Monika Načeva – Potřebuji pracovat s někým, kdo mi nechá volnost

Víceméně v tichosti, ještě uprostřed jarní koronavlny, vyšlo album Zdivočelí koně, podle kterého Monika Načeva pojmenovala i svou současnou kapelu. Na desce se vrací k přirozeným písničkám a zpívá verše českých, převážně undergroundových autorů. Jak ale sama říká, žádný plán v tom nebyl a všechno přišlo samo.
 

Po dlouhých letech a vystupování jen s kytaristou či DJem sis znovu . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Z přízemí: Or

Názvy kapel často způsobují nejrůznější asociace a zavádějící představy. Ty delší či složitější pak mohou svým nositelům přinést komplikace v podobě toho, že si je nikdo není schopen zapamatovat, popřípadě napsat. Pokud se ovšem někdo pojmenuje natolik minimalisticky, že mu k tomu stačí nižší počet písmen, než je počet členů, dá se předpokládat, že mu nechybí ani sebevědomí, ani víra, že kompromisy nejsou potřeba. Ti starší si ostatně pamatují, jak zněla brněnská legenda E. Což je všechno docela s podivem, protože počátky Or, sahající do roku 2008, se odehrávaly v intencích nezávazného a neambiciózního středoškolského rocku pro zábavu.

Náctiletí František Šec (bicí), Václav Orcígr (baskytara) a Adam Šťasta (kytara) se tehdy bavili i třeba hraním skladeb svých „trochu slavnějších“ vzorů: „Byly to ale krásné časy, gympl, koncerty, společné poflakování…“ vzpomínají s úsměvem. „Franta s Adámkem hráli grunge ve vtipných kostýmech a Váša byl punkrock teenage, co se nedopatřením vyskytl na jejich zkoušce. Docela dost věcí z toho společného prvního roku není nikde nahraných. Nedávno jsme pátrali po coveru Mudhoney Suck You Dry, který jsme nahráli na dvě basy a dvě kytary společně s našimi tehdejšími bratry Transwaggon (dnes jejich členy lze nalézt v Lvmen, Vole, Kurvy Češi, Tábor a dalších spolcích – pozn. aut.), ale ten už asi skončil i s těmi prapůvodními songy někde v datovém pekle.“

Mladé trio se ale rychle otrkalo. Už v druhém roce svého fungování stihlo odehrát víc než dvacet koncertů a objevit se i na festivalech nakloněných i jiné než pop hudbě, jako byl Čtverec nebo Trutnov. Tentýž rok také nahráli debutové sedmiskladbové demo, které si prostřednictvím CD-R na koncertech prostě šířili sami. Velmi brzo se také začaly objevovat reakce komentující jejich nadstandardní instrumentální schopnosti, zmínky o syrovosti a technické dotaženosti zároveň a také konstatování o nepodobnosti ničemu jinému. Ústící až ke jménům typu Shellac a Steve Albini, když byla řeč o tom, kdo funguje podobně.
„Jsme hodně alergičtí na rockové nebo metalové postupy. Hodně často se nám stane, že se u společného jamování rozesmějeme, protože někdo už nevydrží tlak riffu a začne hrát něco strašně kýčovitého. Song musí být stoprocentní, dotažený do detailu,“ shrnují to sami. A odráží se to i do mimokapelního života: „Z hlediska životní filozofie jsme vegani/vegetariáni a rádi podporujeme alternativní kulturu a ekologická/městská/antifašistická hnutí.“ Možná i proto se v roce 2011, kromě sedmipalcového split singlu se spřízněnými Unna, objevili i na vinylové kompilaci podobně společensky zaměřených formací Mladá fronta stárne rychle. Všechny zmiňované kroky vedly nepřekvapivým směrem – k Silver Rocket. Ve vydavatelsko-promotérském kolektivu se pak etablovali jako jedna z formací „mladé generace“, postupně zaujímající místo zaniklých a zmizelých kapel z jejích začátků. Na stejné značce (a bílém vinylu) pochopitelně vyšlo v roce 2013 i první regulérní album tria s lakonickým názvem LP. Tehdejší vydavatelská charakteristika a obsah slova pochvala ,jedno jestʻ: „Co se stane, když se do kotle hodí několik bubnů, činely, otlučená kytara, přiměřeně nakřápnutá basa, pár zesilovačů, nějakej ten reprák, kabely, trsátka, efekty, mikrofon, jeden womanizer, jeden řezník a naklonovanej Kurt Cobain? Tihle kluci vypadaj, že neuměj do pěti počítat a jenom celej život zevlujou s pivem v ruce před rockovejma klubama, ale nenechte se zmást. Ovládaj všechno, co potřebuje homo sapiens v 21. století k důstojný existenci: kytara, basa a bicí přežijou i Keitha Richardse!“ 

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

album měsíce: Full Moon 10/RŮZNÍ UMĚLCI

Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Časopisů, které lákají čtenáře na přiložené CD, tu už bylo v minulosti nemálo; obvykle ale šlo jen o převzaté reklamní kompilace, poskládané z otřepaných hitů nebo jen halabala navrstvené z bůhvíkde posbíraných skladeb pochybných kvalit. Ta, která doprovázejí měsíčník Full Moon, jsou jejich opakem. Není divu, že když se nyní stejný časopis chystá oslavit desáté narozeniny, nadělil si výběr naprosto exkluzivní, plný rarit a skladeb dosud neslyšených, často vzniklých jen pro tuto konkrétní příležitost. Přinejmenším z hlediska dramaturgického tak jde bez přehánění o jednu z hudebních událostí roku. Výběr pochopitelně vychází z toho, o čem Full Moon píše. Hrají v něm roli přátelské vazby s hudebníky, ale navíc z něj i nemálo silně dýchá přesvědčení, že právě tohle je to pravé, co by si všichni podobně naladění měli poslechnout.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Z přízemí: Makak Akustikus

Jeden se pořád něco učí: „Makakové bývají celkem statné opice, ale stavba těla závisí na každém druhu a prostředí, ve kterém žije,“ praví u hesla ,makakʻ Wikipedie. Dálese dočteme, že tito opi mají silné socializační sklony, takže rádi fungují v tlupách, a že mají matrilineární hierarchii, což znamená, že zatímco samci občas tlupu opouštějí, samice ji stále udržují ve funkčním stavu. Vzbuzuje to zajímavé asociace, protože právě nick Makak za svůj přijala dnes brněnská skladatelka a cellistka Kateřina Koutná. „Vychází z mé dávné přezdívky. Kateřina, se kterou je to někdy těžký. Makačka. Makak. A ano, opice mám moc ráda, jako němé sourozence člověka,“ vysvětluje zpětně.

 

 

Určitá umanutost a silná vůle, které z toho jsou patrné, nejspíš mohou i za pozitivní vztah k hudbě: „Cello jsem si vybrala tak nějak omylem v devíti letech, chtěla jsem hrát na příčnou flétnu, ale tu v ZUŠce nepůjčovali a rodiče mi ji koupit nechtěli, tak jsem si vybrala cello, kterých bylo k zapůjčení dostatek. Jsem za toto řízení osudu velmi ráda, neboť jsem časem zjistila, že souhra příčných fléten zní jako flašinet a způsobuje mi nevolnost.“ Setkání s cellem i klasikou zřejmě bylo osudové. Něco, k čemu určitě mělo dojít. „Studium vážné hudby mě hodně ovlivnilo. V dětství jsem číhala u rádia Vltava, jestli zahrajou něco zvláštního. Nějaký čas měli naši kabelovku a tam se večer mohl člověk dostat k přenosům oper a koncertů. Velmi mě pak ovlivnila hudba cellistek Colleen a Hildur Guðnadóttir, které jsem objevila v prváku na výšce díky časopisu HIS Voice“.

 

Kořeny Kateřinina vlastního hudebního snažení sahají dnes už poměrně hluboko do minulosti a doby, kdy žila v Olomouci: „Makak začal asi před deseti lety, měla jsem silnou potřebu dělat vlastní hudbu a požádala svého muže, ať mi s tím pomůže. Měl tehdy triphopovou skupinu Narcotic Fields a přišlo mi to jako dobrý nápad. Přibrali jsme ještě Slunka z Havárny, který bubnoval, a vznikl jakýsi triphop etno praMakak. Koncertovali jsme především u Slunků na zahradě,“ rekapituluje Kateřina se smíchem. „Pak na pár let Makak vyhasnul a vzpomněla jsem si na něj až s nástupem na mateřskou a začala znovu sama po večerech nahrávat, skládat písničky, učit se s hudebními softwary.“ Sólová podoba, tehdy ještě stále jen pod jménem Makak, byla hodně introvertní, klidná, zvukově i hudebně hledačská. Často se koncertně odehrávala s projekcí VJky Anny Balážové. To se psal rok 2014 a tehdejší elektronické písničkářství ovlivněné i ambientem a minimalismem je zachycené na EP Stromy vydaném na kazetě. Ve stejné době si ale Kateřina zahrála i na albu kapely Hope Astronaut nebo hostovala v TeVe a také spoluvytvořila projekt Salvia.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Člověk krve

Dnešní písničkář, ať už navazuje spíš na českou tradici (počínající Krylem a Šafránem, pokračující portovní generací Plíhala či Dobeše, a sahající až po současné, v popu pevně usazené tvůrce v čele s Tomášem Klusem), nebo na tu světovou (ve zkratce: od Dylana po Sheerana) má oproti svým předchůdcům velkou výhodu: mnohonásobně větší množství vlivů a také příkladů úspěšných i neúspěšných pokusů o propojení se všemi myslitelnými žánry. Snad i proto počet mladých písničkářů a písničkářek stále narůstá a bují takřka geometrickou řadou. Což má ale za následek, že těm, kteří k věci nepřistupují populisticky a nechtějí následovat například Xindla X, často trvá déle, než si jich někdo vůbec všimne a podaří se jim vymanit z šedé masy. Talent se však nakonec přece jen neztratí.

Jana Senfta, který vystupuje pod zvláštním aliasem Člověk krve, jsem poprvé viděl na koncertě spolu s několika dalšími, kam ho přivedl Jakub „Cermaque“ Čermák. Zatímco jeho písně působí bojovně, nervně, občas až aktivisticky a navzdory akustické kytaře punkově, Člověk krve naopak napoprvé může mást až polohou romantika. Až při bližším zaposlouchání se vynoří nezlomná a silná naděje a vůle k životu jako vzdor všem nihilistům (připomíná v tom mladou Radůzu), ale zároveň precizně formulované verše, prozrazující skvělou schopnost pozorování zdánlivě všední reality. Svou roli v tom sehrává i víra: „Jsem římský katolík. Myslím, že vidění života prizmatem víry člověku probarvuje obzor. Pokud si takhle sakralizuješ svět, bouráš zdánlivý hranice a dokážeš vidět za horizont. Nejkrásnější je, když tu profánnost přesáhneš skrze lásku ke druhému člověku, což se mně poštěstilo.“ Písně Člověka krve se často obejdou bez laciných refrénů; prostě přirozeně plynou a občas i úžasně gradují, aniž by nutně musely dojít k nějaké pointě, natož pak mravokárnému závěru.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

HACKEDEPICCIOTTO: The Current

Kdybychom měli soudit jen podle jejich další studiové spolupráce, musí být Alexander Hacke se svou partnerkou Danielle de Picciotto, velmi šťastný pár. Navzdory experimentálnímu charakteru jejich hudby (sami ji prý označují jako „cinematic drone“), zní totiž jejich novinka až překvapivě optimisticky, s rozmáchlými sbory a symfonickým… Číst dál...

Jsme jen různě vděční účastníci zázraku

Jakub König je tak trochu workoholik. Zpívá příběhy i poezii, které si i skládá, občas píše texty i pro jiné, maluje obrazy, kreslí komiksy, bloguje, profesně se pohybuje v marketingu, a kromě vlastní tvorby má i dar inspirovat ostatní. Nedávno vyšlo Září, druhé album jeho početné formace Zvíře jménem podzim. Navíc už od dob, kdy jsme se kdysi dávno potkali v jedné redakci, mám rád jeho svébytný humor.
 

Poslední dobou jsem zaregistroval hned několik tvých výstav a z povzdálí mám dojem, jako by tě nyní výtvarné vyjádření uspokojovalo víc než to hudební. Zdá se mi to?
Asi to tak z venku může vypadat. Ale v centru všeho, co dělám, je pořád hudba. Je ale pravda, že jsem se po dodělání flipbooku Když piješ a knížky Zvíře jménem Podzim hodně rozkreslil. Magdalena Hájková nám s Vladivojnou uspořádala první výstavu... A pak jsem začal vystavovat sám. Všude, kam jdu, s sebou většinou tahám modrou krabici ve tvaru lego kostky, ve který nosím tuše, fixky a bělítka. A pokud to jenom trochu jde, kreslím si všude. Při čekání na vlak, při dlouhých firemních poradách, během toho, co s kamarádama sedíme v baru a klábosíme.
Takže si kreslím vlastně pořád.
Hudbu bych taky moc rád takhle dělal pořád. A snažím se. V metru cestou do práce dělám v telefonu skladby pro audioknihy nebo vlastní demáče. Ale kreslení je provozně jednodušší. Po prokresleným víkendu můžu nahrát všechny ty obrázky na Facebook, a tak je to všechno rychle vidět... S hudbou je to přeci jenom delší a komplexnější proces.
Před pár lety jsem se rozhodl, že se budu umění věnovat, co to půjde. Uvědomil jsem si, že mě to v životě dělá šťastným. Že mě možnost pracovat na hudbě nebo obrazu nebo textu uklidňuje, vystřeďuje. A pokud se mi daří zůstat v tom tvůrčím proudu, je pak trochu jedno, kterou z těch věcí zrovna dělám. Ale tím rozhodujícím principem, kterej se odráží ve všem, je hudba.

Druhé album kapely Zvíře jménem podzim mělo skvělé ohlasy. Objevilo se v nominacích na album roku, koncerty byly plné... Přesto jsi dopředu avizoval ukončení této kapitoly. Proč?
Když se mi v hlavě vylíhla celá ta věc se Zvířetem, bylo to ráz na ráz. Pár měsíců jsem dumal, zvažoval, odsouval a zase se k tomu nápadu vracel... a pak jsem napsal eponymní písničku a poslal ji na Facebooku dvaceti vybranejm lidem společně s pozváním do studia. A s poznámkou, že se může stát ledasco. Ale že by jim tahle jednorázovka neměla výrazně vlézt do hraní s jejich domovskými kapelami, do jejich prací a projektů. Že natočíme desku a pak budeme hrát pár let za sebou podzimní koncerty, dokud nás to bude bavit. A čau.
První deska vyšla na podzim 2017. A i když jsem trochu doufal, že se budou dít věci, nedovedl jsem si představit, jaké. Netušil jsem, že na pódiu bude mít ta kapela takovou sílu, že mě to bude zouvat z bot. Zážitky, které za ty tři roky mám, se nedají srovnat s ničím, co jsem zatím ve svém hudebním životě potkal.

To je ale spíš naopak důvod, proč to celé nerozpouštět...?
Je opravdu hodně těžké, držet tuhle velikánskou věc v chodu. A protože se chci v životě obklopovat a zabývat co nejvíc uměním a co nejméně organizováním přejezdů, ubytování, termínů zkoušek a rozdělování peněz, rovnou jsem všude ohlašoval, že to bude opravdu jen na krátko.
Je to fakt náročné a to i v oblastech, se kterými jsem vůbec nepočítal. Stojí mě veliké množství energie a času, držet to pohromadě.
Když mi došlo, že máme materiál na druhou desku a že se mi do toho celého kolotoče vlastně chce pustit, protože „koncerty“ a protože „ti talentovaní a úžasní spoluhráči a přátelé...“, stejně jsem se dlouho rozhodoval. A zase to bylo ještě náročnější a intenzivnější, než jsem si představoval.
A i když mi po vyprodaných podzimních koncertech hodně lidí z vnějšku i z nitra kapely říká, že bych to měl přehodnotit, věřím, že je mé rozhodnutí správné. Dojedeme letní koncerty pro rok 2020, a moc rád bych udělal a natočil jedno velké vystoupení v cirkusovým stanu. Ale pak bude čas nechat Zvíře spát. I kdyby jen na pět, šest let, než nám trochu povyrostou děti. Než ve svejch kapelách zúročíme, co jsme se naučili společně.
Málokdy dodržuju do puntíku předem vytýčené koncepty až do krve. Mnohem víc mě zajímá, co se stane. Kam mě ta samotná práce, to samotné dílo vede. Zároveň se učím důvěřovat svým instinktům a ctít předem nastavený hranice. Zvíře je krátkodobý, možná nárazový projekt. Funguje a bude fungovat do té doby, dokud to pro nás bude něco výjimečného, vzácného, v něčem možná posvátného. Ve chvíli, kdy se z toho stane jen kšeft, nemá to kapela, jako je Zvíře jménem Podzim, možnost přežít. Alespoň tak to cítím a tak tomu věřím.

Vedle kapely jsi zmínil i stejnojmennou knihu. Vznikala snadněji než písničky, nebo bylo ji napsat pro tebe těžší?
Mně se písničky většinou skládají do příběhů. Ať už v rámci desky nebo pak v rámci jedné kapely. Často si toho všimnu až po nějaké době, ale u zvířete bylo evidentní, že kromě písniček mám v hlavě ještě příběh. A ten příběh se konkretizoval a konkretizoval a jak jsme dodělávali desku, začal se blížit podzim, kdy měla vyjít... a tak jsem se rozhodl, že to prostě risknu a zkusím to napsat. Byl jsem tehdy nadšený, že se mi povedlo doopravdy udělat a vydat flipbook Když piješ... a jak jsem byl rozradostněný, rovnou jsem pokračoval v kreslení a malování obrázků do zvířecí knihy.
Měl jsem velkou podporu v Báře Klimtové, která se starala o vydání Když piješ... a stála i za přípravou Zvířete. Díky ní jsem věděl, že když knížku fakt napíšu a když nebude pitomá, že se ji nejspíš podaří vydat.
Trochu těžší to začalo být, když došlo na samotné psaní. Zjistil jsem, že mám z „opravdové knížky“ až posvátnou hrůzu a že se furt nemůžu odhodlat. A že když už se odhodlám, pořád se tak nějak připravuju a osměluju, jak ten plavec na plovárně, co si důkladně namočí kotníky a pak ochladí čelo a hrudník a pak vleze do vody po kolena... ale stejně zase ještě radši vyleze, protože dál je hloubka.
Ale termín se blížil. A tak jsem oprášil tu modrou lego kostku, nacpal si ji tušema a fixkama, a s mojí těhotnou holkou jsme celé léto chodili po letenských zahrádkách. A já do velkého sešitu kreslil a psal a psal a psal.

Myslíš, že ten příběh může oslovit i někoho, komu třeba písničky nic neříkají?
Já bych si tipnul, že jo. Ostatně pořád se potkávám s lidmi, kteří znají knížku a neznají kapelu a naopak. A knižní recenze, které vyšly, album většinou v podstatě pomíjejí. Snažil jsem se knížku napsat tak, aby obstála i sama o sobě. Já ty dvě věci ale nedokážu vnímat odděleně... a moc hezky to funguje dohromady v rámci Malého zvířete, což je kombinace čtení, hudební improvizace a projekcí.

Co teď dělá Kittchen? Zaregistroval jsem i písničkářská vystoupení pod tvým občanským jménem, a zatímco první tři alba vyšla v průběhu čtyř let, po další čtyři roky pod touto hlavičkou nic nového nevzniklo?
Kittchen normálka čile hraje. Nekoncertujeme teď záměrně tolik, jako poslední roky, ale pořád hrajeme docela často. Pod svým občanským jménem jsem vystoupil i proto, že jsme měli domluvené koncerty s Kittchen, které měly v podmínkách, že kolem nich nebudu hrát v Praze... a mně se tehdy na těch Osamělých písničkářích a vernisážích moc hrát chtělo. Tak jsem na to šel takhle, za Königa.
Před rokem, v listopadu, jsme se po koncertě v Café v lese dohodli, že do stávajícího dua přibereme Aid Kida. Hrál jsem s ním kvůli Tomášovu vytížení spoustu koncertů během loňský roku... a bylo to super. Když se navíc přidal i Tom, parádně to zaklaplo do sebe. A tak si teď pomalu rezervujeme nějaký termíny na příští rok na nahrávání. A do toho občas zahrajeme koncert, abychom viděli, kam nás to společně vede.

A to je kam?
Na nějakou chalupu nejspíš. Fakticky nám dělá dobře, mít možnost, ponořit se na pár dní jen do práce na hudbě a s Tomášem jsme takhle už párkrát natáčeli třeba v Beskydech na Portáši nebo v Úštěku. A s Tomem a pak i se Zvířetem jsme pár dní strávili na chalupě u Kalle. Ale rozumím, že tak ses úplně neptal.
Co se týká nových skladeb, mám v hlavě první zárodky, který nějak pasují k sobě. V něčem jsou podobnější tomu „starýmu dobrýmu temnýmu“ Kittchenovi. Tematicky vymetají spíš ty temnější kouty. A jak je uděláme, to jsem fakt zvědavý. Bavili jsme se o tom, že bychom po kytarovém Kontaktu pracovali zase víc s elektronikou. Ale je fakt, že jsme si část nápadů vyzkoušeli už se Zvířetem... takže teď budeme muset přijít na nějaké nové.

Čím se z tvého pohledu Kittchenovy skladby dnes liší od těch pro Zvíře jménem podzim, když i oba jeho spolupracovníci hrají s oběma projekty?
Já vnímám dva hlavní rozdíly. Jednak v tématech. I když i Zvíře je na někoho moc melancholické, pořád je to deska namířená jednoznačně vzhůru, ke světlu. Je hodně nadějeplná. Jakoby svolává lidi dohromady. Kittchen je mnohem introspektivnější a temnější. Chlápek z komiksu, co straší lidi s cedulí „konec je blízko“. A druhý rozdíl vnímám v tom kapelním principu. Zvíře je o síle smečky, o tom, že je nás hodně. Že kamkoli přijedeme, máme s sebou svůj vlastní kmen. Šamana, totem, matky s dětmi... Písničky jsou psané tak, abychom se tam do toho mohli na pár místech opřít všichni společně a připravit tak pro sebe i pro ostatní výjimečnou chvíli. Kittchen je v tomhle naopak hodně osekaný na dřeň. Tam, kde je Zvíře barevné, je Kittchen úsporný. Často je vodítkem nějaké omezení, které určí směr desky. Jsem si vědom toho, že pro spoustu lidí je ten rozdíl zanedbatelný. Ale nevadí mi to. Pro mě je důležité, že ten rozdíl poznám a cítím já.

Když je řeč o té úspornosti: Kittchen si také vždy vystačil s minimálním doprovodem, na první desce zní home-made zvuky, na koncertech jsi používal kytaru československé socialistické výroby a jednou jsem dokonce viděl i koncert s doprovodem pouhého iPhonu. Naproti tomu ve Zvíře jménem podzim se objevily i nestandardní nástroje, jako je barytonová kytara nebo cigar box. To způsobil vliv spoluhráčů?
Do určité míry ano. Barytonová kytara mě lákala opravdu dlouho a když jsme dotočili Kontakt, pořídil jsem si ji na Tomův popud, že mě třeba povede k novýmu materiálu. Což nakonec vedla, ale až tak novýmu, že vzniklo Zvíře. A pro první desku byla tahle barytonka, koupená den po smrti Davida Bowieho, určující. Cigar box pak byla láska na první hraní, když mne brněnský hudebník a stavitel nástrojů Jan Fic pozval do zkušebny, kde mi představil portfolio Red Bird Instruments. Jeden cigar box jsem si hned půjčil a hrál na něj doprovod k filmu Frigo na mašině... a po skončení si rovnou objednal jeden svůj kousek. A je to jeden z nejuniverzálnějších nástrojů, co mám.
Pak mi taky bylo před... skoro dvěma lety, čtyřicet. A od kamarádů a spoluhráčů jsem dostal krásného bílého Jazzmastera... což byla tak super kytara, že jsem se na ni rok styděl hrát. A až když se mi rozbila Vraná, teda ta modře přestříkaná Jolana Proxima, na kterou jsem hrál od začátku Kittchena, přesedlal jsem na „novej stroj“. Hraju s ním ovšem hlavně v Kittchenovi. Protože třeba na poslední šňůře Zvířete k Září jsem hlavně zpíval a nehrál vůbec na nic. Až na přídavky jsem si půjčoval kytaru od spoluhráčů.

Jak moc to řešíš, nástroje nebo třeba efekty?
Já nejsem popravdě moc technický typ. Vytvořit si svůj setup mi trvalo patnáct let. A v jednom kuse někde něco nechávám, zapomínám a ztrácím. Jakmile mám příliš mnoho cajků, nejsem to v tom vytržení kolem koncertů zkrátka schopný všechno pohlídat, uklidit na své místo...
Takže ta úspornost je v mém případě nutnost. Nebo vytoužený cíl, protože v současné době stejně jezdím na hraní úplně plným autem a leckdy by se mi ještě hodil vozík.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Z přízemí: SEBE

Dnes už poněkud otřepané úsloví, že „hip hop je punk dneška“ se objevilo před poměrně notnou dobou. Nicméně dost dlouho to zároveň bylo v českém prostředí poněkud úsměvné tvrzení, neboť ti, u kterých mělo své opodstatnění, se dali spočítat prakticky na prstech – drtivá většina nových ctitelů žánru spíše pošilhávala po komerčním modelu a snila o tom, že z nich jednou bude další Jay-Z nebo Eminem. Nebo alespoň nový Vladimir 518. Jenomže navázat na průkopnictví Manželů a jejich postřehy z reality českého sídliště nebo natolik vládnout jazykem a pracovat s češtinou i schopností sdělení natolik zručně jako Kato z Prago Union, přece jen neumí každý. Undergroundové podzemí u nás sice mělo svého Bonuse či nejrůznější alternativy od WWW Neurobeat přes Kyklos Galaktikos po Mutanti hledaj východisko, ale musela přijít až nová generace, aby výše zmíněný citát nebyl jen více či méně pouhým vtipem. Angažovaní rapeři jako jsou například Násilník nebo Potmě přinesli svěží průvan, a není divu, že se o nich mluví stále víc. Nejsou ale sami. V přívalu dalších čerstvých z těch, kteří letos vydali své přesvědčivé debuty, ční nad ostatní dvě jména – jedni si říkají P/st, a ti druzí SEBE.

Pokud se někdo začne nově zajímat o současnou mladou scénu, dříve či později narazí na producenta a beatmakera Vojtěcha Grabače, známého jako Scorn. S celou řadou raperů aktivně spolupracuje, a sám je zaangažovaný do hned několika projektů. To, jak rychle vylétlo do povědomí duo SEBE, jehož je polovinou, je i jeho zásluhou. Při pátrání po Scornových počátcích vlastně vůbec nepřekvapí, že opravdu začínal u punku. „Za klíčový zlom považuju moment, kdy jsem nějak víc začal vnímat roli textu v hudbě. První track jsme udělali společně s punkovou kapelou Ice-Scream, kde jsem hrál na kytaru, někdy v roce 2012. To mi bylo patnáct, a svůj první beat jsem udělal zhruba o dva roky později.“ Druhou polovinou SEBE je absolvent DAMU Adam Ernest, který už se stihl docela dobře zapsat coby člen rovněž dua Matka. To debutovalo na podzim 2017, živelnost i nekompromisnost z něj tryskala všemi směry a brzo se o něm začalo pochvalně mluvit. Přesto to zjevně Adamovi Ernestovi nestačilo. „SEBE se dalo dohromady zhruba před rokem a půl s tím, že s Adamem jsme o sobě věděli už od základky, kdy já jsem chodil na koncerty jeho tehdejší rockʼnʼrollové kapely The Earnest,“ vzpomíná Scorn. „A pak jsme se po letech potkali na společném koncertu. Adamovi se tehdy v hlavě rýsoval kontrastní projekt k jeho druhé kapele Matka, tak mě s tím oslovil, a začali jsme hledat zvukovej kabátek pro našeho novýho spratka. Od ostatních projektů, kde figuruju třeba jen částečně, bych SEBE odlišil asi nejvíc jasným konceptem a jednotným zvukem.“

Na tvorbě SEBE je znát, že nemá potřebu epigonství, jede si po své vlastní koleji, a vůbec si neláme hlavu s tím, jak to dělají jiní. A už vůbec nad těmi „zasloužilejšími“ neohrnuje nos. Také je zde pozoruhodně eliminované, v hip hopu tak časté posilování si vlastního ega. Přestože jinak typický machismus je tu naopak dotažen až ad absurdum. „Potřebu vymezovat se vůči zaběhlé scéně moc nemám, a i když většinu aktivně neposlouchám, tak mě baví sledovat, kam se to ubírá. Jsou tam i věci, které mě v určitém období ovlivnily. Nejblíž mám dodnes jednoznačně ke kapele WWW.“
Nabízí se otázka, čím, a zda vůbec, se to všechno promítá do tvorby SEBE. A ukazuje se, že ji stejnou měrou ovlivňuje i do it yourself přístup, promítající se i do laciných klipů či využívání tisíckrát slyšených syntetických zvuků, za které by se třeba elektroničtí producenti i styděli. A zapadá do toho i nijak profesionální technické zázemí. „Moje vybavení je opravdu velmi lo-fi: MIDI klávesy Casio CTK-3200, kondenzátorový mikrofon SAMSON C01U PRO, cracklý FL Studio s tisícem pluginů a sluchátka a monitory snad radši nebudu uvádět...

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu