Kdo byl podle vás nejlepším zpěvákem dosavadní historie? Záleží na tom, jakou hudbu posloucháte. V extralize nebeského chóru má však „nejjasněji zářící hvězda qawwali“, Nusrat Fateh Ali Khan z Pákistánu, své místo jisté. Po nedávném nalezení jeho čtyř neznámých skladeb ve studiu Real World proto Peter Gabriel nezaváhal, a hned je vydal na albu Chain of Light. „Díky bohu, nebo komu věříte: jeho hlas se vrátil,“ prohlásil kanadský producent Michael Brook, stojící po zpěvákově boku až do jeho předčasné smrti v roce 1997.
Tou pro Nusrata Fateha Aliho Khana nic neskončilo, jako by tu s námi stále byl: měsíční poslechovost jeho nahrávek na Spotify jde pravidelně do miliónů a sledovanost na You Tube už dávno přesáhla miliardu. Po zpěvákově smrti vyšlo přes sto padesát alb a tím zřejmě není všemu konec: s autorskými právy si hlavu totiž nelámal a svolení natáčet svá vystoupení uděloval prakticky každému, takže jeho oficiální i neoficiální diskografie nadále bobtná a zahrnuje nejrůznější kompilace z koncertních záznamů, ale také z pákistánského Pandžábu, kde vedle obřadů začal se statusem hvězdy vystupovat na svatbách. K tomu přidejme nespočet kazetových nahrávek vycházejících od 70. let u britského labelu Oriental Star Agencies, které ho proslavily mezi diasporou, a také reedice archivních pozůstalostí. V prodejní rotaci zůstávají samozřejmě všechna alba z labelu Real World, pasující původně lokálního náboženského zpěváka na jeden z největších fenoménů hudební historie. A fanoušky jistě potěší, že se příští rok chystá uvedení životopisného filmu Ustad, jak se v qawwali říká mistrům.
Čtyři skladby, z toho nikdy předtím nevydaná Ya Gaus Ya Meeran, objevené náhodou ve studiu Real World, nám dávají ojedinělou příležitost slyšet Nusrata Fateha Aliho Khana v ničím nezředěné akustické podobě. Někomu to může připomenout údajně poslední zpěvákovu nahrávku The Final Studio Recordings, natočenou v létě 1997 s americkým producentem Rickem Rubinem pro label American Recordings, na které se nejvíc cení Rubinův přístup „jako by ve studiu vůbec nebyl“. „Stále se snažím pochopit, v čem přesně spočívalo Nusratovo kouzlo, a dodnes to pro mne zůstává hádankou,“ řekl Michael Brook, který album Chain of Light smíchal, aniž by na ve chvílích volna ve studiu spontánně odehraných skladbách z roku 1990 rovněž cokoliv změnil.
Ten rok představoval v Nusratově kariéře podle jeho dlouholetého manažera Rashida Ahmeda Dina klíčový bod a začátek přechodu k západnímu publiku. V Brookově produkci tehdy totiž natočil album Mustt Mustt: svou první naprosto přelomovou nahrávku fusion qawwali za doprovodu zahraničních hudebníků a elektrických nástrojů.
Bůh miluje rozmanitost
Průnik rituální nebo hluboce náboženské hudby do popkultury dnes už nepředstavuje nic, z čeho bychom měli zůstat v rozpacích. Nehledejte za tím nic svatokrádežného: v mnoha případech je to pro starobylou spirituální tradici jediná šance před totálním zánikem. Staří mistři ovládající umění s pomocí hudby léčit nebo kontaktovat se s duchy a bohy vymírají a mladí o dlouholetou výuku nepředstavitelně těžké umělecké disciplíny nestojí. Je pak smutné sledovat, jak svět nenávratně přichází o další část kulturních dějin lidstva.
To ale není případ pákistánského qawwali ze 13. století, extatických zpěvů súfijské mystické poezie. Jeho se existenční hrozba netýká: do náboženského tranzu při něm nadále upadají davy lidí, o zpěváky řídící ve svatyních obřady není nouze a se svými skupinami pravidelně vystupují na zahraničních festivalech.
Příběh qawwali tedy není o záchraně, spíš o otázce, jestli by se do té doby regionální hudba dočkala tak celoplanetárního přijetí a impozantního vstupu do popkultury, kdyby se v 80. letech na scéně neobjevil fenomenální zpěvák Nusrat Fateh Ali Khan. Je rovněž namístě přemýšlet, jak by Západ s tak nepoznaně intenzivním stavem mystické blaženosti naložil, nebýt Nusratových kompromisů ve snaze zpřístupnit qawwali lidem všech vyznání, vůbec přitom netušících, o čem v perštině, paňdžábštině nebo urdštině zpívá.
Sítem zájmu běžného publika by nejspíš qawwali také nepropadlo, o rychlosti, s jakou bylo přijato, se dá však debatovat. Vždyť respektovaná pákistánská skupina The Sabri Brothers vystoupila v newyorské Carnegie Hall už v roce 1975, na obří úspěch si qawwali přesto muselo počkat až do 20. července 1985, kdy těsně před půlnocí Nusrat Fateh Ali Khan vstoupil na pódium britského festivalu Womad a do ranních hodin nechal publikum projít transcendentální zkušeností se súfijským qawwali. Albový záznam Live At Womad 1985 (UNI 11/19) pak doložil, proč se následně zařadilo mezi nevýraznější proudy vznikajícího fenoménu world music. „Bůh miluje rozmanitost, a tak jsem mu vyhověl,“ uvedl k tomu pověstně skromný Nusrat Fateh Ali Khan.
Súfismus, mystická odnož islámu, na rozdíl od tvrdého výkladu Koránu připouštějící hudbu a zpěv výhradně jen za účelem božské chvály, považuje zhudebněnou milostnou poezii qawwali (v arabštině promluva) za způsob, jak se ještě během života spojit s Bohem, což ortodoxní islám označuje za kacířství. „Povinností qawwala je přiblížit vzdálenost mezi Stvořitelem a stvořenými. Těm, kteří se cítí být odpojeni od svého zdroje, mohou být prostřednictvím qawwali připomenuty jejich skutečné kořeny. To je přesně ono, oč musí qawwal usilovat,“ tvrdil Nusrat Fateh Ali Khan. Do povznášejícího stavu vytržení dokázal přivést i nevěřící za doprovodu skupiny rytmicky tleskajících zpěváků a hráčů na perkuse a harmonium, které se říká party. Po hlavním zpěvákovi přezpívávají všechny fráze a podle jeho pokynů zrychlují, či zpomalují, přidávají na hlasitosti, a qawwal často přechází do staccato stylu tarana. Dnes to vnímáme jako druh vrcholné vokální kadence, v minulosti šlo o záměr: v rychlopalném scatování zpěváci dokázali snadněji skrýt význam slov rouhačské súfijské poezie, a vyhnout se tak pronásledování islamistů.
Než se Nusrat globálně proslavil, nepovažovali v Pákistánu qawwaly za mistrovské hudebníky, jejich ocenění se odvíjelo od plnění obřadních povinností, kdy hlavním účelem několikahodinových vystoupení bylo dostat lidi do náboženského vytržení, skrývajícího podle největšího perského súfijského mystika a básníka Rúmího tajemství odvěké smlouvy mezi Bohem a lidmi.
O Nusratovi se tradovalo, že naprosto jedinečně dokázal zavést lidi z tranzu zpátky na zem a opustit je ve stavu radosti, i když v nich předtím zapálil oheň šílenství. „Lidé při qawwali tančí, aniž by věděli, proč to dělají, takže se úplně ztratí, a mou povinností je uklidnit je,“ dozvěděl se od něho v lednu 1996 během rozhovoru americký písničkář Jeff Buckley. „Cítil jsem příval adrenalinu v hrudi, jako bych stál na okraji útesu a přemýšlel, kdy skočím a jestli mne oceán zachytí: dvě otázky, které nebudou nikdy zodpovězeny, dokud nezažiju první skok. Lépe qawwali popsat nedokážu,“ svěřil se po prvním vystoupení Nusrata, a protože víme, jak a kde písničkář skončil, vyznívají ta slova málem až mysticky.
Kreativní génius s posláním
Za svou hudbu nesl plnou zodpovědnost, povinnosti vyhovět představě zpěváka výhradně nábožensky laděného qawwali se nicméně bránil, ačkoliv uctívat hudbou Boha bylo primárním celoživotním cílem Nusrata Fateha Aliho Khana. Postupně zkoušel nejrůznější výzvy od bollywoodských nebo hollywoodských filmařů a západních rockerů. Pouštěl se do experimentů a přestupoval přitom snad všechna dosud platná pravidla, kdy zasnoubení qawwali s elektronikou bylo z jeho strany snad ten nejmenší hřích. Pravověrní mu vyčítali, že ho znesvětil, a zpronevěřil se tak svému poslání ustada, pravdu měli ale pouze ze svého fundamentalistického pohledu, vždyť už jeho „vynálezce“, básník a skladatel Amir Khusrau (1253–1325), považoval qawwali za „potravu duše“, hudebně vycházející z jeho smíšeného indicko-persko-tureckého původu, což můžeme brát za raný příklad fúze. „Že prý jsem svou víru zkompromitoval. Ale to není pravda. Cestovat po světě a otevírat lidská srdce je přece poslání, které stojí za další oběti,“ vysvětloval Nusrat.