Kapela Otázka času vznikla na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde se setkaly Markéta Mužátková (zpěv, bicí, kytara), Denisa Gyürkeová (zpěv, klávesy) a Klára Bielińska (zpěv, violoncello), ke kterým se později přidal hráč na basovou kytaru Matúš Levčík. Vedle působení v Otázce času Markéta zpívá a bubnuje ve Vesně a Denisa hraje na klávesy v pop-rockové kapele Vega Elektra. Svou stylově rozkročenou hudbu, čerpající z folku, popu, indie a jazzu, představila kapela v říjnu loňského roku na debutovém albu Proud. Otázka času ho pokřtila na koncertu v Malostranské besedě.
Album se jmenuje Proud, singl se jmenuje Řeka, album začíná slovy „Spěchám, spěcháš“ a poslední písnička se jmenuje Časem přejde. Samotná kapela má název Otázka času. Je to váš umělecký záměr věnovat se tématu plynutí času, nebo to pramení z vašeho podvědomí, anebo jde o souhru náhod?
MM: Sousloví „Otázka času“ nás napadlo úplně náhodou. V začátcích jsme s Denisou zjistily, že nás začíná definovat, že všechno, co jsme tvořily, vždycky potřebovalo čas na dozrání. Všechno trvalo déle, než jsme čekaly.
DG: Ale u písní je to částečně přirozené a částečně jsme do nich to téma zakomponovávaly. Ale ne nějak prvoplánově. Třeba písnička Časem přejde s tím vůbec nesouvisí. Tam se to sešlo náhodou.
Když jste zmínily své začátky, kdy jste název kapely dávaly dohromady?
MM: Asi před pěti lety.
Původně jste hrály ve třech.
MM: Ano a až později jsme chtěly expandovat v nástrojovém složení. Já jsem původně hrála na cajon, protože jsem studovala na Ježkárně bubny. Takže ta rytmická složka tam byla nějak přirozeně a potom, abych mohla hrát na bicí, jsme sháněly basáka nebo basistku. Nejdřív jsme hrály s kamarádem, který nám ale zaskakoval jen příležitostně. A potom jsme našly Matúše. To je ale Denčin příběh.
DG: To bylo naprosto náhodou. Na koncertě v Jazz Docku se perkusista Imran Zangi, zeptal, jestli někdo v publiku umí maďarsky. A já jsem se v nějakém svém zatměním přihlásila, i přesto, že umím velmi málo. Mám maďarské předky. On si mě ani nevšiml a něco tam začal mluvit pseudo-maďarsky, ale povšiml si mě Lubomír Gášpar, což je výborný kontrabasista a cimbalista ze Slovenska, který umí maďarsky. Začali jsme si spolu povídat a on nám doporučil do kapely Matúše. Bylo to velké štěstí, protože s Matúšem to zázračně klaplo už na první zkoušce. Hráčsky se navzájem obohacujeme a lidsky máme pocit, jako bychom byli staří kamarádi.
Album produkoval Mirek Šmilauer. Proč jste si vybrali právě jeho?
DG: S Mirkem se znám dlouho, protože působil v Táboře, odkud pocházím. Nám se moc líbí tvorba kapely Lanugo, kde hraje a kterou taky produkuje. Našli jsme odvahu ho oslovit. Pracovat s ním byla krásná zkušenost. Spoustu jsme se toho naučili. On umí hezky navádět nenásilnou formou, dávat věcné připomínky, ale zároveň nám nechat volnost to vyřešit po svém.
Jak často koncertujete?
DG: Ještě v triu jsme si koncerty organizovaly samy v takových menších kavárnách. To jsme měly většinou nárazově. Daly jsme si nějaké období, kde jsme uspořádaly třeba tři čtyři koncerty. Občas jsme měly možnost zahrát na festivalech. Ale před křtem alba, které proběhlo v Malostranské besedě, jsme hráli ještě v Táboře a ve Vysokém Mýtě.
Z těchto měst pocházíte. Jsou na vás hrdá?
MM: Podporují nás. Když si usmyslíme, že připravíme koncert, tak cítíme podporu našich známých, kteří nás znají už z dob dospívání, kdy jsme začínaly koncertovat a profilovat se do role těch umělců v uvozovkách.
Poslouchají vás mladí lidé, nebo spíš starší publikum, které hledá náročnější hudbu?
