Ačkoli debut a jeho následovníka dělí jen pouhé dva roky, ten rozdíl doslova bije do uší. V sestavě se tu poprvé objevuje bubeník Jan Chaluš, kterého souběžně už léta můžeme vídat i po boku Mikoláše Chadimy, ubyla jedna kytara a slyšitelně přibylo elektroniky. Se změnou na postu bubeníka přišlo výrazné rytmické oživení, a i aranžérsky kapela už tehdy výrazně vyzrála, takže nemá potřebu se – jako na debutu – vyžívat v dlouhých plochách a minimalisticky se opakujících pasážích; mnohem častěji si hraje s kontrasty, pestře využívaným střídáním akustických a elektronických zvuků a rozbíjením očekávatelnosti ve struktuře písní. Je jasné, že se zúčastnění autorsky i zvukově poučili z předchozího, a prakticky žádné neduhy z alba George’s vision tu už nenalezneme. Kombinace elektronických rytmů a nápaditých akustických bicích se skvěle proplétá a tentokrát dobře sejmutý zpěv umožňuje užít si i působivé existenciální texty. Těm nemálo pomáhá i možnost střídání mužského a ženského vokálu, které stejně jako razantní kytara vedle elektronických struktur přispívá k výborně načasovaným kontrastům. Je také znát, že z vlivů českého undergroundu tu zdaleka největší inspirační stopu nezanechali obligátní „Plastici“, ale Zajíčkovi věčně hledající DG 307, a to i po textové stránce. A tam, kde zazní ženský zpěv, zas jako bychom si připomněli Hlavsovy Fiction.
Při poslechu textů jako by se ono čtvrtstoletí od vzniku kamsi ztratilo. Nadčasovost témat, stále platné úvahy o pomíjivosti, kontrastu snů a reality, o osobním vyrovnávání se s tím, co se děje okolo nás a my to nemůžeme ovlivnit. Albová „dvojka“ je tentokrát nepředstíraným koncepčním dílem, u kterého i pořadí písní prozrazuje logické uvažování, a skládá příběh, který snadno posluchače vtahuje do svých zákrut. Díky zamyšleným textovým úvahám a neodhadnutelným vývojům skladeb tak jde o nestárnoucí záležitost. Která díky občerstvenému zvuku získala až nečekanou aktuálnost.