Ne každá česká zpěvačka by dokázala to, co Marta Töpferová. Ta nejprve natočila šest vřele přijatých alb v té nejtvrdší muzikantské konkurenci v New Yorku. Až poté se představila českému publiku albem Milokraj, nominovaným na cenu Anděl roku 2013. V USA propadla kouzlu španělsky zpívaných stylů, po návratu do Čech znovu objevila své kořeny i doprovod houslí a cimbálu. Své poslední, opět španělsky zpívané album Sombras, Stíny, pokřtila v listopadu 2024.
Vy jste se narodila v Československu, pak jste s maminkou a sestrou odešly do Spojených států, v New Yorku jste hrála s těmi nejlepšími místními muzikanty a teď žijete střídavě v Česku a v Berlíně. Berlín je sice kulturní metropole, ale nabízí srovnatelné podmínky pro latinskoamerickou hudbu jako třeba Madrid či Barcelona?
Latinskoamerická komunita se v Berlíně rozrůstá. Pandemie to sice zabrzdila, ale teď znovu přijíždějí významné kapely, o nichž by se nám v Praze mohlo jen zdát, třeba legendární Los Gaiteros de San Jacinto z Kolumbie. V Berlíně nemáme té hudby tolik jako v Madridu, ale lidé ji o to víc ocení.
Zatímco v našich zeměpisných končinách jsou historicky nejpopulárnější žánry anglosaského světa jako jazz, blues, rock, vám učaroval španělsky zpívaný repertoár. Proč?
V latinskoamerické hudbě cítím pospolitost, vzájemné vztahy, to, jak lidé tráví čas společně, zpívají, tančí. Hudba je u nich víc součástí každodenního života než v anglosaském světě.
Pro zdejší posluchače se ale jedná o neprobádanou oblast. Obzor českého publika končí někde u tanga a salsy, ale ty desítky dalších rytmů a stylů neznají, což se snažíte napravit nejen vlastní tvorbou, ale také hudebními kurzy, které jste stylově pojmenovala La Dílna.
Fascinuje mě propojení zpěvu a rytmů, dvou nezávislých a autonomních rovin, pro latinskoamerickou hudbu typické. Těch rytmů je skutečně mnoho, stejně jako latinskoamerických perkusí. Teď jsem se třeba naučila na basový buben bombo. Ten pochází z jižní Argentiny, hraje se na něj paličkami, a to jak na blánu, tak na dřevěný okraj.
Jak taková La Dílna probíhá?
Já učila už v New Yorku, ale až po návratu do Čech jsem se rozhodla tomu dát název. Dbám na to, abych zájemce neodstrašila, účastnit se mohou i naprostí začátečníci. Nejprve se naučíme melodii a pak přidáme základní rytmický doprovod, třeba jen tleskáním, anebo s kubánskou perkusí clave.
Clave, to jsou vlastně dvě dřívka, která navzdory malým rozměrům vytvářejí základ té komplikované rytmické architektury kubánského orchestru. Co tedy může nezasvěcený účastník od vašich workshopů očekávat?
Nabízím několik formátů. Nejmenší trvá čtyři hodiny, to stihneme dvě až tři písně. Důkladnější je víkendová dílna, ta umožňuje ponořit se hlouběji. A každé léto pořádám dílnu v Kuksu v Podkrkonoší, tam máme tři intenzivní dny. Je to otevřené jak pro muzikanty, tak i pro zpěváky, z nichž sestavíme ansámbl, výsledek je vždy a pro všechny fascinujícím překvapením. Jezdí k nám i profíci, kteří potřebují rozšířit vzdělání o latinskoamerické styly.
Jak to mají španělsky zpívající umělci s patosem? Jako příslušník rockandrollové generace si pamatuji, že pro moje vrstevníky byly ty nadsazené emoce ve španělském zpěvu nestravitelné. Ale patos, to přece není kýč. Jak to vidíte vy?
