Na počátku kapely MarZ stáli zpěvačka a kytaristka Markéta Zdeňková a trombonista Štěpán Janoušek. V tomto složení pouze s několika hosty vydali v roce 2017 první album Na rozcestí, které zaujalo kombinací jazzu, folku a popu. Následně se ke kapele přidali kytarista Dalibor Hrubeš, baskytarista Miloš Klápště a bubeník Vítězslav Patočka, aby společně v roce 2020 vydali eponymní album. Třetí album, nazvané #silnouzenou, pokřtila kapela loni v září v dejvické Klubovně. Album si vysloužilo množství nadšených recenzí, chválících jak melodickou a instrumentální nápaditost skladeb, tak zpěvaččiny pěvecké schopnosti. K rozhovoru jsem se sešel se zakladatelkou kapely Markétou Zdeňkovou.
Úvodní písní alba je Ale moje srdce. Vybrali jste ji čistě kvůli melodii, nebo hrál roli i její text?
Obojí. Myslím si, že je to hudebně i textově silná píseň – nejen kvůli refrénu, který je úplně jednoduchý, a přitom má hluboký význam. Když jsme pak hledali název alba, „Ale moje srdce“ mi připadalo moc folkové, a chtěla jsem něco provokativnějšího nebo výraznějšího. Prošla jsem všechny texty a rozhodla se pro citát právě z této písně: „Nahodí úsměv na instagram, už je zas #silnouzenou, možná to ani mámě nepřiznám, jak tvrdou platím měnou“. Přemýšleli jsme, jestli tam ten hashtag dávat, ale samotné „Silnou ženou“ by působilo příliš manifestačně. Jednak je to takto praktické, protože se to bude díky hashtagu na sítích hned označovat, ale také se mi líbila dvojznačnost tohoto názvu. Na jednu stranu může působit velmi emancipovaně, ale zároveň je jasné, že když se někdo nějak veřejně prezentuje, nemusí to automaticky znamenat, že je to skutečně pravda. Texty mnohých písní odhalují zranitelnost a vnitřní boje, které se skrývají pod možná zdánlivě pevnou fasádou.
Písnička Abstinenční začíná slovy „Mý tóny tečou z ran“. Jsou skutečně inspirací pro tvou tvorbu jen bolestivé či nepříjemné zážitky?
Motivace tvořit u mě spočívá často v něčem smutném nebo bolestivém, protože to je většinou silný vjem, který člověk prostřednictvím umění zpracuje, a získá na něj tak náhled zvenčí. Tím, že vytvoří něco hmatatelného nebo slyšitelného, tomu zážitku může dát nový smysl. Jsou ale i písničky, které jsem napsala v radostnější náladě. Sem patří z tohoto alba třeba Maják. Kamarádka mi poslala inzerát na „práci snů“ někde v Anglii. Pár bude bydlet na majáku a počítat velryby pro vědecké účely. Mně to přišlo jako úžasně romantická představa, proto jsem o tom napsala. Větší procento jsou u mě ale asi ty písničky, které vznikly ze složitějších situací.
Dělají tedy smutné zážitky tvoji tvorbu bohatší?
Asi jo. Ono se i říká, že se umělci bojí být úplně spokojení, aby jim nevyprchala inspirace. Ale ne že bych vědomě sabotovala svoje štěstí (smích).
V písničce Maják zpíváš o delfínech a velrybách. Dále je na albu písnička Velryby. Jsou pro tebe moře a oceány důležitou inspirací?
Určitě jsou. Ještě více než moře mi teď připadá magický oceán. Jeho svoboda a síla mě nabíjejí a inspirují. Na jedné ze svých dvou cest na Island jsem viděla velryby a bylo to nádherné. Taky mi před lety můj kamarád, který se věnuje výzkumu zemětřesení, dal nahrávku velryb, která během jeho práce vznikla jako vedlejší produkt. Vím, že „velrybí zpěv“ můžete slyšet i kdekoli na internetu, ale když jsem dostala takto osobní ručně pomalované CD s amplitudami zvuků a popisy, o který druh se jedná, tak mě to oslovilo nějak víc. Asi tehdy začal můj hlubší vztah k velrybám. Taky v posledních letech hodně jezdím do Portugalska a miluju jen sedět a pozorovat vlny, které jsou tam mnohdy obrovské.
Chystáš se tam i hrát?
V roce 2023 jsme tam se Štěpánem měli menší turné a loni na podzim koncerty na dvou festivalech – World Music Week v Lisabonu a OuTonalidades v severním Portugalsku ve městě Águeda. Tím, že je to daleko a letecká doprava je s nástroji komplikovaná, tam bohužel zatím nedostanu celou kapelu, ale zato jsme tam během týdenní umělecké rezidence spolupracovali s místními muzikanty. Je to skvělé portugalsko-argentinské duo, které se jmenuje Afonso e Malena. Nazkoušeli jsme společný repertoár z našich i jejich písní, který jsme prezentovali na festivalu v Lisabonu. Moc ráda bych je přivezla i do Čech a také bych chtěla strávit ještě více času v Portugalsku, kde mám už teď spoustu nejen hudebních přátel a kontaktů.
Křest minulého alba se od aktuálního lišil tím, že proběhl v lockdownu. Vidíš to jako ryze negativní okolnost nebo se na tom dá najít něco pozitivního?
Bylo to opravdu špatné načasování, protože jsme album vydali úplně v první den lockdownu, prostě pátek 13. – teď už věřím, že je to nešťastný den! On-line křest jsme udělali náhradou za ten skutečný už dva týdny poté díky úplně nové iniciativě #nechoďven a v té době jsme vůbec nevěděli, co se děje. Byl to hodně zvláštní pocit: netušili jsme, jaký teď bude svět, jak je to vážné. Pro mě bylo hezké vědět, že se lidé na nás dívají z domova, že jsme tak nějak stmeleni. Přesto jsem ale při přenosu on-line byla nesvá, protože když člověk hraje jen na kamery, nezná bezprostřední reakci diváků a tak trochu tápe ve tmě. Mám ráda, když při živém hraní vnímám bezprostřední reakci, lidi zatleskají, něco řeknou nebo se zasmějí. Podle toho se vyvíjí i to, jak koncert vedu. Ticho, kdy jsem se mohla jen domýšlet, jestli na druhé straně někdo je, nebo není, bylo pro mě náročné.
Tvé písničky a tvou komunikaci s publikem vnímám jako extrovertní. Odpovídá to tvé skutečné osobnosti?
Nepřipadám si jako extrovert v tom smyslu, že bych často vyhledávala společnost nebo potřebovala společnost bavit či být hlavním tahounem večera. Ale asi platí, že jak v písničkách, tak osobně jsem otevřený člověk. Jsem docela empatická a v tvorbě se nebojím svěřit se s osobními věcmi. Moje vystupování na pódiu i v životě korespondují, nemám žádnou masku. I když možná osobně jsem trochu stydlivější než při vystupování na pódiu. Musela jsem se to ale učit. Když mi bylo patnáct šestnáct, nebyla jsem mezi písničkami vůbec schopná promluvit. Koncert musel za mě konferovat náš tehdejší klarinetista, protože když jsem něco řekla já, zamotávala jsem se do toho a bylo to hrozně trapné. Pak jsem si psávala na papír, co budu přesně říkat, a učila jsem se to zpaměti. Až později jsem se naučila improvizovat. Dnes si jen tak zhruba připravím, co v jakém místě říct, ale někdy jsem spontánní. Největší problém mi dělá nezapomenout říkat takové ty „marketingové“ věci a praktické informace, jako kde nás lidi příště uslyší a jaký máme web, protože se mi během hraní těžko přepíná ze snového do racionálního uvažování.
