Nebývá zvykem, aby nás tak mladá dívka poučovala o tom, že pokud se nám má v životě a sexu dařit, měli bychom se zbavit strachu ze smrti. Róis aka Rose Connolly z Belfastu si ale téma konceptuálního alba nevycucala z prstu: její předci takovou úvahu vložili do dvou irských pohřebních tradic.
Už dříve bylo zřejmé, že posloucháme zpěvačku s nevšedním hlasem přiznaně inspirovanou Meredith Monk nebo Marinou Herlop. Nově byste na ně už nepomysleli, to spíš na ranou Sinéad O’Connor, až natolik se Róis proměnila v lamentující Irku napojenou na starobylý irský způsob zpěvu sean-nós.
Irské pohřební plačky (keening) ovládaly naprosto specifický způsob zpěvu se spontánními promluvami do rytmu udávaného boucháním do rakve. Nevyjadřovaly smutek nad tím, že někdo zemřel, kvílením umožňovaly zesnulé duši opustit tělo a pozůstalé katarzně zbavovaly zármutku a strachu ze smrti. Drsný a hlasitý komunitní akt se jako vrcholná umělecká vokální forma v Irsku předával z generace na generaci až do 50. let minulého století, kdy katolické církvi došla trpělivost a tradici pocházející z pohanských časů v podstatě zatrhla.
Irský pohřební kar se nazývá wake a setkání rodiny a přátel u otevřené rakve donedávna provázela odvázaná zábava. „Wake nebylo jen o truchlení, šlo také o přijetí nejzákladnějších prvků života – sexu, lásky a smrti. Potkat se a pomilovat v pokoji vedle zesnulého představovalo perfektní způsob, jak jej oslavit tady a teď,“ tvrdí Róis, podle které obřad deklaroval život v jeho nejsyrovější a nejupřímnější podobě.
Zpěvačka, skladatelka a multiinstrumentalistka intenzitu zanikajících tradic s producentem Johnem „Spudem“ Murphym ze skupiny Lankum umocnila progresivním elektropopem, ambientem, drone, darkwave a zvony Angelus. S baterií syntezátorů a japonským nástrojem taishogoto autorské i nasamplované archivní skladby rozmáchli do teatrálnosti podávající si ruku s klavírem a vysokým, občas zkresleným hlasem Róis. Až tak, že zapomenete zavřít pusu.