Hlasitá hudba patří v Kolumbii k dobrým mravům

Živelně expandující kolumbijská scéna je pro nás nezmapovaným zdrojem žánrů a talentů. Vydejme se do tohoto tavícího kotlíku ve společnosti dvou zasvěcených průvodců: Hilder Brando je DJ, producent a klíčová postava kolumbijské skupiny Radiocaliente, jeden z jeho projektů byl nominován na Grammy. Julia Palmu se jako muzikantka i hudební agentka pohybuje mezi Prahou, Helsinkami a Kolumbií. V příštích měsících vydává pod uměleckým jménem Julia Adal první album s hostující Bárou Zmekovou a Ninou Marinovou, jedna z jejích nahrávek dokonce pronikla do masově sledovaného kolumbijského TV seriálu Enfermeras.

Julie, kolumbijskou scénu mapujete už čtvrtým rokem a předtím jste strávila tři roky v Praze. Jak k tomu došlo?

Julia: Ve Finsku se mi líbí, ale víc mě baví cestovat a žít jinde. Před sedmi lety mě lákala střední Evropa: stará města a úzké uličky. Do Prahy jsem přijela jako studentka v rámci výměny, našla jsem tu pocit spřízněnosti, který mi ve Finsku chyběl.

Píšete písničky, ale také pracujete v hudebním byznysu, co všechno vlastně děláte?

Julia: Studovala jsem art management i teorii marketingu na univerzitě. Tři roky jsem pracovala s Helsinki Cotonou Ensemble s muzikanty zčásti z Finska a zčásti z Beninu. Zajímám se o latinské styly, dlouho mě lákalo vyjet do Kolumbie, protože právě odtud jsem slyšela tolik zajímavé hudby. Jako pokračování mé kariéry jsem před třemi lety přivezla poprvé do Evropy Hildera Branda, jehož umělecké jméno zní KillaBeatMaker.

A jak se vyvíjela vaše muzikantská dráha? Po příjezdu do Prahy jste se spolubydlící houslistkou Ninou Marinovou založila dvojici Les Flatmates. Nina mezitím vydala se svojí kapelou Nina Rosa album Discover.

Julia: Ještě předtím jsem ve Finsku s mojí první kapelou dělala coververze folkového repertoáru, původně jsem hrála na piano, na kytaru jsem se naučila až v Praze.

Když komponujete, s čím začnete?

Julia: Mě vždycky bavilo psát. Na papíře, v laptopu, příběhy, písňové texty. Pořád něco píšu. Každý den ten monolog, co nosím v hlavě, zachytím do textu.

Ve finštině?

Julia: I v angličtině, a teď v Kolumbii to zkouším ve španělštině. Taky mě baví zapisovat konverzaci, třeba když někdo řekne něco, co se mi líbí, zapíšu si to. Jsou to texty, které lze zpívat. Někdy mě ty básně napadnou už s melodií. Někdy mi v hlavě zní jen melodie a odpovídající text pak hledám ve svých zápiscích.

Zkoušela jste někdy hraní na ulici? Vydělat si tím na živobytí?

Julia: V téhle oblasti jsem získala kvalifikaci s Les Flatmates. Někdy jsme hrály na ulici, jindy jsme zašly do kavárny a zeptaly se, jestli tam můžeme udělat koncert, a většinou nám řekli ne. Nedokázala bych se tím uživit. Brala jsem to jako test, rok poté, když jsem přijela do Prahy.

V Kolumbii musí být naopak spousta pouliční hudby?

Hilder: Pro cizince je Kolumbie hudební Mekkou, na ulici vidíte umělce z Argentiny, Peru, Bolívie, častěji ale akrobaty než muzikanty. Zkoušejí to podobně jako Julia.

Proč je právě Kolumbie tak atraktivní? Proč ne sousední Venezuela, která má podobný hudební charakter? Samozřejmě, teď je ta země v chaosu, ale třeba před třiceti lety?

Hilder: Venezuela patřila k hlavním konzumentům kolumbijské hudby. Spousta kolumbijských hudebníků tam odcházela za živobytím, kdežto teď je to naopak.

Jak je to se salsou? Velká část hitů, které do šuplíku salsa řadí laická veřejnost, vychází ze specifického rytmu, a tím je cumbia. Ta vznikla v Kolumbii, tvrdí se, že její rytmus imituje pohyby otroků v okovech. Později cumbia pronikla přes Mexiko do celé Jižní Ameriky. Udržela si stejnou popularitu i na domácí půdě?

Hilder: Cumbia skutečně vznikla mezi černošskými otroky, i její název je z Afriky. Dnes je cumbia nejpopulárnější v Argentině a Chile, nikoli však v Kolumbii. Vývoj probíhal téměř sto let, přispěl k němu i mexický DJ, který kolumbijskou cumbii zpomalil. Díky tomu pak v Mexiku lépe rozuměli našim textům. Ta pomalejší verze cumbie pak začala žít vlastním životem s trochu odlišným nástrojovým obsazením. Říká se jí cumbia rebajada, cumbia redukovaná. Snížené je nejen tempo, ale i výška tónů. Navzdory popularitě v Argentině, Ekvádoru či v Peru se v Kolumbii novotvary z jiných zemí neujaly.

Julia: Existují ovšem výjimky, v Kolumbii najdete cumbii v populárních městských stylech, ale není to už ta tradiční cumbia z černošských komunit. Nejznámějším příkladem je světově velmi úspěšná skupina Bomba Estéreo.

Hilder: U nás tomu říkáme „nu cumbia“, hraje ji také Frente Cumbiero a kapely z alternativní scény, nikoli z mainstreamu.

Když jsme u afrických vlivů, dalším pramínkem je afrobeat, žánr, u jehož počátku stál před 50 lety Fela Kuti z Nigérie a který dnes zažívá obrodu třeba v Brazílii. Jak důležitý je v Kolumbii?

Hilder: Jako hudba sofistikovaných posluchačů, která je ovšem pod rozlišovací schopností mainstreamového publika.

Máte třeba jiné styly s africkou příchutí?

Julia: Kolumbie se zeměpisně dělí na regiony a to rozdělení funguje i v hudebních stylech. Na pacifickém pobřeží převládají černošské styly, typickým nástrojem je tam marimba, a karibské pobřeží má pestrou nabídku stylů jako vallenato nebo champeta, ta je hodně africká.

Což nedávno proniklo do světových médií. V únoru se o to zasloužila Shakira, když v televizním přenosu ze Super Bowl předvedla, jak se champeta tančí.

Hilder: I ten zvuk je drsný, hlasitý a zkreslený. Patří to k místní kultuře. Vyhnat hlasitost na maximum, kdy aparatura začne zkreslovat.

Julia: Nikde jinde jsem neslyšela tak hlasitou hudbu jako v Kolumbii, hlavně v těch vesničkách blízko pobřeží. Působí hodně africky, mluví se tam kreolsky, což je dialekt s africkými kořeny, a hlasitost neuvěřitelná.

Takže každý v Kolumbii ví, že právě hlasitou hudbou přispěje k obecné pohodě?

Julia: Hlasitá hudba patří v Kolumbii k dobrým mravům. Má to hmatatelný výsledek, žádná jiná země z regionu neprodukuje takové množství dobré hudby.

Hilder: Což se odráží i do mezinárodního hudebního průmyslu. Kolumbie je v exportu úspěšnější než její sousedé, máme hudební veletrhy.

Které priority sleduje kapela z Kolumbie, když chce proniknout do světa? Kam vyjíždíte na turné?

Hilder: Na festivaly v Chile, Peru, hráli jsme i na ostře sledované přehlídce SXSW v Texasu, což je od nás vlastně kousek, na opačném břehu Karibského moře.

 

Vídeň versus Kolumbie

 

Jak jste vlastně získal nominaci na Grammy?

Hilder: Producent a hudebník Fernando „Toby“ Tobón, který pracuje se spoustou významných hráčů včetně Carlose Santany, mě přizval k natáčení kolumbijské kapely Don Tetto, podílel jsem se na albu jako zvukový mistr.

Loni a předloni vám Julia zařídila celkem tři evropská turné. Jak to probíhalo?   

Hilder: Byly to festivaly včetně Szigetu, klubové latin parties ve Vídni, Berlíně a dalších městech, kde jsem figuroval jako DJ s hosty, mezi nimiž byla třeba Bára Zmeková a houslistka Nina Marinová.

Jako DJ jste hrál ve Vídni to, co pouštíte doma v Medellínu?

Hilder: Naopak, vždy beru v úvahu zkušenost a vkus lokálního publika. V Medellínu zabírá zcela specifický typ cumbie, v Evropě je vkus odlišný.

Jak hluboko do historie sahá váš repertoár? Hrál byste třeba balady dnes řazené k latinskoamerické klasice, konkrétně zpěvačku Chavelu Vargas, jejíž hudbu si vybral do svých filmů Pedro Almodóvar?

Hilder: Spíš ne, hraju rytmické věci, z historie třeba Los Hispanos, to je klasika z našich 60. let.

Střechový termín salsa označuje eklektickou směs stylů z kulturně velmi různorodého prostředí. Karibská oblast, Jižní a Střední Amerika, komunity latinos v New Yorku. Existuje v téhle záplavě nějaká respektovaná autorita?

Hilder: Příkladem této hudební diverzity je Joe Arroyo, který zemřel před devíti lety. Ten měl jak v Kolumbii, tak i v okolních zemích stejnou pozici jako Michael Jackson v anglosaském světě. Zrovna jeho jsem hrál ve Vídni či v Berlíně, někteří ho znali, jiní byli naopak zaskočeni.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Guru a jeho tiše rebelující žákyně

Debashish Bhattacharya, virtuozní hráč na slide kytaru z Indie, vystoupil 5. března v pražské Akropoli se svým novým projektem Joy Guru. Jeho dráha jde proti vžitým stereotypům. Západ vnímá indickou klasiku především jako propojení sitaru s bubínky tabla. Indické ragy přenesené na hmatník slide kytary ovšem nejsou komerční fúzí, ale výsledkem přirozeného vývoje, který začal před sto lety, když v Indii vystoupil havajský kytarista Tau Moe. Jeho nástroj se ujal, klouzavé tóny havajské kytary totiž sledují podobnou estetiku jako sitár.
 

Průkopníkem indické slide kytary se stal Debashishův učitel Pandit Brij Bhushan Kabra (1937–2018). Bhattacharya u nás už vystoupil několikrát, například se svojí dcerou Anandi. Zatím naposledy, 5. března, zahrál s novým projektem Joy Guru, na němž ho doprovázejí jazzmani z Polska. Nástrojové propojení navazuje na ty nejlepší tradice Mahavishnu Orchestra či Shakti a zároveň odpovídá na otázku, jak by hrál Jimi Hendrix kdyby se narodil v Indii.

 

Hudební vzdělávání má řadu tváří. Zajímavý pohled nabízí Indie se dvěma odlišnými koncepty. Tradiční metoda funguje jako dlouholeté partnerství dvou osob. Žák se stane členem domácnosti svého učitele – guru. Ten je pro něj i životním vzorem. Indická hudba se dnes ale učí i metodou západního školství. Průkopníkem této metody byl Ali Akbar Khan, jehož znalci co do virtuozity řadili nad Raviho Shankara. Khan na své škole v Kalifornii učil až padesát studentů ve třídě.

V klasické výuce žije guru v úzkém kontaktu se svým žákem, oba společně tráví co nejvíc času. Proces začíná dříve, než se dítě učí číst a psát. Žák navíc sleduje svého učitele, jak cvičí, jak koncertuje se spoluhráči a pomalu tak přebírá jeho umění. Jde spíš o pozvolné vstřebávání, než o co nejúčinnější využití času, které preferuje západní školství. Specifickým případem je, když učitelem je váš otec. Zakir Hussain, známý ze skupiny Shakti, vzpomíná: „Můj otec Alla Rakha byl dlouholetým spoluhráčem Raviho Shankara. Učil mě od tří let. Když se vrátil z vystoupení ve dvě v noci, vzbudil mě a zpíval mi rytmy. Vyndali jsme bubínky tabla a dali na ně ručník, abychom nedělali hluk.“

 

Současnou podobu výuky uvnitř rodiny dokumentuje rodinný klan, jehož centrální postavou je slidekytarista Debashish Bhattacharya. Narodil se v Kalkatě jako syn uprchlíků, jeho otec tam odešel z nynější Bangladéše. Pocházel z rodu hudebníků a básníků, byl kazatelem ve vesnici, v níž žili společně muslimové a hindové, ale v době násilností při rozdělení indického subkontinentu na Indii a Pákistán byl donucen s celou rodinou utéct. Debashish debutoval ve svých čtyřech letech, jeho vystoupení tehdy vysílalo All India Radio. Jeho sestra Sutapa je zpěvačka, bratr Subhashis hraje na tabla. Titul pandit, což znamená všemi respektovaný mistr svého oboru, získal Bhattacharya v překvapivě nízkém věku čtyřiceti let. Na koncertech střídá kytary různých konstrukcí i ladění a nejmenší z nich, která se podobá ukulele, pojmenoval po své čerstvě narozené dceři Anandi. Když roku 2013 natáčel album Beyond the Ragasphere, hostovali na něm souběžně John McLaughlin i tehdy šestnáctiletá Anandi. O pět let později zkomponoval a vybral skladby pro první sólové album své dcery Joys Abound. V kontextu současné indické hudby je to nahrávka hodně výjimečná. Ve srovnání s muzikantkami jako Anoushka Shankar či Kiran Ahluwalia nejde o plánovanou fúzi, vše probíhá přirozeně. A přesto tu slyšíte zřetelný posun oproti tradici, indický kolorit harmonicky proplouvá oceánem globálních vlivů. Jak tedy funguje vztah dcery a jejího guru-otce na pozadí globalizace kultury i generačních rozdílů? O tom i dalších věcech je následující dvojrozhovor.

 

Jste jako otec a hudebník hrdý na svoji dceru?

Debashish: Ano, ale zároveň trochu nervózní, člověk musí myslet dopředu. Někdy mám radost, jak si vede dobře, někdy mám starost, že bych pro ni měl dělat víc a věnovat se jí častěji.

Co byste jí tedy rád předal, kdybyste měl hodně času?

Debashish: Víc jí přiblížil hudební svět, ze kterého čerpám já. Protože vím, že když moje dítě poslouchá spoustu hudby odjinud a já u toho nejsem, může ji to zmást, svést na falešnou stopu. Ten vzájemný kontakt v průběhu objevování nových hudebních kultur je důležitý proto, aby si zachovala perspektivu založenou na svém původu.

Když jste vyrůstala, co se hrálo u vás doma? Jen indická klasika?

Anandi: Můj otec byl v tomhle ohledu docela striktní, a mě naopak zajímaly všechny další žánry včetně popu.

Byl součástí toho rebelantství třeba poslech Led Zeppelin?

Anandi: Jasně, taky Radiohead, jazzové kapely, Kenny Wessel což byl kytarista Ornette Colemana, Ella Fitzgerald, Joni Mitchell, a logicky John McLaughlin.

Je ale v indické klasice vůbec prostor pro nějaké rebelantství?

Debashish: Rebelantství je příznačné pro hudbu svázanou s určitou generací, což jsou žánry jako jazz, swing či rock. To ale neznamená, že by se indická hudba nevyvíjela. Rozdíl je v tom, že změny probíhají pozvolna, aniž by jedno vývojové stadium popíralo estetiku toho předešlého. Anandi je 22 let a oceňuji, že se drží tradice, což jí bezpochyby přinese ovoce. Ten proces ovšem trvá nějakou dobu, a jsem rád, že začala v tak mladém věku.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Marocké křižovatky

Rabat, hlavní město Maroka, hostil pošesté hudební festival a veletrh Visa For Music. Ten vznikl podobně jako desítky spřízněných akcí podle vzoru jménem Womex coby detailně promyšlené propojení hudebních objevů s delegáty z mezinárodních festivalů i s médii. Ve srovnání s přehlídkami v jiných regionech vykazuje ale Visa for Music nejstrmější růst, a to z několika důvodů. Rabat je z Evropy snadno dosažitelný – a přitom slouží jako okno otevřené nejen do Afriky, ale i na Blízký východ. Hvězdou loňského ročníku, který začal 20. listopadu, byla Natacha Atlas, která sice žádný objev nepředstavuje, ale s čerstvě vydaným albem plánuje comeback. Vedle ní se představili umělci z Etiopie, Zanzibaru a dokonce i Burjatska.

Maroko samo disponuje ze všech severoafrických zemí bezkonkurenčně pestrou hudební nabídkou. Unikátní specialitou je hudba bratrstva Gnawa, etnicky, nábožensky i hudebně vyhraněné menšiny, kterou tvoří potomci černošských otroků, zavlečených do Maroka přes Saharu. Ti naoko přijali islám, pod jehož rouškou ale dál praktikovali animistická kouzla subsaharské Afriky. Teskně naříkavý zpěv, hřmotný rytmus masivních kovových kastanět a především baskytaře podobný zvuk guimbri jsou základem celonočních rituálů lila, jejichž zlatým hřebem, který nastává pozdě nad ránem, je vymítání duchů. Dr. Lucy Duran z londýnské Fakulty orientálních a afrických studií píše: „Jedna žena se vztyčí, kolem čela má volně uvázaný červený šátek. To je ten rudý duch, ze všech nejobávanější, který ji ovládl. Žena vykonává trhavé pohyby, jako by ji řídil někdo zvenčí. To je léčebná část obřadu. Vedoucí seance na ni volá, aby ducha nechala odejít. Brzy bude opět zdravá a volná.“ V loňském roce byl tento kulturní unikát nominován do seznamu Nehmotného kulturního dědictví UNESCO, rozhodovalo se počátkem prosince na jednání v kolumbijské Bogotě. I když hudba rituálů je tradičně doménou mužů, vyvrcholením loňského programu Visa for Music se stala čistě ženská skupina Asmaa Hamzaoui & Bnat Timbouktou, jejíž koncert působil i jako manifest. Bylo fascinující sledovat ženskou část publika, která vystoupení dešifrovala jako výzvu k emancipaci v islámské společnosti, dosud ovládané muži. Signál zachytila i porota veletrhu Womex a skupinu marockých divoženek vybrala mezi účinkující na loňský ročník v Tampere.

Zakladatelem a ředitelem Visa for Music je Brahim El Mazned, všestranný znalec hudby Maroka, programátor festivalu Timitar v Agadiru, zaměřeného na hudbu berberských obyvatel, a klíčový partner hudebních přehlídek od Marseille přes Libanon až po Uzbekistán. Jak se vlastně jeví světová hudba ze severoafrické perspektivy? Jak funguje hudební podnikání v Maroku a je tu státní podpora hudebního exportu jako v Evropě? To jsou hlavní témata následujícího rozhovoru s Brahimem El Maznedem.

 

Nejste vy také hudebník?

Ne, ale hudbu miluji a snažím se ji propagovat. Na cestách jsem objevil, kolik zemí má své hudební konference, veletrhy, showcasové festivaly. V Latinské Americe, v Evropě, ale ne v Africe. A přitom právě Afrika je zdroj všech těch moderních stylů, od jazzu a blues až po hip hop. Takováhle akce nám chybí. Teď s kolegy se snažíme to naplnit, takových akcí by v Africe totiž mělo být víc.

Říkáte, že Afrika je hudební zdroj – s tím nelze než souhlasit. Funguje to jak v té historické vrstvě, kdy éra otrokářství předznamenala zrození jazzu i jihoamerických stylů, a funguje to i v současné rovině. Hudba a kultura jsou pro Afriku důležité exportní artikly, právě tak jako nafta či jiné suroviny. Získáváte podporu i na téhle bázi?

Zatím ještě ne v té míře, jak by to mělo být. Ale dobře víme, že tvůrčí ekonomika je pro náš region hodně důležitá, proto se snažíme na náš festival přilákat media i další partnery.

Festival Visa For Music je nákladná akce – jak funguje financování?

Dříve jsem dostával polovinu rozpočtu z ministerstva, teď hledám další partnery, což není úplně jednoduché.

Řada významných hudebních akcí v Maroku už existuje. Tou nejznámější je Festival of Sacred Music ve Fezu a také Festival Gnaoua Essaouira.

Celkem máme asi 200 hudebních festivalů a 20 z nich má mezinárodní úroveň.

Ale existují paradoxy. Kdysi na ně upozornil světoznámý americký spisovatel Paul Bowles, jehož nejznámější knihu o tragické cestě přes Saharu, Pod ochranou nebes, zfilmoval Bernardo Bertolucci. Bowles byl i hudebním skladatelem a sběratelem s podobným zaměřením jako Béla Bartók, s nímž se mimochodem osobně znal. Cestoval marockým vnitrozemím s magnetofonem Ampex a podobně jako Alan Lomax prováděl rozsáhlé terénní výzkumy pro Knihovnu amerického Kongresu. Soustředil se hlavně na regiony obývané Berbery a upozornil na nepochopení ze strany marockých autorit. Maroko se tehdy snažilo zdůrazňovat své evropské stránky, a tradiční hudbu a zvyky spíš tajilo, v poněkud archaické obavě, že mezinárodní veřejnost to bude hodnotit jako „hudbu divochů“. Předpokládám, že od té doby se situace změnila?

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.