Načeva: Chci být u všeho!

Foto: Roman Černý

Před čtyřmi lety vydala zpěvačka a herečka Monika Načeva album Zdivočelí koně, podle kterého pojmenovala i celý projekt, kde poprvé zpívala zhudebněnou poezii undergroundových básníků. Pokračuje v tom i na aktuální nahrávce Jdem temným dnem, která znovu vyšla na značce Polí5. Je temná, mnohem více zvukově experimentující, a oproti té předcházející ještě o stupeň nevšednější a hudebně rozmáchlejší.

Od minulého desky se ti průběžně zcela personálně proměnila kapela. Co se tím pro tebe změnilo?
Já jsem naopak dál pokračovala ve vyhledávání básní v tom samém rybníku. Někteří autoři zůstávají stejní, a našla jsem i další, kteří mi do toho konceptu dobře zapadli. Ta změna ale způsobila, že jsem si původně myslela, že budeme dál pokračovat jako Zdivočelí koně, ale pak, jak se začali měnit muzikanti, jsem se rozhodla se vrátit k jen „Načeva“ jako názvu kapely. Ne, že bych ale tu obměnu muzikantů měla v plánu, došlo k ní zcela přirozeně. A tím se i ta hudba posunula trochu někam jinam.

Podle čeho si hudebníky, se kterými chceš spolupracovat, vybíráš?
Mám to podobné jako s výběrem veršů. Hodně v tom zafunguje intuice a já cítím, že to je ten správný člověk, a pak také – jako na básně – se hodně ptám lidí, kterým věřím. Třeba na Vojtěcha Procházku jsem přišla přes Tomáše Vtípila, kterého jsem v souvislosti s tímhle albem oslovila jako prvního, že bych to ráda dělala s ním, jako se spoluproducentem. A on mi Vojtěcha doporučil. A Tomáše Vtípila jsem zas kdysi poznala přes Pavla Zajíčka. Tomáš tehdy byl důležitou postavou DG 307 a já jsem s nimi tehdy udělala takový společný projekt Prolínání. U Tomáše je skvělé to, že nejenže je takový multižánrový, ale má svoje osobité vidění a slyšení hudby, které mi hodně vyhovuje, je absolutně otevřený k experimentu! Mám hodně ráda jeho nápady, líbí se mi i jako aranžér, i jeho schopnost vystavět skladbu. Ctí a cítí tu hudební cestu, která vychází nebo je ovlivněná dědictvím českého undergroundu. Což jsem tam chtěla, v souvislosti s tou poezií, mít.

Jak si ty básně vyhledáváš? Je to intuitivní rychlý proces, nebo to naopak trvá dlouho a hodně toho přečteš, než tě něco zaujme?

Může to být tak i tak. Vždy se hodně otevřu poezii, když je jasné, že se bude připravovat další projekt. V tom období pak více čtu, obrážím knihkupectví, chodím hodně do knihovny… Taky se ptám lidí okolo sebe a nechávám si autory doporučovat. A když něco najdu, hned si to poznačím a pak se k tomu zpětně vracím. Každá báseň má svůj čas, kdy to do sebe zapadne.

Nově tam máš třeba poezii Milana Kocha, dnes už nesmrtelně zvěčněného Mejlou Hlavsou a Egonem Bondym ve skladbě Magické noci. Jak jsi ho objevila?
Právě tak jsem na něj přišla (smích). Přes Magické noci. Zkoumala jsem, kdo to vlastně ten Koch, kterýho „z toho vezme ďas“, byl, a zjistila, že toho sice nenapsal mnoho, ale že mě to hodně oslovuje. Aktuálně vyšla souhrnná sbírka jeho básní, ale stejně se setkávám s tím, že ho málokdo zná. Je to hodně super, že to vyšlo, protože já jsem ty jeho věci hodně těžko sháněla. Bohužel toho moc nestihl. Egon Bondy, jehož tvorba je na téhle desce nejzastoupenější, a i se podle jeho básně jmenuje, o něm psal moc hezky. Zjevně ho měl hodně rád a oceňoval jeho opravdovost a čistotu jeho básní.

Ačkoli s vámi na koncerty jako stabilní zvukař jezdí Michal Šťastný, zvaný Amák, jeden z nejlépe hodnocených současných producentů, překvapivě jste nenahrávali v jeho skvěle vybaveném a plně profesionálním studiu, ale právě doma u Tomáše Vtípila. Proč?
Chtěli jsme ve studiu nejen nahrávat, ale i přímo tam tvořit a dávat těm skladbám finální podobu. Nahrávat jako součást určitého kolektivního soustředění. Což znamená, že jsme na to potřebovali hodně času. A to vše nám Tomáš Vtípil ve svém studiu „dinn is not noise“ poskytl. Průběžně jsme tu desku tvořili dva roky a ve finále, najednou a pohromadě, jsme tam byli asi tři týdny. Protože jsem ale chtěla, aby ta deska zněla co nejvíc jako živé koncerty, měla jejich atmosféru, a protože s Amákem ráda dělám a hodně si ho vážím, a dokud on bude chtít, nebudu dělat s nikým jiným, tak jsem ho požádala o druhý mix a závěrečný master. Amák se totiž zvuku nebojí a zároveň k němu nepřistupuje jen řemeslně, ale i umělecky.

Jak celý ten plán a koncepci vnímali ostatní?
Vždy hned na počátku, když s někým začnu spolupracovat, každého upozorním na to, že jsem šéf, že od začátku do konce každého projektu mám v hlavě nějakou základní a důležitou myšlenku, a tu chci dotáhnout a předat lidem. Takže musí počítat s tím, že budu mít poslední slovo (smích). Proto, když mi například nabídl Tomáš Vtípil ty super podmínky, vůbec nebylo co řešit. Mohli jsme tam experimentovat nejen s hudbou, ale třeba i s nevšedními způsoby, jak který nástroj nazvučit, měli jsme i ruchové mikrofony, které jen snímaly prostor… To mi naprosto vyhovovalo, vždycky jsem měla ráda špinavější zvuk a lidi, co se nesnaží o dokonalost, ale o živočišnost a přirozenost. Protože nejvíc je pro mě v hudbě živý koncert. Myslím, že „mé trio“ je spokojené, je to znát na koncertech, že nás to spolu baví!

Kromě nástrojů je na albu zachyceno nejen hodně ruchů, ale i nejrůznějších samplů a místy až industriálních ploch. V tom jsi také měla konečné rozhodnutí ty, anebo jsi Tomášovi Vtípilovi dala volnou ruku a finální podobu určoval on?

Určitě Tomáš. U prvního mixu jsme byli ještě s basistou Michalem a různě jsme mu předkládali další nápady, a hlavně jsme se spolu rovnou shodli na výsledku. Tomáš navíc na album nahrál celou řadu dalších nástrojů – elektroniku, dechy a další ruchy, co tam jsou. Například jeho vyrobený seashell horn, taková „trubka“ z velké mušle – ten zvuk byl úžasný. U Amáka ve studiu jsme pak spolu udělali zvuk nahraného čistého zpěvu, všechny efekty a pobavili se o druhém mixu. Já u všeho prostě chci být! (smích)

Co na to všechno říkal klávesista Vojtěch Procházka, který je klasicky vzdělaný muzikant a excelentní jazzman?

Myslím a doufám, že ho to naplňuje a baví a že je i pro něj Tomáš hodně inspirativní. On s ním, stejně jako já, občas koncertně vystupuje. A když jsi skvělý hráč, tak pak různé experimenty vycházejí skvěle a jsou o něčem! Myslím, že jsme se s Vojtěchem dobře sehráli…

Hned několik dalších kapel má nejen Vojtěch, ale i bubeník Zdeněk „Regál“ Jurčík, a oba jsou tak časově hodně vytížení. Je těžké to časově kloubit?
Občas to těžké je! Proto jsme se také domluvili s Pavlem „Koudyšem“ Koudelkou z Dunaje, že bude náš druhý bubeník. Je taková doba, abychom se uživili, děláme více projektů! Doba, kdy i já měla jenom Načevu, je pryč. Už jsem se s tím ale smířila. Teď beru tu naši kapelu jako klenot a moc si toho vážím, že se mnou zrovna tito hudebníci jsou!

Po dlouhých letech máš teď regulérní kapelu, která je ale vlastně poměrně tradiční. Po elektronice a spolupráci s DJs se ti už nestýská?
Ta spolupráce je stále otevřená. Stejně jako se s kapelou občas vracíme ke starším skladbám a znovu je vytáhneme na světlo, stejně tak zhruba jednou za rok vystoupím znovu s DJ Five. Pořád o sobě víme, máme se rádi, nějakým způsobem to stále žije. Dovedu si i představit, že mu k těm starším skladbám z alba Mami vyberu i něco z té nové desky, on si k tomu udělá nějaké zvuky a vymyslí scratche, a zahrajeme to. Scratching mám pořád ráda – i když mám pocit, že u nás se to bohužel moc nechytlo – a pořád si to užívám.

Vystupuji občas i v různých jiných kombinacích muzikantů. Například už několik let s Tomášem Vtípilem, kdy je to postaveno hlavně na improvizaci a na interpretaci různých mých starších skladeb, nebo vystupujeme v triu s basistou Michalem Kovalem, s kterým se znám už z Nebe je rudý a také hrával i s Tomášem v DG307. Tomášův elektronický svět je pro mě hodně zajímavý. Stejně tak kytarový svět Michala Pavlíčka, s kterým jsme se už za ta dlouhá léta sehráli v jeden organismus, jenž se pořád proměňuje na našich vystoupeních. Obměna našeho dua je také s Bořkovec Quartetem. Ráda vystupuju i na vernisážích nebo literárně pojatých akcích. I akusticky nebo à capella. Všechno je to pro mě vždy příjemná změna.

Kolik z těch skladeb z alba a v jaké podobě zazní na koncertech?

Před čtyřmi lety vydala zp . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář