Jiří Moravčík 
Nic vás nepřipraví na první dojem z hudby irského akustického kvarteta. Podřídilo lidovou hudbu naléhavému požadavku doby: nebýt slepý k tomu, co kolem sebe vidíme. Zoufalou depresi přitom kombinuje s nadějí, nicméně ne způsobem, jaký by se od folkařů předpokládal. Do starobylé muziky totiž odvážně vkládá nepravděpodobné prvky, které tam obvykle nenacházíme. Hořkosladký manifest se tak s mrazivým dronem blíží k nadčasovému transcendentnímu zážitku.
Na co dosud potetovaní pankáči z Dublinu sáhli, tím oslnili, a přesto si pořád nechtějí připustit, že by kvůli tomu měli být slavní. Hodně slavní. Když si v roce 2014 sami vydali album Cold Old Fire – to se ještě jmenovali Lynched – předpokládali, že prodají pár kousků a zbytek půjde pod postel. „Nedokázali jsme si představit, že by to mohlo být tak populární, zněli jsme daleko drsněji než zbytek irské folkové scény,“ zavzpomínala zpěvačka Radie Peat.
Odlišovat se, dokonce až revolučně, je pro Lankum silný argument, k odvaze povýšit tradiční irskou hudbu na zdroj úžasu ale dospěli přirozeně, a proto v ní dnes ční nadevše. Tak je alespoň kvarteto v přívalu recenzního hodnocení předchozího alba Between the Earth and Sky, i toho nového The Livelong Day, prezentováno. S důrazem na mrazivý, všudepřítomný drone – prodlévající souzvuk irských dud uilleann pipes, concertiny, houslí, violy a harmonia. Při té příležitosti se vrší odkazy k americkým minimalistům, ačkoliv drone je součástí irské nebo skotské tradiční hudby od chvíle, kdy v ní poprvé zazněly dudy. Lankum ovšem k dronu přistupují z pozice těch, kdo nekonečný zvuk posunuli dál, s odkazem na pravděpodobný odraz zájmu o ambient Briana Ena, krautrock nebo doom metal skupiny Sunn O))). To je sice dobrý záchytný bod pro folkem nepolíbené posluchače, pravda je ale složitější: to pátý člen skupiny, na pódiu nepřítomný producent a zvukový technik John Spud Murphy, přišel s inovativní formou analogového natáčení v kostelech, nezvyklým otevřeným laděním, využitím přirozeného reverbu a následným smícháním několika zvukových vrstev. A také s radou, jak vše přenést na koncerty do formy intenzivní elektronické hudby, nicméně odehrané na akustické nástroje.
Akordeonistka a úchvatná zpěvačka Radie Peat, dudák Ian Lynch a bratři kytarista Daragh Lynch a houslista Cormac MacDiarmada mají v rukávu ještě další eso: do pohlcujícího zážitku přecházející sborové vokální harmonie, vycházející z neobyčejné zpěvné síly The Watersons.
K autorským a lidovým – irským, skotským, anglickým, ale i americkým – písním Lankum přistupují s étosem punkových proletářů. Tradice pro ně nepředstavuje žánr, nýbrž neustálý proces odrážející současnost: staré písně předělávají po svém a nové skládají v přesvědčení, že dnešek je výsledkem včerejška. Lpět na starém, protože se to tak nosí, už Lankum odmítají vůbec.
Skrze irskou lidovou hudbu vždycky vedla žíla vzdoru, u Dubliňanů se ale můžeme bavit o existenciálně sociopolitickém cítění. Témata si vybírají z historie i současnosti, případně je slučují do hluboce procítěné reflexe dneška. Není jim ani tak blízký sarkasmus, jako spíš pravda – a to za každou cenu. „Je pro nás důležité, aby písně, které se rozhodneme hrát, v lidech zarezonovaly,“ tvrdí Radie Peat.
Na otázky odpověděl kytarista Daragh Lynch.
Když jsme se Martina Carthyho ptali, proč do nástupu generace jeho dcery Elizy Carthy připomínal anglický folk skoro muzeum a říkalo se mu hudba pro staré lidi, vysvětlil nám důvod: konzervativní tradicionalisté ostře odmítali punk a folkové kluby vystavily pankáčům přísný zákaz. Naopak irská tradiční hudba s punkem problémy nikdy neměla a vy teď dokonce tvrdíte, že je víc punková než punk. Čím to je?
To „víc punková než punk“ se nás už nějakou dobu drží! Myslím, že když se o tom Ian poprvé zmínil, měl na mysli hlavně přístup DIY. Nejpřitažlivější pro něj, ale i pro mě, byl zprvu ten rovnostářský přístup. Lidé, kteří organizovali koncerty pro ostatní a zvali kapely z různých zemí, jim neváhali nabídnout svůj gauč nebo jiné místo na přespání. V atmosféře pospolitosti, bez potřeby honit se za slávou a penězi, se společně vařilo jídlo a nerozlišovalo mezi hudebníky a návštěvníky. O pár let později, když jsme začali hrávat v okolí Dublinu, to bylo stejné, ale v některých ohledech snad dokonce ještě větší a intenzivnější. Středobodem nebylo koncertní pódium, ale komunita muzikantů, kteří společně hráli z čiré radosti a občas si dali pauzu, aby si mohli poslechnout i někoho z místní hospody, který měl právě náladu si zazpívat. A nezapomínejme, že spousta folkových a tradičních skladeb z 60. a 70. let byla sociálně a politicky zaměřená a podobně jako punk měly formu protestní hudby.
Mohli byste zpívat písně o lásce, námořnících, vílách a skřítcích a dočkali byste se možná většího úspěchu. Vy ale dáváte přednost tématům z temné historie, zpíváte o sebevraždách mladých lidí nebo drsném sociálním prostředí Dublinu. Chápu vás, svět se úplně zbláznil, ale přesto se musím zeptat: Co vás k tomu vede?
Realita, ve které žijeme. V dnešní době okolo nás existuje spousta protivné hudby výhradně zaměřené na nekomplikovaná témata a rozptýlení pozornosti. Když si pustíte v Irsku rádio, většina hudby, kterou tam uslyšíte, je velmi povrchní a dětinská. Naprostý mainstream, což je dost divné, když uvážíte, že spousta věcí okolo nás se rozpadá. Takže vyjadřovat se k dané situaci nám jednoduše dává smysl.
Když poslouchám Lankum, vzpomenu si na anglickou folkařku Rowan Rheingans, která řekla: „Raději si dnes udělejme čas pro smutek, než abychom zítra poslouchali temné písně.“ To zní jako dobrá rada, nemyslíte?
Udělat si čas na smutek je myslím dobrý nápad. Je přece stejnou součástí našeho života jako štěstí a láska. Snažit se mu vyhýbat a být pouze šťastný je podle mě nejen nezdravé, ale hlavně nemožné.
Po návratu z Trumpových Spojených států jste zavrhli název Lynched. Prý pro vás byl spojený s rasistickým násilím a alarmujícím vzedmutím extrémního pravičáctví. To byl také druh silného prohlášení, skupiny přece názvy běžně nemění… Takhle mocně vás dění v USA zasáhlo?
Ne tak úplně, hlavně jsme si uvědomili, že to slovo by pro někoho mohlo mít negativní, až zraňující význam. A ignorovat to, přestože žijeme v jiné zemi, ve věku internetu prostě nejde, zvlášť když se k dění kdekoli ve světě můžete dostat pouhým kliknutím na klávesnici.
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu
Ve výročních anketách uplynulého roku hodně zaujalo rozpustile taneční album HaitiaNola s ambicí propojit neworleánský Mardi Gras s haitským Kanavalem, což je sice také hýřivý karneval, nicméně s daleko podvratnějším podtextem. Haitská skupina Lakou Mizik navíc sbírá body za exkluzivní hosty a nemělo by překvapit, když mezi nimi najdeme Régine Chassagne z kanadských Arcade Fire nebo americkou písničkářku Leylu McCalla – vždyť jejich rodiče pocházejí z Haiti, ostrova propojeného s dějinami a kulturou New Orleans přes dvě stě let.
Haiti s New Orleans stmelily také dvě nedávné přírodní katastrofy: hurikán Katrina, devastující americký přístav v roce 2005, a apokalyptické zemětřesení se statisíci oběťmi, které v roce 2010 takřka srovnalo se zemí haitskou metropoli Port-au-Prince. Obdivuhodná vůle obyvatel obou měst vrátit život k normálu měla podobné vyústění: symbolem odolnosti se pro ně stalo odmítnutí navrhovaného zrušení místních karnevalů.
Zatímco americký muzikolog Ned Sublette tvrdí, že „tanec nemusí nutně znamenat, že jste šťastní, ale vyjadřuje touhu po životě ve chvíli, kdy se vás někdo snaží zabít“, haitský kytarista a zpěvák Steeve Valcourt raději hned po zemětřesení sestavil skupinu Lakou Mizik, než aby pořád myslel na důsledky neštěstí. Začal hrát bujně taneční hudbu, při níž mohli být lidé alespoň na chvíli šťastní. Poselství debutového alba Wa Di Yo v roce 2016 zahrnovalo optimismus i varování: „Řekněte jim, že jsme pořád tady.“ I přes obrovskou a nezištnou pomoc proudící na Haiti z celého světa se totiž zaostalá země s následky katastrofy potýkala o to hůř, že jí stáli v cestě zkorumpovaní a neschopní politici. Ti hlavně o žádný karneval nestáli: největší kulturní akce na Haiti totiž žije duchem svobody a je dovoleno zpívat bezpardonové, nekompromisní písně, tepající hlavně do politiků. Bývalý haitský prezident Michel Martelly, shodou okolností sám aktivní hudebník, dokonce uznal, že některé karnevalové písně „mají moc svrhnout vládu“.
Jiné velké světové karnevaly protestními ambicemi moc nedisponují, zato účastníkům shovívavě umožňují se před postní dobou společensky nepřijatelně vyřádit. Karneval je okázale odvázaný křesťanský svátek a kouzelně vyznívá jedna z tezí o jeho původu: katolická církev prý tak dlouho nabádala ke střídmému životu a odpírání hédonismu, až si lid období před půstem – začíná 6. ledna a končí Popeleční středou – navzdory doporučení uchopil po svém: rozhodl se bez vydechnutí upít, utančit a usexovat do padnutí. Dát masu sbohem, jak se patří. Slovo karneval totiž pochází z italského názvu „carne vale“, rozloučení s masem.
Pravděpodobný původ karnevalů – u nás masopustů – se odvozuje od bakchanálií řeckého boha Dionýsa a starořímských slavností Saturnálií, nevázaných oslav, které nedokázali ignorovat ani zbožní křesťané. Oproti benátskému karnevalu nebo Rio de Janeiru si Mardi Gras drží jisté unikum: známe přesné datum nultého ročníku. No ročníku, řekněme spíš takové skromné oslavy po strastiplné cestě, kdy výprava francouzského průzkumníka Pierra Le Moyna d'Ibervilla vystoupila 3. března 1699 na břeh Mississippi kousek od dnešního New Orleans, navlékla se do kožešin a vypila všechny zásoby alkoholu. S vědomím, že ve Francii zrovna slaví Tlusté úterý (Mardi Gras), nazval d'Ibervill místo přistání Point du Mardi Gras. Za zakladatelem prvního stálého francouzského osídlení v Louisianě a jeho bratrem Jeanem-Baptistem Le Moyne de Bienvillem jde i název budoucího státu Louisiana (podle francouzského krále Ludvíka XIV.) a New Orleans (Filip II. Orleánský).
Kurevsky jiné město
Historii a charakter New Orleans – přezdívaného Crescent City (Půlměsíční město, podle ohybu řeky Mississippi), Big Easy nebo internetovou generací milující zkratky NOLA – zásadně určuje hudba, důvod, proč se údajně nepodobá žádné jiné metropoli Ameriky. Ze Sublettovy knihy The World That Made New Orleans: From Spanish Silver to Congo Square pochopíme, že už od založení v roce 1718 představovalo značně odlišný tavicí kulturní kotlík a bylo spíš evropsko-karibským městem, do kterého Američané z budoucích Spojených států vstoupili jako poslední. Do doby, než Louisianu od Napolena v roce 1803 odkoupil americký prezident Thomas Jefferson, město spravovali Francouzi a Španělé a tím pádem významně určili jeho kulturní ráz, pasující ho na Mekku afroamerické hudby. Nikde v Americe totiž tehdy nemohli černí otroci – převážně ze Senegambie a Konga – svobodně tančit a bubnovat jako neworleánští v neděli na Congo Square, vykoupit se z otroctví a dokonce otroky vlastnit. Odlišné otrokářské praktiky Louisiany, zaručující podle Sublleta Afričanům jistou míru budoucnosti a hlavně identity, vedly k tomu, že se rasově smíšené New Orleans mohlo vydat „alternativní cestou rozvoje afro-americké kultury“, do které zásadně vstoupila mohutná haitská uprchlická vlna po roce 1804, kdy na Haiti po povstání otroků vznikl první svobodný stát černochů mimo Afriku. Populace New Orleans se pak takřka zdvojnásobila ještě s uprchlíky z Kuby, čímž se demografie a kulturní obraz přístavního města znovu výrazně zpestřily.
Je sice určitě správné uvažovat o New Orleans jako o městu jazzu, koneckonců, žánr odsud vyrašil, je nicméně extrémně zjednodušující zaměřit se pouze na dixielandové dechovky. Ellis, patriarcha rodu Marsalisů, kdysi řekl: „Jinde přichází hudba shůry, v New Orleans se vynořuje z ulic.“ Takže abychom porozuměli zvuku města, nesmíme zapomenout na blues, ragtime, gospel, R&B, cajun, zydeco, voodoo, klezmer, a pokud se vrátíme k Mardi Gras, od 18. století v něm má nezastupitelnou roli hudba indiánských národů, z níž docela nedávno vzešel původní neworleánský styl hip hopu, tzv. bounce.
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu
