ANKETA

Jak trávíte dny v izolaci, na čem pracujete? Motivuje vás „domácí vězení“ k práci? Můžete doporučit knihu, film, seriál či muziku, která vás těmito týdny provází? Co znamená aktuální situace pro vaši pracovní budoucnost a budoucnost oboru? Ridina Ahmedová (zpěvačka, autorka, lektorka) Především trávím 24 hodin… Číst dál...

Václav Havelka III: Nechci skončit jako starej zapšklej rocker

Jméno Václava Havelky III rozhodně nevidíte v UNI poprvé. Možná jste četli prastarý profil projektu SelFbrush, kdy Antonín Kocábek písně popisoval jako „komorní, introvertní, anglicky zpívané nálady.“ Ty písničky už tehdy jasně dávaly najevo, že tu jsou z vnitřní potřeby sdělovat. Nebo jste sledovali Havelkovu cestu v kapelách Were Mute či Please The Trees. Slova o terapeutických účincích Vaškovy muziky jsou poměrně častá, za pár dní navíc vychází novinka Universal Prayer projektu Golden Spine, kde Havelka a jeho partnerka Andrea Knotková (Iamme Candlewick) zpracovávající védské mantry spolu s množstvím známých hostů. Terapie hudbou se bude v dnešní nejisté době nepochybně hodit. Samozřejmě se v UNI recenzovala také Havelkova alba, projekt U nás v garáži dua Tvrdý/Havelka se stal Albem měsíce, výborné ohlasy si získaly i desky PTT, včetně zatím poslední Infinite Dance. Je nepochybné, že stále platí Havelkova věta: „Bude to znít jako úplně trapná hláška, ale já opravdu věřím v práci.“

 

Jak zvládáš současnou situaci? Jsi nejen hudebník, ale také producent, produkční, booking agent, pracuješ pro festivaly Colours of Ostrava, Metronome Prague, Letní filmovou školu nebo v pražském Divadle Archa.

Nyní se cítím klidný. Stres a strach jsou špatnými pány. Je vidět, jak je celý svět křehký a propojený. Všechno souvisí se vším. Myslím, že nám situace umožňuje nahlédnout lidskou krátkozrakost a důsledky bezohledného chování lidstva jako celku. Bylo to naprosto nevyhnutelné. Samozřejmě, že už jsem a ještě budu x měsíců bez práce a tedy bez příjmů, ale nemyslím si, že všechno je jen o hudbě a festivalech. Jsou mnohem důležitější věci, které jako civilizace musíme řešit, a první změnu musíme vykonat sami v sobě. Velkou většinou aktivit utíkáme před sebou samými. I když mám to štěstí dělat v životě to, co mám rád, dotýká se mě to taky a stále pracuju na změně těchto zažitých principů, které mi neprospívaly. Musím říct, že jsem měl posledních několik měsíců dobrou příležitost se na současnou situaci připravit. Na jaře minulý rok jsem začal mít problémy se žlučníkem. Zjistil jsem, že šlo o nahromadění potlačených emocí a neschopnost je komunikovat. Byl to velmi bolestivý proces, a i když jsem věřil, že to zvládnu bez chirurgického zákroku, skončilo to celé operací takzvaně za pět dvanáct. Svojí tvrdohlavostí jsem si totiž uhnal docela ošklivý zánět, který se musel vyléčit před samotným zákrokem. Když už jsem si říkal, že bude lépe, na začátku letošního roku se mi hodně zhoršil problém s vyhřezlou ploténkou páteře, se kterým jsem bojoval téměř deset let. Byť jsem absolvoval mnohé terapie různých druhů, jednoho rána jsem spadl na zem, prostě se mi podlomila kolena a nemohl jsem se hýbat. Křičel jsem bolestí. Z bytu v šestém patře bez výtahu mě neslo na lehátku šest chlapů. Byla z toho další operace. Naštěstí šlo o šetrný zákrok shodou okolností rukou fanouška Please The Trees v motolské nemocnici, na kterého nám kontakt zprostředkovala kamarádka mé partnerky Andrejky. Oběma bych tímto chtěl moc poděkovat. Během několika měsíců jsem prodělal pět celkových narkóz a musel si odležet šest týdnů v posteli, aniž bych se mohl posadit. V ten moment se pro mě prakticky všechno zastavilo. Sotva jsem si došel na záchod a musela se o mě starat Andrejka, které také tímto moc děkuju. S odstupem si uvědomuji, že to pro mě byly jedny z nejdůležitějších momentů v životě, a přijal jsem je jako dar a možnost vykročit dál, jako pomyslné dveře do nové perspektivy. Stejné je to i pro společnost v čase koronaviru, který přišel zrovna, když jsem plánoval návrat do práce. Nezbývá, než v našem příběhu hledat hlubší smysl a celé to obejmout. My jsme využili situace k vystěhování z Prahy, zatím přechodně do Orlických hor, což se ukazuje jako nejlepší krok, který jsme mohli udělat. Do města se už nevrátíme. Jedinou slabinou je nedostatek práce a tedy peněz. Věřím ale, že i to se podaří vyřešit.

 

Jak se díváš na současnou českou scénu v době krize z pohledu hudebníka? Zaznívají mnohé hlasy, že si umělci teď chtějí nahrabat, zároveň není ani samotná scéna jednotná natolik, aby jednohlasně komunikovala s Ministerstvem kultury a politickou scénou, dlouhodobě je podfinancovaná, což se právě teď ukazuje v reálu – výpadek jednoho platu je pro mnohé likvidační.

Je to nedůstojné, scéna je podceněná a vnímaná podřadně. Přitom na ní lidé makají na doraz, srdcem, na dluh, do tvorby se investuje, místo aby z ní byla návratnost na živobytí jako v jiných sférách a vložené úsilí se adekvátně vracelo. Pro mnoho lidí je to neudržitelné. Já jsem se nikdy na nikoho a na nic jiného než sebe nespoléhal. To ale neznamená, že je to tak v pořádku. Situace se mě velmi existenčně dotýká, a to i přesto, že jsem rozkročen doširoka a pracovně se pohybuji na několika platformách. Věřím tomu, že to ustojím a budu moci zůstat u toho, co mám rád a co mě naplňuje. Snažím se také nejen teď, ale i do budoucna ořezat svoje náklady na minimum, žít více v přírodě, z přírody. Stát hudební alternativní scénu bere jako jakousi šedočernou zónu. Cením si v posledních letech funkce české proexportní kanceláře Soundczech, aktivit kolem časopisu Full Moon, dalších platforem a aktivit mnoha lidí. Scéna je velmi živá se spoustou kvalitní hudby, plná skvělých mladých kapel a umělců. Od začátku jsme si vše v Please The Trees financovali sami, investovali do vydávání desek a turné. Teď je díky zmiňovaným podporám možné se dostat alespoň na nulu a rozvíjet se. Je to práce jako každá jiná. Omezený, respektive nulový prostor v médiích, který je věnován alternativní hudbě, je dalším klíčovým problémem v celém systému. Nemyslím si totiž, že by to lidi nezajímalo. Jen se k tomu nemají jak dostat, což je paradoxní ve světě, kdy všechny informace jsou vzdálené několik kliků. Bohužel přehled a vkus většiny lidí je stále určován komerční televizí a rádiem.

V izolaci se rozmohlo streamování koncertů, ty jsi šel trochu jinou cestou a vydáváš video sérii Distant Sessions For The Covid-19 Times. Zatím jsou to předělávky písní, za což tě chválil i Ondřej Bezr slovy „Odjakživa jsem si říkal, že Havelka a Young jsou blíženci, ale až teď je to stvrzeno naplno. Navíc pro tu příležitost Václav stylově nasadil youngovskou kostku, i za to body navrch.“ Jak vybíráš písně, dle nálady nebo v rámci širšího konceptu?

Je to především zábava s myšlenkou na udržení komunikace s fanoušky. Momentální koncept je odhalení inspirací. Většina písní, které zatím hraju, jsou coververze skladeb, které mám rád a které bych tímto lidem chtěl představit, v případě, že některou neznají. Postupem času chci hrát autorské skladby, které na akustickou kytaru vyznějí jinak. Akustická kytara byl jediný nástroj, který jsem si s sebou zvládl vzít během stěhování. V posledních letech jsem ji dost zanedbával a úplně od ní upustil i během psaní. Hrozně si to užívám. Snažím se písně nahrávat venku v krásném okolí Orlických hor pokaždé na jiném místě. Doufám, že to lidi třeba i díky tomu pozitivně nabije.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Kultura koronavirová

Květnovému číslu dominuje anketa mezi umělci napříč kulturním sektorem. Mnozí sdílejí stejné obavy, naděje a někdy i tipy na to, jak se v izolaci zabavit, poměrně svorně se shodují, že tento podivný stav přinese množství děl. Můžeme tedy očekávat uměleckou žeň. Jen doufejme, že nebude příliš depresivní, „blbá nálada“… Číst dál...