San Salvador: Jako babiččina ukolébavka

Na festivalech Colours of Ostrava a Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou vystoupila v létě 2019 skupina San Salvador ze středofrancouzského départementu Corrèze. Pojmenovala se po vesnici Saint-Salvadour, osídlené necelými třemi stovkami obyvatel. Soubor tvoří tři mužské a tři ženské hlasy plus perkuse. Nic víc. Jen okcitánský jazyk, blízký katalánštině a exotický i pro toho, kdo vládne francouzštinou. Na naše otázky odpovídal zakladatel skupiny Gabriel Durif.

Vaše skladby nejsou přímou rekonstrukcí folkloru, ale z hudební tradice jižní Francie vycházejí. Co přesně je tedy na vaší hudbě tradiční?

Tradiční je na naší tvorbě snaha znovu objevit archaickou a velmi jednoduchou hudební formu, kterou tvoří pouze hlas a perkuse a která byla základem lidové hudby v mnoha oblastech světa. Chcete-li se přiblížit tomu, jak hudba vypadala v nejstarších dobách, můžete si představit právě lidský hlas a údery na různé části těla, případně úder jednoho kamene o druhý. Používáme-li k vytváření rytmu bubny, už se od tohoto nejpůvodnějšího folkloru vzdalujeme, protože buben, tak jak jej známe, je moderní vojenský nástroj. Naše snaha tedy není rekonstruovat tradiční hudbu, ale zvukem se k této tradiční hudbě přiblížit. 

Vedle vícehlasého zpěvu pracujete především s rytmem. I tam jde tedy, předpokládám, o kombinaci tradiční inspirace a vaší vlastní invence…?

Ano, používáme rytmy, které evokují například lidové tance staré Francie, ale i takové, které jsme si sami vymysleli jen proto, aby byla skladba zajímavější. I v rámci jedné skladby s rytmem pracujeme a strukturu rytmu proměňujeme. Jednotlivé rytmické vzorce tak navazují na sebe.

Odkud čerpáte texty písní?

Texty, které zpíváme, pocházejí z lidových písní, které jsme sesbírali na území, kde žijeme, tedy ve Francouzském středohoří, horách uprostřed Francie. Texty jsou tedy lidové, pocházejí ze starých písní z této oblasti, ale my jsme k nim složili svou vlastní hudbu. 

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Katarína Máliková: Aby to bouchalo a třískalo…

Cenu slovenských novinářů Album roku 2019 v rámci Radio_Head Awards (které vyhlašuje veřejnoprávní stanice Rádio_FM) letos obdržela Katarína Máliková za album Postalgia. Namísto toho, aby navázala na úspěch folklorně laděného debutu Pustvopol, se mladá autorka a zpěvačka rozhodla pracovat s úplně jiným hudebním jazykem. A opět trefila do černého.  Na albu Postalgia pracujete s elektronickou hudbou. Co vás na ní fascinuje? Melodie a plochy, které můžete vytvářet, barvy, které na akustické nástroje nezahrajete, nebo spíše technologie samotné?

Hlavním důvodem, proč jsem přešla na elektronické nástroje, myslím bylo, že jsem toužila po hutnějším, mohutnějším zvuku. Na koncertech jsem chtěla, aby to bouchalo a třískalo. A to se mi ani při nejpromyšlenější instrumentaci v rámci akustických nástrojů nepodařilo, a to ani s ansámblem, který měl nejprve tři členy, poté čtyři, a nakonec nás bylo sedm nebo osm. Kromě toho mě ale velmi baví technologie a některé elektronické nástroje vydávají takové zvuky, které na akustický nástroj vytvořit nedokážu. Také jsem měla víc prostoru ve svém domácím studiu. Neumím například hrát na housle ani na další smyčce ani na příčnou flétnu, což jsou akustické nástroje, které jsem předtím měla v kapele. Syntezátory a elektronické nástroje mi tedy pomohly v tom, že jsem si některé písně mohla vytvořit, zaranžovat a nahrát úplně sama, stačilo mi tlačítko on/off. Měla jsem tedy více času a méně stresu.

Od folklorních prvků, s nimiž jste pracovala na debutu Pustvopol, jste se odpoutala cíleně, nebo to vyplynulo až při práci na novém albu?

Odpoutání se od folkloru byla přirozená součást mého uměleckého hledání. Po vydání Pustvopolu jsem zaranžovala ještě lidovou píseň A vy hory, která vyšla na jedné kompilaci, ale už tehdy jsem cítila, že mě to až tak nebaví. Když cítím, že je pro mne nějaký zdroj vyčerpaný, nedokážu se dál přemáhat a musím jít za tím, co mě zrovna fascinuje. Byl to tedy přirozený vývoj, ale zároveň jsem naprosto cíleně chtěla udělat něco úplně jiného. Protože vytvářet nějakou kopii a snažit se jen posouvat laťku a stavět na nějakém velkém úspěchu „minifenoménu“, který se už nezopakuje, by podle mě byl kalkul a už by se to znovu nepodařilo. Snažím se tedy odosobnit a na všechno úplně zapomenout a jít novou cestou.

Co bylo na začátku nových skladeb? Hudební motivy, nebo příběh, který jste chtěla sdělit?

Na to je velmi složité odpovědět, protože album většinou skládám z drobných střípků, z nápadů na texty, z hudebních a vizuálních témat, inspiruje mě literatura, výtvarné umění, filmy, hudba, zvuky, příroda, každodenní život. Z toho všeho v pozdějších stádiích vyplyne příběh alba. Ale v případě Postalgie to asi ani nebyl příběh, spíše koncept, myšlenka, která to všechno spojila. Inspirovaly mě mimo jiné návraty do mých oblíbených vzpomínek na dětství. Koncept, který z toho všeho vyplynul, je možná ten, že se lidé prostřednictvím alba blíže podívají na to, jak mladý člověk těsně před třicítkou prožívá svou první velkou krizi a doopravdy dospívá. 

V písni De profundis odkazujete ke starozákonní knize Žalmů. Nedávno jsem si uvědomil, kolik hudebníků tato stará sbírka duchovní poezie stále inspiruje. Čím mohou podle vás tyto prastaré texty dnešního posluchače oslovit? 

Mám velmi ráda žalmy, latinu, odkazy na různá sakrální a antická témata. Velmi se mi to například líbí v tvorbě mé oblíbené zpěvačky Susanne Sundfør, která byla jednou z mých největších inspirací, když jsem se začala věnovat tvorbě písní a hudební produkci. Myslím, že tyto texty jsou univerzální a obsahují pro mě tak hlubokou pravdu, že jsou to konstanty, které platí i dnes a budou platit vždy. Budou mít obrovskou hodnotu a budou mít co říct posluchačům v kterékoli době. 

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

SZATURMA: Phi

Když Vilém Spilka ještě před vypuknutím koronavirové krize představoval program festivalu JazzFestBrno 2020, hovořil o slovensko-českém triu Szaturma jako o obrovském objevu poslední doby. Trojici tvoří saxofonistka Michaela Turcerová, kytarista Štefan Szabó a bubeník Petr Maceček. Společně začali hrát v roce 2017 a až do letošního jara pro ně hranice mezi dvěma bývalými částmi jedné někdejší federace nepředstavovala žádný problém. Covid-19 jim sice překazil a odsunul koncerty (včetně brněnského festivalového), nicméně album s názvem Phi trio připravit stihlo. Natáčelo se v září 2019 ve špičkovém studiu Sono a vzniku pozoruhodné nahrávky byl přítomen nejen mistr zvuku Milan Cimfe, ale také přední český saxofonista mladší (až střední) generace Luboš Soukup, který se ujal role spoluproducenta a supervizora.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

KATARZIA: Celibát

První písničkářská deska Generácia Y jako teze, třetí čistě elektronické album Antigona jako antiteze a čtvrté album Celibát s výraznou rolí elektronických i akustických nástrojů jako synteze a zároveň jakýsi návrat po spirále k druhému albu Agnostika. To je dosavadní diskografie slovenské autorky a zpěvačky Katarzie ve zjednodušující kostce. Paralela mezi druhým a čtvrtým albem je pak i v tom, že Agnostika vycházela zčásti ze zpěvaččiny stejnojmenné diplomové práce, v níž byl vedlejší postavou teolog žijící nemorálním životem. Celibát pak může odkazovat i k životu kněží, nicméně v Katarziině případě jde o osobní zkušenost, „celibát těla“ jako samotu, psychologický i filozofický koncept, který se prolíná jednotlivými písněmi včetně – překvapivě – zhudebněné básně Václava Hraběte Blues o dešti („Jdu sama v dešti…“).

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Nina Rosa: Album (nejen) pro mámu do auta

Dcera uznávaného výrobce akustických kytar hraje na housle. Kapelu Nina Rosa pojmenovala po své babičce a každou píseň zpívá tím jazykem, který se jí k ní nejvíc hodí. Seznamte se s Ninou Marinovou,  jejíž album Discover zaujalo odbornou veřejnost na Slovensku (odkud Nina pochází) i v Česku (kde žije).

Nino, prošla jsi skupinami různých žánrů, ale Nina Rosa je tvoje první skutečně autorská kapela. Kam až sahají její kořeny?

Odmalička jsem si vymýšlela písničky. Jenže jsem původně hrála klasiku a pak šla na Ježkovu konzervatoř a mé písně mi dlouho nepřišly dostatečně umělecky hodnotné na to, abych je veřejně provozovala. Až jednoho dne jsem si uvědomila, že je mám vlastně ráda a asi bych je chtěla hrát. A že když baví mě, možná se najde i někdo další, komu by se mohly líbit. V této fázi mi už bylo jasné, že budu potřebovat podporu dalších muzikantů a také nějaký vhodný název, který by mi dodával sílu. A protože jedním z mých největších podporovatelů, už když jsem byla malá, byla moje babička Rosová, rozhodla jsem se, že kapelu nazvu částečně po ní.

V jednom ze svých předchozích projektů, v kapele Transitus Irregularis, jsi zpívala v češtině verše Bohuslava Reynka. V čem to bylo jiné ve srovnání s interpretací vlastní tvorby?

Velmi uznávám Reynkovu poetiku. Tedy nejprve jsem si k ní hledala cestu, ale pak jsem jí úplně propadla. Vděčím za to i své mámě, s níž jsem ty básně hodně rozebírala a která mi na té cestě k Reynkovi pomohla. A také vydavatelství Petrkov, které přišlo nápadem, že bychom měli Reynkovy básně zhudebnit. Byla to pro mě výzva i v tom, že ty básně jsou v češtině a já jsem měla obavu, jestli moje čeština nebude někoho urážet. Většinu básní zhudebnil Mirek Nosek a společně jsme pak tyto jeho skladby zaranžovali. Při interpretaci mi tedy šlo hlavně o to, abych dostála kvalitám Reynkovy poezie a Mirkovy hudby. U svých vlastních písní mám větší svobodu, mohu hrát a zpívat, jak to sama cítím. 

Zatímco Reynek pracoval s poetickými, ale často velmi reálnými obrazy, v kapele Nina Rosa zpíváš texty v různých jazycích, někdy i vymyšlených, a posluchač musí mnohem víc zapojit fantazii. O čem zpíváš?

Ty písně jsou velmi různé. Důležité je pro mě například téma rovnosti všech lidí, o kterém pojednává píseň Water. Zpívám v ní o tom, že jsme všichni „vaření z jedné vody a dělaní z jednoho těsta“. Dále je pro mě důležitá rozmanitost, protože zajímavá hudba vzniká vždy z rozmanitosti hudebních stylů. Něco zajímavého vzniklo vždy z nějakého střetu kultur. A pokud jde o ty jazyky, na to nemám jednoduché vysvětlení. Když mě napadne písnička, napadne mě i jazyk, ve kterém bych ji chtěla slyšet.

Hned na začátku si tedy řekneš, jestli to bude angličtina, nebo třeba polština?

Ano, je to zvláštní, ale je to přesně tak. Například u skladby Žuvenal, kterou jsem nazpívala ve fiktivním severském jazyce, jsem si původně říkala, že potřebuji nějaký severský jazyk. Ta píseň totiž pojednává o sněžném psovi, který má určité poslání. Nejprve jsem podle toho, co jsem slyšela v hlavě, chtěla napsat text v islandštině. Jenže zvuk islandštiny nakonec tomu, co jsem zamýšlela, úplně neodpovídal, a navíc bych jej ani nebyla schopna dobře reprodukovat. Proto jsem napsala text ve fiktivním jazyce, ve kterém ale slovo od slova něco konkrétního znamená a já přesně vím, o čem zpívám. Je to zvláštní, že? Ale lepší vysvětlení pro to nemám.

Máme tedy volbu jazyka. Ve kterém okamžiku přichází volba hudebního stylu?

U většiny písní také od začátku vím, jak mají znít a v jakém stylu je chci mít. Například píseň Jelly of Night jsem si původně představovala jako takový gypsy swing. Když jsme ji pak s Tonym Dlapou a Michalem Mihokem společně aranžovali, přišel Tony s tím, že by ji udělal víc do hip hopu. Napsal aranžmá, ve kterém jsou i bicí a basa, a já myslím, že to té písni prospělo.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

SAM LEE: Old Wow

Sam Lee je anglický zpěvák, sběratel lidových písní a v neposlední řadě také milovník přírody. V roce 2017 se například návštěvníci Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou mohli zúčastnit jeho „lesního workshopu“, jehož podstatou – Samovými slovy – bylo „ukázat les jinak, než jsou lidé zvyklí“. Pohybovat se tiše a se zavázanýma očima lesem a zpívat nahlas písňové příběhy jsou dva naprosto rozdílné zážitky. V případě Sama Lee však obojí vyžaduje intenzivní ponor a stoprocentní nasazení. A je dost možné, že i zkušenosti s lesní meditací zpěváka vybičovaly k mimořádnému studiovému výkonu, jakým je nové album Old Wow.

Aby mohl Nick Cave v 90. letech natočit své slavné album Murder Ballads, musel podstoupit pokornou a poctivou cestu od rocku k pochopení podstaty lidových písní. Sam Lee, s lidovou hudbou doslova srostlý, na své novince naopak přijal – ve vší pokoře a bez ztráty důvěryhodnosti – některé mainstreamové postupy. Album produkoval Bernard Butler, kytarista rockové skupiny Suede, který do projektu přinesl nejen nečekané kombinace nástrojů (od elektrické kytary přes trombón po šakuhači), ale především špičkovou práci se zvukem. Hlas Sama Lee – ve srovnání s jeho staršími nahrávkami – je oblejší, posazený lehce níže.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Edo Klena: V mé tvorbě je i trocha kalkulu

Prešovský muzikant a autor Edo Klena (1963) začínal na vojně s rockovou hudbou. V 80. letech jako písničkář poznal zákazy vystupování, na festivalu v Martině v roce 1987 na protest jednu jeho píseň zazpíval Ivan Hoffman. Po sametové revoluci Klena koncertoval sólově, se svou kapelou Východ a také například s Jiřím Dědečkem, byl hostem koncertu Karla Kryla nebo skupiny Mňága a Žďorp. Své první autorské album vydal v první polovině 90. let na kazetě. V posledních letech jeho tvorbu poctivě mapuje košické vydavatelství Hevhetia. Zatím poslední titul Eda Kleny a jeho aktuální skupiny Klenoty s názvem Vata vyšel v roce 2019.

 

 

Byl na začátku alba Vata nějaký koncept?

Ne, tak to u mě nikdy nevzniká, žádné moje album nemělo koncept na začátku. Já prostě nosím písně, něco vyhodím, něco zůstane a tak se deska postupně formuje… Potom přemýšlím, jaký by měla mít název, co ji nejvíc vystihuje a co bych chtěl prvotně sdělit. Hlavní téma tedy pojmenuji až potom. Předem žádnou koncepci nemám. Ani žánrově, ani tematicky.

Jak vůbec v poslední době píšeš písně? Jde ti to snadno?

Celý život skládám velmi živelně. Cítím se, jako kdybych psal povídky. Jsou to vlastně krátké příběhy běžných dní. Sem tam k tomu přidám nějaké hlubší sdělení, které se nás týká. Obklopují nás média, ale zároveň žijeme své životy. To všechno se mi tak nějak míchá v hlavě, až mě napadne třeba věta: „Jak ven ze systému?“ Člověk uvažuje, co všechno na něj dopadá, co musí snášet, co musí zpracovat. A přitom musí žít, vydělávat, živit rodinu. Jednoduše jej tedy napadne: Jak ven ze systému. Kde na zeměkouli se mohu odstřihnout od světa? A je to řešení? Prostě milion otázek… Potom přemýšlím, jaký typ písně by to mohl být. Je to drsná otázka, takže to bude drsná píseň…

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.