Z přízemí: Pole

Veselé historky, kterak nějakého bloudícího řidiče čerstvě používaná navigace zavedla někam na pole, patří už ke koloritu průkopnictví navigačních technologií, ale přesto bude mít následující text právě přesně takový cíl. K historii domácí hudby zas patří časy, kdy si u slova „písničkářka“ bylo možné vybavit jen fenomenální Dagmar Andrtovou-Voňkovou a trampskou autorku Mílu Zíchovou, a jinak šlo jen o čistě mužskou disciplínu. Dnes se situace (k všeobecné spokojenosti) otočila a nově zjevené zpívající autorky početně převažují nad svými kolegy, a když už se dnes objeví někdo, na koho ona mužská verze anglického songwriter pasuje, velmi často se brzy ukáže, že jde vlastně o někoho, koho jsme tu už vídali coby člena nějaké kapely, který se následně rozhodl vydat na sólovou dráhu, anebo prostě svým jménem či nickem zaštítit nový projekt. A že tudíž už fakticky dávno nejde o nějakého nováčka, ale o někoho, kdo naopak zúročuje svoje letité zkušenosti. A občas se i stane, že se obloukem ke kapelovému formátu s potřebou spoluhráčů zase vrátí.
Jiné to není ani u novináře a zpívajícího kytaristy Petra Skočdopoleho: „Hrál jsem léta v kapele Vrtule 1 na kytaru se svými staršími bratranci takovou hravou veselou muziku, bylo to skvělé, ale trochu jsem byl páté kolo u vozu a zároveň taky většinou poslouchal jiný typ hudby. Dylana, Younga, Cavea, Velvet Underground… Tak ve mně rostla ambice si tu hudbu dělat sám a po svém. A tak vznikl můj písničkářský projekt Jump Into The Field.“ Asi je dobré dodat, že Vrtule 1 hrála muziku hodně ovlivněnou funky, a od roku 1997, kdy vznikla, se na klubové scéně pohybovala zhruba dvacet let. Jump Into the Field pak debutoval na počátku roku 2017 eponymním albem v poměrně velkorysém stylu – hostovali tu Justin Lavash či Bára Zmeková, a nabídl chytré a dospělé písničkářství s bluesovými kořeny. Trochu melancholické, trochu introvertní a rozhodně příjemně neambiciózní. Přesto podoba osamoceného solitéra dlouho nevydržela. „Bylo to většinou sólo hraní, ale přidávali se ke mně postupně různí hosté. Nakonec z toho vykrystalizovala sestava pravidelných hráčů, Petr Fašianok na kytaru, Ondra Vychodil na bicí a Filip Lorenc na basu. A ze sóla už najednou byla týmová práce, přišlo mi nepatřičné, aby se to jmenovalo pořád stejně, navíc jsem s tím názvem vlastně ani nebyl moc spokojený. A vymysleli jsme Pole. To se mi naopak od začátku líbí hodně. Jsme kapela Pole.“
Osobně myslím, že nový název bude způsobovat ještě více problémů než ten původní, a to především svou zaměnitelností. Internetové vyhledavače si s oním slovem nevědí rady, a aby toho nebylo málo, má svůj význam jak v češtině, tak i v angličtině. Potvrzením nové podoby (pod obměněným názvem se kapela začala objevovat na sklonku léta 2024) je ovšem další album, vydané v říjnu 2024. V tom, čím se liší od svého předchůdce, má autor a interpret až překvapivě jasno: „Vnímám obrovský posun. Byla to úplně jiná práce. První desku mám rád, ale tvář jí dal zejména génius Filip Jelínek. Byl jsem spíš něco jako jeho učeň. Poslušný, pokorný. Nemám k ní už dnes proto takový vztah, měl jsem být drzejší, špinavější, autentičtější, ale Filipa dodnes uctívám jako obrovskou hudební autoritu a před těmi osmi lety, opuštěný ve studiu, jsem neměl koule se před ním naplno projevit.“

V souvislosti s tím také vykrystalizovalo, kdo bude producentem a určující osobou nové nahrávky. „Ta spolupráce s Filipem by dnes vypadala úplně jinak a určitě by to fungovalo, ale taky se dlouhé roky kamarádím s Ondrou Ježkem a říkal jsem si, že bych mohl tentokrát najít odvahu požádat ho o spolupráci. Tak jsem to udělal, a Ondra rád souhlasil. V kapele jsme ty dva týdny u něj ve studiu Jámor a následnou chemii mixu a masteru vnímali jako hudební požehnání. Už jsme nebyli žádní učni, ale pokorní kolegové toho šikuly. Mám z té desky, jejího zvuku a aranží, k nimž Ondřej nemalou měrou přispěl, ohromnou radost. Jsem na ní daleko více sám sebou, než to bylo na sólové desce, byť hraju s kapelou. To není vůbec Filipova vina, jen má vlastní. Naopak bez Filipa bych nebyl tam, kde dnes jsem. Dodnes jsem mu vděčný.“

Petr a následně jeho spoluhráči patří i k opakovaným účastníkům českého festivalu v rumunském Banátu. Výsledkem toho je i fakt, že k dokumentárnímu filmu Tři kluci a festival režisérky a scenáristky Jiřiny Šimkové, který vznikl v roce 2023 a pojednává o trnité cestě organizátorů téhle prospěšné a benefiční akce, byla použita právě jejich hudba. „Jsem asi storyteller, jak říkáme tady v Česku, mám rád příběhy, rád je vyprávím. A taky miluju kytaru. Vůni jejího dřeva. Zvuky. Stačí mi ji držet na klíně a jsem nějak šťastnější,“ shrnuje Petr svou neutuchající motivaci. A inspirací je prý stále dost: „Teď jsem se vrátil z Dublinu z koncertu Nicka Cavea. Přísahám, že lepší koncert jsem nezažil. Jeho album Wild God je asi můj letošní top. Mimo hudbu mě samozřejmě ovlivňuje současné dění. V nových písničkách se nějak promítá třeba válka na Ukrajině, covid, taky bitcoin.“

Nedělám si iluze, že by se album kapely, pojmenované stroze LP, stalo nějakou událostí roku či snad, že by se tahle parta „starších a pokročilých“ zjevila v nějakých žebříčcích. Na to je příliš neokázalá, netrendová a příjemně obyčejná. Ale přesto pokud na ně někde v klubu narazíte, zkuste se aspoň chvíli zaposlouchat. Protože dokud tady budou podobné kapely, bude tu i nějaká klubová scéna. „Teď jsme to zrovna řešili po koncertě v Olomouci. Hráli jsme s Terne Čhave, nebylo moc lidí, co jsme vydělali, to jsme propili hned v Jazz Tibet Clubu. A pak daleko víc v olomouckých barech až do rána, s lidmi, které jsme poznali na koncertě, s kluky z Terne. A na cestě zpět do Prahy jsme se z toho radovali jako malí hoši. Tohle je ta odměna, zážitky a setkání, které by bez kapely nebyly. A pak nezastírám, tetelím se blahem, když mi lidé píšou, že desku poslouchají třeba poněkolikáté za sebou a že se toho nemůžou nabažit. I kdyby jich bylo jen pár a nedostala se mezi davy, dává mi to smysl.“

Přidat komentář