks (Hickory 1977). Písně, které stojí za to: Just Dropped In (To See What Condition My Condition Was In), San Francisco Mabel Joy, An American Trilogy, Cortelia Clark.

 

Nejenže je považován za zakladatele žánru „outlaw country“, tedy country, která se vzepřela svazujícím nashvillským pravidlům. Navíc má temný romantik Mickey Newbury pověst skvělého skladatele a interpreta, který svými koncepčními alby posunul poněkud vyprázdněný countryový styl do zcela jiných sfér. Ovlivnil všechny, kdo se v tomto ranku pohybovali – Williem Nelsonem počínaje a Krisem Kristoffersonem, jenž ho považuje za svého hrdinu, konče. To on přemluvil Rogera Millera, aby udělal hit z Kristoffersonovy skladby Me & Boby McGee. A on také přesvědčil kultovního písničkáře Townese Van Zandta, že by se měl do Nashvillu přestěhovat a zkusit změnit systém zevnitř.

 

I kdyby sám nic nenatočil, historie by si Newburyho pamatovala pro jeho skladatelské triumfy. Snad jako jediný měl tenhle depresivní samotář čtyři písně naráz ve čtyřech zcela odlišných hitparádách. Stalo se to v roce 1968, kdy Eddy Arnold proměnil v countryové zlato jeho baladu Here Comes The Rain, Baby, Solomon Burke zbořil rhythm’n’bluesový žebříček s Mickeyho skladbou Time Is A Thief, Andy Williams zapadl do škatulky „easy listening“ s písní Sweet Memories a Kenny Rogers za doprovodu formace The First Edition uspěl v poprockovém žebříčku se svou verzí Mickeyho písničky Just Dropped In (To See What Condition My Condition Was In). Rogersův singl známe z filmu Big Lebowski, kde hraje zásadní roli ve snové scéně s Jeffem Bridgesem. Jde o unikátní spojení country a psychedelie, jaké se později už asi nikdy neopakovalo. Za poslech ovšem stojí i originál s perfektními smyčci a Newburyho dramatickým výrazem. Jestli totiž Newbury něco uměl, pak to bylo drama. Z patosu, tradice, ale i velkého citu pro realistické příběhy dovedl utkat texty a melodie, u nichž se dá přemítat, plakat do piva či přehodnotit celý život. „Kdekdo si myslí, že jsem své songy skládal s flaškou v jedné ruce a s pistolí v té druhé,“ připouštěl autor. „Tak to ale není. Jen jsem se vypisoval ze svého smutku.“

 

Psychické problémy či, chcete-li, křehkost duše mu bránily, aby se stal součástí nablýskaného nashvillského showbyznysu. Poté, co v osmašedesátém natočil ve velkém studiu firmy RCA první album Harlequin Melodies, které ani trochu nedopadlo podle jeho představ, provedl na tehdejší dobu něco neslýchaného: další desku Looks Like Rain – svůj skutečný debut – nahrál v garáži u Wayna Mosse, vyhlášeného „sidemana“, jenž se o tři roky dříve objevil na přelomovém nashvillském dvojalbu Boba Dylana Blonde On Blonde. LP Looks Like Rain bylo Newburyho prvním koncepčním albem, vyšperkovaným zvukovými efekty, jež se stanou Mickeyho poznávacím znamením. Šumění deště, údery hromu, výstřely či dětský smích dodávaly písničkám tajuplný ráz – a zároveň tím skladby dostávaly filmovou kvalitu. V téměř sedmiminutovém vyprávění San Francisco Mabel Joy líčil zpěvák cestu od neúspěchu k smrti tak prostě, a přitom působivě, že tím nastavil hodně vysoko laťku všem countrovým psancům, kteří přišli po něm.

 

Rodilý Texasan s překrásným tenorem zamlada předskakoval ve vokálním souboru The Embers Samu Cookeovi i Johnnymu Cashovi. V devatenácti se dal k letectvu a v armádě sloužil čtyři roky, načež se rozhodl plně věnovat muzice. Přestože vycházel z countryové poetiky, v jednu chvíli oznámil: „Už jsem moc starej, abych si hrál na kovboje.“ Lépe mu seděla upřímnost ne nepodobná intimním zpovědím Tima Buckleyho či Nicka Drakea. Měl však i smysl pro velkolepost, což se potvrdilo, když ze tří známých písní z období občanské války (Dixie, The Battle Hymn Of The Republic, All My Trials) složil koláž nazvanou An American Trilogy. Tu potom náležitě proslavil Elvis Presley – viz jeho nezapomenutelnou verzi z koncertu Aloha From Hawaii, vysílaného v lednu 1973 přes satelit do celého světa. Mickey Newbury tvořil a natáčel doslova do posledního dechu: roku 1994 mu diagnostikovali plicní fibrózu, přesto však ještě nedlouho před svou smrtí v roce 2002 s vypětím všech sil nahrál album A Long Road Home.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu