Martin Kratochvíl: Workoholikovy letopisy

Martin Kratochvíl, skladatel, hráč na klávesové nástroje, dokumentarista – netřeba opakovat příměr k renesančnímu člověku – vykazuje nebývalouaktivitu. Povídání, stihnuté těsně před plošnou uzavírkou všech kulturních a restauračních zařízení, začalo nad novou deskou Letopis dnes již nikoliv zcela akustického projektu Kratochvíl, Ackerman, Zangi. Před pár dny dorazila z lisovny a „táta“ na ni byl patřičně hrdý. Řeč se ovšem logicky stočila také na Jazz Q, seriál Příběhy českého jazzu, cestování. Ovšem nikoliv jenom ve stylu vzpomínek. Workoholik se chystá na všech cestách popojít zase o kousek dopředu.
 

Název alba Letopis zní rekapitulačně, nebo se pletu?

Abych byl upřímný, mám doma v počítači takový poetický seznam, kde jsou hezká slova. Tradici hezkých starých českých slov držím už od Elegií, což je nějakých padesát let. Přeloženo do angličtiny je Letopis Chronicle, také pěkné slovo. Možná jde o konzervativnější název, než jaký by se dnes hodil k prodeji alba, ale na to už kašlu.

Obvykle jsi dělil svoje hraní na elektrické, hlavně s Jazz Q, a akustické, převážně sestavy s Tonym Ackermanem. S výjimkami scénické hudby a sólového alba Siločáry. Ale Letopis představuje vlastně takový průnik. Hned v úvodní skladbě Divoženka slyšíme baskytarový slap hostujícího Přemysla Fauknera a syntezátorové „hammondky“.

Můj syn prohlásil, když tuhle skladbu poprvé slyšel: „Tati, to není žádná akustická hudba, ale hip hop!“ My jsme s Tonym opravdu nejdříve začínali akusticky, Tony byl naprostý purista. Akorát jsem mu musel vysvětlit, že jsou potřeba mraky elektroniky, aby se krásný, čistý akustický zvuk podařilo pořádně zachytit. Ale tím, že jsme občas brali Tonyho i Musu do Jazz Q, se všechno překřižovalo. A když jsme začali točit Letopis, řekl jsem si, že už si servítky brát nebudu a zahraju všechno, jak mi zobák narost. Neumím sice moc hrát na varhany, ale zvuk hammondek se mi prostě líbil, tak jsem ho použil. Jdu spíš po muzice a harmoniích, a ty si občas vynutily něco elektrického. Ale nechali jsme pár skladeb i v duu a decentní, čistě akustické podobě.

Zároveň se rozrostla sestava o druhé perkuse. Imran Musa Zangi přivedl syna Filipa, což dává řadě skladeb hybnější a hutnější podobu.

To je strašně zajímavé. Když Musa hraje se synem, myslím, že mu to jde úplně nejlépe. Možná je za tím role otce, který chce mladému ukázat, že „takhle se to dělá“. Vzájemně se tak inspirují.

Kompozičně sis s deskou pohrál, ale celek zní možná až příliš uhlazeně. Ale zase z něj v dobrém smyslu vybočí třeba Ackermanova skladba Off The Wall s trochu členitější strukturou a zajímavými stoptimy.

Můžeš mým posledním deskám po právu vyčíst, že expanze už nespočívá v hudební formě. Ale zase jsem slyšel na Letopis názor, že se dobře poslouchá, což mě těší. Mám členitější hudbu a harmonické zvraty také rád, věřím, že se to odrazí na připravované nové desce Jazz Q, kde jsem si nějaké formální výboje dovolil. Ale doby, kdy jsme vařili s různými formami, asi minuly. Skutečně mě teď zajímá klasická písňová forma. Ve stylu „tady to máš“, vše zúžit, jako v černobílé grafice.

V cestě k jistému zjednodušení mě fascinovala historka, kterou mi v Americe vyprávěl Michael Gibbs. Když byl Olivier Messiaen v koncentráku, kde napsal slavný Kvartet pro konec času, měl k dispozici violoncello, kterému chyběla struna, a klavír bez dvaceti klapek. Přitom jde o tak úžasnou záležitost! Má svá omezení. Když Messiaenovi chyběly basy, skočil jednoduše jinam. Jenže právě v tom je kumšt. Navíc si omezení vynutilo originalitu. Když čekáte, že přijde logické pokračování melodické linky, ono to najednou poskočí do nečekaného motivu. Já jsem tohle kdysi napodobil ve skladbě Jinotaj.

Tonymu jsem zpočátku vyčítal, že skladbu Off The Wall divoce „poznásilňoval“. Říkal jsem mu, ať věc nechá přirozeně plynout, nedělá z ní devítitaktový kus a dá ji normálně na šestnáct. Ale přiznávám, že jsem si na tu krkolomnost zvykl a skladba se mi líbí.

Na desce je jedna stará skladba, Zlý sen, kterou jsi kdysi nahrál pro singl Jazz Q s Janou Koubkovou. Zní ovšem co do nálady jinak. Napětí se mění spíš na pozitivní atmosféru – a nejen kvůli absenci textu.

Skoro bych nerad, abys tam tohle psal...

Tak mi to neříkej!

(smích) …ale tu starší verzi mám asi raději. Jenže někdo už mi také říkal, že nová verze se mu líbí víc. Jde asi o otázku nejen vkusu, ale i zvyku. Jana nazpívala původní Zlý sen ve výborné formě. Sóla tam znějí sevřeněji a úsporněji. Ze začátku jsem novou verzi podceňoval. Ale když si o něčem zprvu myslíš, že se nepovedlo přesně podle tvých představ, ale poslechneš si to za půl roku, najednou zjistíš, že to vlastně není tak zlé.

Jinak jsou všechny skladby asi úplně nové, působí soudržně. Nebo jsi prohlédl šuplík a celek „srovnal“?

Všechno krom skladby Zlý sen jsem opravdu napsal z jedné vody na čisto. Podobným způsobem jsem dělal třeba desku Elegie, na kterou jsem napsal muziku během týdne. Tuhle historku jsem už určitě říkal… Tehdy mi volali ze Supraphonu „pane Kratochvíl, nám něco vypadlo, nechcete si nahrát desku?“ Hned jsem reagoval, že jasně, ale neměl jsem připraveného nic. Vyrazil jsem na chatu a materiál prostě napsal. Takhle vznikaly desky, které byly konzistentní.

 

ZAPLAŤPÁMBU ZA SENTIMENT

 

V poslední době jsi uvažoval také o nahrávce se zpěvem. Tvoje nová deska s Janou Koubkovou už se chystá. Ale také jsi před sedmi lety oslovil Joan Duggan. Dokonce jste se našli a začali spolupracovat na novém materiálu pro Jazz Q. Ale tehdy jsi mi říkal, že se opakuje situace z doby „starého“ Jazz Q a Joan se opět ztratila. Zjistil jsi, co se tehdy stalo?

Odmlčela se, protože vážně onemocněla. Ale později jsme ji opravdu znovu našli. Akorát už pak přestala o zpívání s Jazz Q jevit zájem. Studio by snad ještě šlo, ale měla obavy, zda by utáhla koncert. Vlastně ani nevím, jestli v těch pokusech o obnovení spolupráce pokračovat. Zdali by to někomu z publika ještě něco řeklo. Možná pamětníkům, našim starým fanouškům, ale díru do světa bychom s tím asi neudělali.

Sentiment je veliká síla, to bych nepodceňoval. Reuniony a revivaly „letí“.

Ještě jsem myšlenku na reunion s Joan úplně nepustil z hlavy, ale aktivně pro něj nic nedělám. Krom toho, že jsem Joan poslal desku Talisman. Ale s tím sentimentem máš asi pravdu. Sice si občas stěžuji, že už jsme starší páni a slavní jsou dnes jiní. Časy, kdy jsme odehráli dvě vyprodané Lucerny v jednom týdnu, jsou dávno pryč. Ale zase máme, zaplaťpámbu za onen sentiment nebo generační identitu, stálé publikum. Ještě lepší než doma je to na Slovensku a v Polsku. Oni tam neřeší, že tady už jsme dávno za zenitem, a vnímají nás pořád jako slavnou kapelu, kterou jsme bývali dříve. Sály se zaplní a publikum reaguje velmi srdečně. Muzikanti, kteří dnes začínají, jsou na tom mnohem hůř, než jsme byli v začátcích my. Všichni hrají perfektně, umějí už ze škol vše, k čemu my jsme se pracně propracovávali poslechem. Jenže jak mi říkal jeden úžasný mladý muzikant při natáčení Příběhů českého jazzu: „My nemáme vůbec přístup k médiím.“ I když jsme my staří byli za komunistických časů v podstatě vyhoštěnci, přece jen nás aspoň jednou ročně pozvali do televize. Většina dnešních fantastických mladých jazzových muzikantů takovou šanci nedostane ani náhodou.

Snadný přístup k muzikantskému vzdělání a všemu, co se v hudebním světě děje, má i druhou stránku. Muzikantů, i těch opravdu talentovaných a originálních, je spousta. Což je perfektní, ale ne každý se umí prosadit v konkurenci.

Ano, Berklee College of Music vychrlí za rok dva tisíce skvělých absolventů – kytaristů, ale prosadí se tak jeden z nich. Ostatní učí, hrají v nějakém lokálním baru, a mnohdy ani to ne. Gary Burton na Berklee vždycky radil, že muzikant musí umět zaujmout okamžitě: „Musíš tam dát něco harmonicky originálního už v prvních osmi taktech.“ Jenže i tak, kolik nových lidí ročně má šanci dostat se do povědomí? To už je jenom o štěstí.

Sám jsi se poučky o rychlém zaujetí publika držel?

Neměl bych to přiznávat, ale já pořád dokola píšu jednu písničku. Na OSA mám registrované skoro tři tisíce skladeb, ale když to trochu přeženu, jde pořád o tu samou. Což je „špatně“. (smích) Ale má to i výhodu. Jednou za mnou přišla sousedka a povídá: „Já si tuhle pustila televizi, a jakmile jsem uslyšela muziku, hned jsem věděla, že jsi to ty.“ Což naopak není špatně.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Nina Rosa: Album (nejen) pro mámu do auta

Dcera uznávaného výrobce akustických kytar hraje na housle. Kapelu Nina Rosa pojmenovala po své babičce a každou píseň zpívá tím jazykem, který se jí k ní nejvíc hodí. Seznamte se s Ninou Marinovou,  jejíž album Discover zaujalo odbornou veřejnost na Slovensku (odkud Nina pochází) i v Česku (kde žije).

Nino, prošla jsi skupinami různých žánrů, ale Nina Rosa je tvoje první skutečně autorská kapela. Kam až sahají její kořeny?

Odmalička jsem si vymýšlela písničky. Jenže jsem původně hrála klasiku a pak šla na Ježkovu konzervatoř a mé písně mi dlouho nepřišly dostatečně umělecky hodnotné na to, abych je veřejně provozovala. Až jednoho dne jsem si uvědomila, že je mám vlastně ráda a asi bych je chtěla hrát. A že když baví mě, možná se najde i někdo další, komu by se mohly líbit. V této fázi mi už bylo jasné, že budu potřebovat podporu dalších muzikantů a také nějaký vhodný název, který by mi dodával sílu. A protože jedním z mých největších podporovatelů, už když jsem byla malá, byla moje babička Rosová, rozhodla jsem se, že kapelu nazvu částečně po ní.

V jednom ze svých předchozích projektů, v kapele Transitus Irregularis, jsi zpívala v češtině verše Bohuslava Reynka. V čem to bylo jiné ve srovnání s interpretací vlastní tvorby?

Velmi uznávám Reynkovu poetiku. Tedy nejprve jsem si k ní hledala cestu, ale pak jsem jí úplně propadla. Vděčím za to i své mámě, s níž jsem ty básně hodně rozebírala a která mi na té cestě k Reynkovi pomohla. A také vydavatelství Petrkov, které přišlo nápadem, že bychom měli Reynkovy básně zhudebnit. Byla to pro mě výzva i v tom, že ty básně jsou v češtině a já jsem měla obavu, jestli moje čeština nebude někoho urážet. Většinu básní zhudebnil Mirek Nosek a společně jsme pak tyto jeho skladby zaranžovali. Při interpretaci mi tedy šlo hlavně o to, abych dostála kvalitám Reynkovy poezie a Mirkovy hudby. U svých vlastních písní mám větší svobodu, mohu hrát a zpívat, jak to sama cítím. 

Zatímco Reynek pracoval s poetickými, ale často velmi reálnými obrazy, v kapele Nina Rosa zpíváš texty v různých jazycích, někdy i vymyšlených, a posluchač musí mnohem víc zapojit fantazii. O čem zpíváš?

Ty písně jsou velmi různé. Důležité je pro mě například téma rovnosti všech lidí, o kterém pojednává píseň Water. Zpívám v ní o tom, že jsme všichni „vaření z jedné vody a dělaní z jednoho těsta“. Dále je pro mě důležitá rozmanitost, protože zajímavá hudba vzniká vždy z rozmanitosti hudebních stylů. Něco zajímavého vzniklo vždy z nějakého střetu kultur. A pokud jde o ty jazyky, na to nemám jednoduché vysvětlení. Když mě napadne písnička, napadne mě i jazyk, ve kterém bych ji chtěla slyšet.

Hned na začátku si tedy řekneš, jestli to bude angličtina, nebo třeba polština?

Ano, je to zvláštní, ale je to přesně tak. Například u skladby Žuvenal, kterou jsem nazpívala ve fiktivním severském jazyce, jsem si původně říkala, že potřebuji nějaký severský jazyk. Ta píseň totiž pojednává o sněžném psovi, který má určité poslání. Nejprve jsem podle toho, co jsem slyšela v hlavě, chtěla napsat text v islandštině. Jenže zvuk islandštiny nakonec tomu, co jsem zamýšlela, úplně neodpovídal, a navíc bych jej ani nebyla schopna dobře reprodukovat. Proto jsem napsala text ve fiktivním jazyce, ve kterém ale slovo od slova něco konkrétního znamená a já přesně vím, o čem zpívám. Je to zvláštní, že? Ale lepší vysvětlení pro to nemám.

Máme tedy volbu jazyka. Ve kterém okamžiku přichází volba hudebního stylu?

U většiny písní také od začátku vím, jak mají znít a v jakém stylu je chci mít. Například píseň Jelly of Night jsem si původně představovala jako takový gypsy swing. Když jsme ji pak s Tonym Dlapou a Michalem Mihokem společně aranžovali, přišel Tony s tím, že by ji udělal víc do hip hopu. Napsal aranžmá, ve kterém jsou i bicí a basa, a já myslím, že to té písni prospělo.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Václav Havelka III: Nechci skončit jako starej zapšklej rocker

Jméno Václava Havelky III rozhodně nevidíte v UNI poprvé. Možná jste četli prastarý profil projektu SelFbrush, kdy Antonín Kocábek písně popisoval jako „komorní, introvertní, anglicky zpívané nálady.“ Ty písničky už tehdy jasně dávaly najevo, že tu jsou z vnitřní potřeby sdělovat. Nebo jste sledovali Havelkovu cestu v kapelách Were Mute či Please The Trees. Slova o terapeutických účincích Vaškovy muziky jsou poměrně častá, za pár dní navíc vychází novinka Universal Prayer projektu Golden Spine, kde Havelka a jeho partnerka Andrea Knotková (Iamme Candlewick) zpracovávající védské mantry spolu s množstvím známých hostů. Terapie hudbou se bude v dnešní nejisté době nepochybně hodit. Samozřejmě se v UNI recenzovala také Havelkova alba, projekt U nás v garáži dua Tvrdý/Havelka se stal Albem měsíce, výborné ohlasy si získaly i desky PTT, včetně zatím poslední Infinite Dance. Je nepochybné, že stále platí Havelkova věta: „Bude to znít jako úplně trapná hláška, ale já opravdu věřím v práci.“

 

Jak zvládáš současnou situaci? Jsi nejen hudebník, ale také producent, produkční, booking agent, pracuješ pro festivaly Colours of Ostrava, Metronome Prague, Letní filmovou školu nebo v pražském Divadle Archa.

Nyní se cítím klidný. Stres a strach jsou špatnými pány. Je vidět, jak je celý svět křehký a propojený. Všechno souvisí se vším. Myslím, že nám situace umožňuje nahlédnout lidskou krátkozrakost a důsledky bezohledného chování lidstva jako celku. Bylo to naprosto nevyhnutelné. Samozřejmě, že už jsem a ještě budu x měsíců bez práce a tedy bez příjmů, ale nemyslím si, že všechno je jen o hudbě a festivalech. Jsou mnohem důležitější věci, které jako civilizace musíme řešit, a první změnu musíme vykonat sami v sobě. Velkou většinou aktivit utíkáme před sebou samými. I když mám to štěstí dělat v životě to, co mám rád, dotýká se mě to taky a stále pracuju na změně těchto zažitých principů, které mi neprospívaly. Musím říct, že jsem měl posledních několik měsíců dobrou příležitost se na současnou situaci připravit. Na jaře minulý rok jsem začal mít problémy se žlučníkem. Zjistil jsem, že šlo o nahromadění potlačených emocí a neschopnost je komunikovat. Byl to velmi bolestivý proces, a i když jsem věřil, že to zvládnu bez chirurgického zákroku, skončilo to celé operací takzvaně za pět dvanáct. Svojí tvrdohlavostí jsem si totiž uhnal docela ošklivý zánět, který se musel vyléčit před samotným zákrokem. Když už jsem si říkal, že bude lépe, na začátku letošního roku se mi hodně zhoršil problém s vyhřezlou ploténkou páteře, se kterým jsem bojoval téměř deset let. Byť jsem absolvoval mnohé terapie různých druhů, jednoho rána jsem spadl na zem, prostě se mi podlomila kolena a nemohl jsem se hýbat. Křičel jsem bolestí. Z bytu v šestém patře bez výtahu mě neslo na lehátku šest chlapů. Byla z toho další operace. Naštěstí šlo o šetrný zákrok shodou okolností rukou fanouška Please The Trees v motolské nemocnici, na kterého nám kontakt zprostředkovala kamarádka mé partnerky Andrejky. Oběma bych tímto chtěl moc poděkovat. Během několika měsíců jsem prodělal pět celkových narkóz a musel si odležet šest týdnů v posteli, aniž bych se mohl posadit. V ten moment se pro mě prakticky všechno zastavilo. Sotva jsem si došel na záchod a musela se o mě starat Andrejka, které také tímto moc děkuju. S odstupem si uvědomuji, že to pro mě byly jedny z nejdůležitějších momentů v životě, a přijal jsem je jako dar a možnost vykročit dál, jako pomyslné dveře do nové perspektivy. Stejné je to i pro společnost v čase koronaviru, který přišel zrovna, když jsem plánoval návrat do práce. Nezbývá, než v našem příběhu hledat hlubší smysl a celé to obejmout. My jsme využili situace k vystěhování z Prahy, zatím přechodně do Orlických hor, což se ukazuje jako nejlepší krok, který jsme mohli udělat. Do města se už nevrátíme. Jedinou slabinou je nedostatek práce a tedy peněz. Věřím ale, že i to se podaří vyřešit.

 

Jak se díváš na současnou českou scénu v době krize z pohledu hudebníka? Zaznívají mnohé hlasy, že si umělci teď chtějí nahrabat, zároveň není ani samotná scéna jednotná natolik, aby jednohlasně komunikovala s Ministerstvem kultury a politickou scénou, dlouhodobě je podfinancovaná, což se právě teď ukazuje v reálu – výpadek jednoho platu je pro mnohé likvidační.

Je to nedůstojné, scéna je podceněná a vnímaná podřadně. Přitom na ní lidé makají na doraz, srdcem, na dluh, do tvorby se investuje, místo aby z ní byla návratnost na živobytí jako v jiných sférách a vložené úsilí se adekvátně vracelo. Pro mnoho lidí je to neudržitelné. Já jsem se nikdy na nikoho a na nic jiného než sebe nespoléhal. To ale neznamená, že je to tak v pořádku. Situace se mě velmi existenčně dotýká, a to i přesto, že jsem rozkročen doširoka a pracovně se pohybuji na několika platformách. Věřím tomu, že to ustojím a budu moci zůstat u toho, co mám rád a co mě naplňuje. Snažím se také nejen teď, ale i do budoucna ořezat svoje náklady na minimum, žít více v přírodě, z přírody. Stát hudební alternativní scénu bere jako jakousi šedočernou zónu. Cením si v posledních letech funkce české proexportní kanceláře Soundczech, aktivit kolem časopisu Full Moon, dalších platforem a aktivit mnoha lidí. Scéna je velmi živá se spoustou kvalitní hudby, plná skvělých mladých kapel a umělců. Od začátku jsme si vše v Please The Trees financovali sami, investovali do vydávání desek a turné. Teď je díky zmiňovaným podporám možné se dostat alespoň na nulu a rozvíjet se. Je to práce jako každá jiná. Omezený, respektive nulový prostor v médiích, který je věnován alternativní hudbě, je dalším klíčovým problémem v celém systému. Nemyslím si totiž, že by to lidi nezajímalo. Jen se k tomu nemají jak dostat, což je paradoxní ve světě, kdy všechny informace jsou vzdálené několik kliků. Bohužel přehled a vkus většiny lidí je stále určován komerční televizí a rádiem.

V izolaci se rozmohlo streamování koncertů, ty jsi šel trochu jinou cestou a vydáváš video sérii Distant Sessions For The Covid-19 Times. Zatím jsou to předělávky písní, za což tě chválil i Ondřej Bezr slovy „Odjakživa jsem si říkal, že Havelka a Young jsou blíženci, ale až teď je to stvrzeno naplno. Navíc pro tu příležitost Václav stylově nasadil youngovskou kostku, i za to body navrch.“ Jak vybíráš písně, dle nálady nebo v rámci širšího konceptu?

Je to především zábava s myšlenkou na udržení komunikace s fanoušky. Momentální koncept je odhalení inspirací. Většina písní, které zatím hraju, jsou coververze skladeb, které mám rád a které bych tímto lidem chtěl představit, v případě, že některou neznají. Postupem času chci hrát autorské skladby, které na akustickou kytaru vyznějí jinak. Akustická kytara byl jediný nástroj, který jsem si s sebou zvládl vzít během stěhování. V posledních letech jsem ji dost zanedbával a úplně od ní upustil i během psaní. Hrozně si to užívám. Snažím se písně nahrávat venku v krásném okolí Orlických hor pokaždé na jiném místě. Doufám, že to lidi třeba i díky tomu pozitivně nabije.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Billow: Hrávali jsme v polích

Dreampopovou kapelu Billow tvoří zpěvačka a klávesistka Lenka Zbořilová, kytaristé Jakub Zbořil a Vojtěch Veselý, naživo pak s kapelou vystupuje bubeník Erik Netušil.Skupina (s původním bubeníkem Ondrou Malinou) vznikla již v roce 2009 ve Veselí nad Moravou. Po hodinách ve zkušebně a velmi skrovném koncertování se dočasně rozpadla. Lenka s Jakubem založili lo-fi-folkové uskupení Strangers in the City, zatímco Vojtěch se věnoval jednočlennému projektu Václav J. Studium přivedlo jednotlivé členy do Prahy, kde se dali opět dohromady. V roce 2017 představili svou zasněnou, éterickou hudbu na debutovém albu Maps. Skupina se poté vrátila do Veselí a vloni nahrála více rozmanité a melodické album Seascape.

 

Čím se lišil proces tvorby alba Seascape od vaší prvotiny?

VV: Při práci na Maps jsme nevěnovali tolik času produkci a nahrávání, spoustu věcí jsme neznali, dodělat jednu písničku nám trvalo hodně času. Seascape je rozmanitější, navíc i skládáme a dokončujeme mnohem rychleji.

JZ: Měli jsme taky jinak rozdělené role. Při Maps jsem přišel se základem akustické kytary, Lenka nebo já jsme přinesli melodii a Vojta dodal elektrickou kytaru, synťáky a celkovou produkci. Na Seascape jsme akustiku téměř zahodili, střídali se s Vojtou při skládání a vokály dělala komplet Lenka. Bicí částečně nahrával náš tehdejší bubeník Vincent Stránský, kterého letos v létě nahradil Erik Netušil (Superego Kid, Nachttante).

LZ: Je takový paradox, že Maps bylo spjaté s mnohem více místy než Seascape a přitom bylo ucelené a celé se neslo v jedné náladě. Naopak Seascape je spjaté s jediným místem – chalupou „na konci světa“ v Nové Lhotě v Bílých Karpatech – ale zato je mnohem rozmanitější.

 

Jak jste se dali dohromady? A jak to bylo s dočasným rozpadem kapely?

VV: Je to trochu bizarní. S Kubou se známe od školky, Lenka chodila do stejného ročníku na základce a už od mala jsme poslouchali podobnou hudbu – vyrůstali jsme na Nirvaně, Beatles, System of a Down, Pixies, Johnu Frusciantovi, ale taky třeba na raných deskách Vypsané fixy. Střední jsme studovali každý jinde, takže jsme se už nijak nestýkali, když mi Kuba jednoho dne pro pobavení poslal přes ICQ odkaz právě s novým singlem Fixy Holka s lebkou. A při této online diskusi nad uvadající kvalitou naší kdysi oblíbené kapely jsme si řekli, že bychom si mohli zkusit zahrát společně. A že by to rozhodně nemělo znít jako Holka s lebkou...

JZ: Bylo nám patnáct a neměli jsme žádnou zkušebnu, začali jsme se tedy scházet za městem v polích. Sedli jsme si s kytarami, vybavili se baterkami a do noci jsme hráli. Vzpomínám, že tam jednou proběhl kolem i kůň a málem nám prošlápl futrál. Složili jsme asi 30 písniček – to už bylo ve zkušebně pod dětským oddělením místní polikliniky. Doktoři se tehdy sešli a pouštěli si naše dema, aby rozhodli, zda nám dovolí zkoušet v jejich kotelně. Během dvou let jsme odehráli jen dva koncerty a pak se rozdělili. My s Lenkou jsme založili kapelu Strangers in the City, po vydání desky South v roce 2014 jsem ale začal cítit, že bych ještě rád zkusil hraní v kapele. Přece jen nám to tehdy skladatelsky fungovalo skvěle. To už jsme všichni studovali v Praze na výšce, tak jsem zase napsal Vojtovi a pomalu jsme se dali dohromady...

VV: Jenže tentokrát to šlo hodně ztěžka. Chodili jsme dva roky do zkušebny do Crossu, kde jsme skládali a nahrávali. Pár písniček jsme dokončili, ale vůbec se nám je nedařilo studiově zaznamenat. V době, kdy už jsme ztráceli naději, že kdykoli něco doděláme, jsme zkusili domácí nahrávání a vznikl z toho náš první singl Galaxie. První písnička, se kterou jsme byli spokojení.

JZ: Po vydání první desky Maps jsme se ale rozdělili na čas ještě jednou – přišel skladatelský rozkol, kdy já s Lenkou jsme chtěli nahrát a vydat další podobnou, šepotavou desku, ale Vojta se chtěl posunout dál, přidat bicí, více nástrojů. Po půlroční přestávce jsme se nakonec znovu potkali a zkusili Vojtovu rozmanitější cestu, za kterou jsme nakonec zpětně velice rádi.

LZ: Tu kapelu bereme vlastně od začátku jako takovou rodinu. Už v těch patnácti jsme spolu trávili hodně času a stále jsme se cítili spojeni, i když jsme měli přestávku.

Druhá deska je svižnější než Maps. Neláká vás zkusit si i rychlou taneční hudbu?

VV: Když se scházíme na chalupě v Karpatech, tak se žánry, které hrajeme, hodně liší. Neřekneme si, že teď uděláme rychlou taneční písničku. To ne. Ale vznikne něco rychlejšího, elektroničtějšího, pak zase folkovějšího... Zatím jsme si ale nikdy neřekli, že uděláme vyloženě elektronickou desku.

LZ: Já teď velice ráda zkouším různé žánry. To je rozdíl oproti dřívějšku, kdy jsme se moc nechtěli odchýlit od té naší pochmurné, akustické nálady...

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Edo Klena: V mé tvorbě je i trocha kalkulu

Prešovský muzikant a autor Edo Klena (1963) začínal na vojně s rockovou hudbou. V 80. letech jako písničkář poznal zákazy vystupování, na festivalu v Martině v roce 1987 na protest jednu jeho píseň zazpíval Ivan Hoffman. Po sametové revoluci Klena koncertoval sólově, se svou kapelou Východ a také například s Jiřím Dědečkem, byl hostem koncertu Karla Kryla nebo skupiny Mňága a Žďorp. Své první autorské album vydal v první polovině 90. let na kazetě. V posledních letech jeho tvorbu poctivě mapuje košické vydavatelství Hevhetia. Zatím poslední titul Eda Kleny a jeho aktuální skupiny Klenoty s názvem Vata vyšel v roce 2019.

 

 

Byl na začátku alba Vata nějaký koncept?

Ne, tak to u mě nikdy nevzniká, žádné moje album nemělo koncept na začátku. Já prostě nosím písně, něco vyhodím, něco zůstane a tak se deska postupně formuje… Potom přemýšlím, jaký by měla mít název, co ji nejvíc vystihuje a co bych chtěl prvotně sdělit. Hlavní téma tedy pojmenuji až potom. Předem žádnou koncepci nemám. Ani žánrově, ani tematicky.

Jak vůbec v poslední době píšeš písně? Jde ti to snadno?

Celý život skládám velmi živelně. Cítím se, jako kdybych psal povídky. Jsou to vlastně krátké příběhy běžných dní. Sem tam k tomu přidám nějaké hlubší sdělení, které se nás týká. Obklopují nás média, ale zároveň žijeme své životy. To všechno se mi tak nějak míchá v hlavě, až mě napadne třeba věta: „Jak ven ze systému?“ Člověk uvažuje, co všechno na něj dopadá, co musí snášet, co musí zpracovat. A přitom musí žít, vydělávat, živit rodinu. Jednoduše jej tedy napadne: Jak ven ze systému. Kde na zeměkouli se mohu odstřihnout od světa? A je to řešení? Prostě milion otázek… Potom přemýšlím, jaký typ písně by to mohl být. Je to drsná otázka, takže to bude drsná píseň…

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Udržujeme politiku otevřených dveří

Mezinárodní skupinu s názvem Farafi založily dvě mladé ženy – Angličanka s indickými a francouzskými kořeny Darlini Singh Kaul a Američanka Joy Tyson. Potkaly se v indickém svazovém státě Goa a společně začaly tvořit písně, které vycházejí především z tradiční hudby západní Afriky. Nyní žijí v Berlíně, jejich album Calico Soul vyšlo loni v listopadu u německého labelu Piranha a v prosinci se umístilo na 17. místě ve světovém žebříčku World Music Charts Europe.

 

Říkáte si Farafi, což mi připomíná kapelu Farafina z Burkiny Faso. Kde má váš název původ?

Darlini: Slovo farafina znamená země černé kůže. Když se řekne černá kůže, představím si obyvatele Afriky, ale také všechny lidi, kteří kdy byli diskriminováni. Afrika nám toho dala mnoho. V podstatě všichni pocházíme z Afriky a my se tam teď svou tvorbou vracíme. Tím názvem se tedy hlásíme k proudu, který je proti diskriminaci. Země černé kůže, to je pro mě země, v níž se nikdo necítí vyloučen. Jménem Farafi také děkujeme Africe za kulturní dědictví, které nám přenechala. Jsem hrdá, že mohu takovou hudbu a inspiraci šířit.

Obě dvě jste světoběžnice, kterým hudba jednoho kontinentu nestačí. Jak jste na sebe vůbec narazily?

Joy: Obě jsme se zajímaly o africkou hudbu, i když se k ní každá z nás dostala jinak. Můj první kontakt byl přes hudbu afro-brazilskou a také přes brazilské bojové umění capoeira, jehož součástí je ovšem také hudba, hra na nástroje a důraz na komunitní hodnoty. Darlini byla v kontaktu s jinou komunitou, která se věnovala africké hudbě. Když jsme se potkaly, vytvořily jsme právě na základě tohoto našeho společného zájmu duo. Jednou jsme pozvaly na zkoušku některé další své známé. Byla mezi nimi jedna hráčka na krétskou lyru a její partner, který patnáct let předtím studoval indickou klasickou hudbu. Přidali se k nám také dva francouzští hudebníci, kteří měli vystudovanou západní vážnou hudbu, ale zároveň jim byla blízká hudba z různých oblastí Afriky. Společně jsme si vyhlédli některé africké písně a začali k nim vytvářet nové aranže s využitím řady dalších stylů. Zpívaly jsme bambarsky nebo wolofsky, ale naše hudba měla od samého začátku i prvky indické klasické hudby, hudby Blízkého východu a také západní hudby. Od tohoto začátku uplynulo už šest let. A po celou tu dobu si udržujeme „politiku otevřených dveří“. Každý může do tohoto projektu přinést nové barvy. Různorodost je u nás vždy vítána.

 

Proč jste si za jeden z vyjadřovacích prostředků zvolily právě západoafrické jazyky?

Joy: Africké jazyky a jejich fonetika mají zvláštní energii. Můžeme to srovnat se sanskrtem, prastarým indickým jazykem. Každé jeho slabice přísluší podle Indů určitá frekvence, která nějakým způsobem vyzařuje. S tím pak souvisejí posvátné mantry, v nichž Indové opakují stále dokola nějakou větu. Tím vysílají svou energii a nezáleží na tom, jestli těm slovům rozumíte, nebo ne. Podobně se i africké jazyky nějakým způsobem dotýkají na správné frekvenci něčeho v mém nitru, a já se pak cítím dobře. Mám tak pocit, že jsem doma a že dělám něco naprosto přirozeného. Navíc jsou tyto jazyky opravdu krásné. Když jsem je poprvé slyšela, vůbec mi nepřišly cizí. Jejich zvuk byl takový přátelský, vřelý.

Darlini: Pro mne africké jazyky znamenají svobodu. Jejich rytmická struktura pozvedá mé srdce. V jejich zvuku slyším plynulost a hravost. Africké písně navíc pojednávají často o prostých tématech z každodenního života, jako by čerpaly z půdy a opět do ní něco vracely. A když zpíváme ve vymyšleném jazyce, můžeme do textů zakomponovat prvek tajemství. Tím pádem můžeme zpívat i o věcech, které ještě nedokážeme pojmenovat slovy. Rozdíl mezi tím, když zpíváme v existujícím jazyce, který má svá pravidla, a v naší nesmyslné řeči, je ten, že ve druhém případě můžeme předávat posluchačům své emoce v čisté podobě. 

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Vanda Kavková: Člověk by k sobě měl být krutý

Nebývá zvykem, abyste uslyšeli nahrávku vám zcela neznámé persony a ta vás nadchla natolik, že okamžitě toužíte zjistit, co je „za zrcadlem“. To se mi stalo při poslechu CD Vývar Vandy Kavkové, herečky a včelařky, která momentálně žije v Uherském Hradišti. Je ovšem také pravdou, že pokud má v týmu jména jako Ivan Manolov, Tomáš Šenkyřík nebo Mario Buzzi a vše posvětí svým producentským umem Tomáš Vtípil, některé dohady získávají jasnější obrysy.

 

Co tě k nahrání autorského alba vedlo?

Hudba pro mě byla vždycky důležitá. Jen jsem ji na určitou dobu z různých důvodů jaksi přestala slyšet. Celé to je výsledek řady životních, osobních i profesních peripetií, které mě potkaly v průběhu uplynulých deseti let. Není to pro mě debut v pravém slova smyslu. Je to spíš jakési hledání další formy, pokračování cesty, na kterou jsem se vydala, když jsem se z bídy pocitů toho, kdo čeká, až dostane práci, odvážila jenom pomyslet na to, že bych mohla být nejen interpretka závislá na něčí vůli, ale i autorka, která rozhoduje sama o sobě. Jinými slovy pro mě je to cesta ke svobodě. K tomuto albu jsem napsala texty a definovala asi to, jak a o čem bych chtěla začít zpívat. Nejúžasnější na tom celém je, že jsem začala zase slyšet, možná lépe řečeno, větřit hudbu. Jako bych v sobě objevila polozapomenuté podzemní jezero. A větřím, že někde v té průzračně čisté vodě, plují i moje vlastní tóny.

Tvoje texty jsou podle mě nejen výsostná poezie, ale i všech příkras zbavený pohled do ženského nitra.

Ve všem, co jsem kdy v životě dělala, bylo pro mě důležité to, co nazýváš „příkras zbavený“. Zjistila jsem, co k životu a k tvorbě potřebuju nejvíc. SVOBODU. Taky jsem si definovala, co bytostně nesnáším. Je to LEŽ. Skutečná tvorba, jakož i skutečně žitý život, jsou podle mě založeny na vztahu k pravdě. Pro mě je to vždy až jakási posvátná pouť k důstojnému ohledávání, nelítostnému rozsekání a následnému pojmenovávání toho, co skutečně cítím já nebo lidé, kteří jsou pro mě v tu danou chvíli inspirací.  Potkala jsem spoustu umělců, co tvořili a trápili se, protože museli dělat ústupky kvůli tomu, že se tím nebo oním živili. Cítila jsem umučené duše uměleckých šéfů, kteří museli plnit kasu. Já jsem se vědomě rozhodla z tohoto krásně ulhaného světa vystoupit. Získala jsem to nejcennější, SVOBODU. Platím za to jistým druhem samoty.

 

V „doslovu“ alba píšeš, že se jedná vlastně o dopisy. Dopisy komu, kam a proč?

Původně jsem nepsala písňové texty. To jsem si uvědomila, až jsem je dala přečíst mé přítelkyni a kolegyni Kristýně. U každého druhého textu se objevila poznámka Píseň! Zpívej! Už konečně! Původně jsem netušila, co vůbec píšu. Bylo to tehdy neuvěřitelné období. Drsný a zároveň tak hezky intenzivně prožitý čas. Budila jsem se čtyřikrát za noc a prostě musela psát. Ruka jela jak pila, ale slova se řítila tak strašně prudce, až jsem se tomu musela smát nahlas. Pracovně těm textům říkám Manželská korespondence a texty vlastně neustále doplňuju. Jen už to není takový hukot. To že píšu dopisy a komu, mně došlo taky postupně. Neřekla bych, že je to jen o manželství. Je to celé o skutečně závazném a vyvíjejícím se vztahu dvou, místy tří i více vzájemně propojených lidí. A nejde jen o můj vztah. Ale faktem asi je, že ve chvílích určitého pocitu osamění, hledám tímto způsobem někoho, kdo by porozuměl.

V „týmu“ máš řadu lidí z alternativní kultury, takže tě tahle tvář umění přitahovala? A jaká tě k ní dovedla cesta?

Proč člověk v patnácti radši než kamkoli vleze v Uherském Hradišti na Kraba nebo do Klubu Mír? Proč ve čtyřiadvaceti hltá slova herců z HaDivadla a za pár let vedle nich má tu čest stát na jevišti? Čemusi jde naproti. Jde za srdcem. A jsme taky zpátky u výše popsané potřeby pravdivosti. A potřeby svobody. Poté, co zažiješ koncert Filipa Topola anebo jsi přítomný jevištnímu bytí Jána Sedala, marně hledáš cestu do pelíšku nevědomosti. Byly a jsou určití lidé a místa, která mi přinášela a naštěstí ještě přináší takové krásně zvláštní chvění kolem pupku. To je moje cesta. Prostě začnu vibrovat.

Co jsi dělala předtím?

Deset let jsem hrála profesionálně divadlo. Ochomýtala jsem se kolem HaDivadla a Husy na provázku. Ale obor, co jsem na JAMU původně vystudovala, se jmenuje Divadlo a výchova. Taky jsem režírovala. A měla jsem to velké štěstí, že jsem potkala lidi, kteří mě inspirovali k tomu, abych zkusila dělat autorské divadlo. Po prvních zkušenostech, jsem si vlastně poprvé uvědomila, že je všechno nějak nakřivo a našišato a že se řítím neznámo kam, a hlavně že mi něco strašně chybí. Tehdy jsem ještě ale nejspíš neměla odvahu být k sobě tak hezky krutá jako jsem schopná dnes. A asi to byla i určitá forma lži. Našla jsem někoho, za koho jsem se schovala. Udělali jsme autorskou inscenaci o jazzové legendě Evě Olmerové. Což byl samozřejmě na jedné straně velký nesmysl. Kvůli mně. Na druhé straně počin, kvůli ní, Evě. Až Jana Koubková, se kterou jsem si psala, mně musela naznačit, že bych měla raději žít svůj život a zpívat svoje písničky. Mezitím jsem spáchala společenskou i profesní sebevraždu, odešla z Brna, začala žít na vesnici a založila rodinu a byla přesvědčená, že jsem s uměním skončila. Nakonec mi to stejně nedalo, založila jsem Nezávislou uměleckou platformu Plešatý králíček etablovanou v klubu Mír v Uherském Hradišti, kde jsem navázala tvorbu autorských inscenací a minulý rok jsem se s autorským pohádkovým příběhem vrátila aspoň jednou nohou i do HaDi.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Guru a jeho tiše rebelující žákyně

Debashish Bhattacharya, virtuozní hráč na slide kytaru z Indie, vystoupil 5. března v pražské Akropoli se svým novým projektem Joy Guru. Jeho dráha jde proti vžitým stereotypům. Západ vnímá indickou klasiku především jako propojení sitaru s bubínky tabla. Indické ragy přenesené na hmatník slide kytary ovšem nejsou komerční fúzí, ale výsledkem přirozeného vývoje, který začal před sto lety, když v Indii vystoupil havajský kytarista Tau Moe. Jeho nástroj se ujal, klouzavé tóny havajské kytary totiž sledují podobnou estetiku jako sitár.
 

Průkopníkem indické slide kytary se stal Debashishův učitel Pandit Brij Bhushan Kabra (1937–2018). Bhattacharya u nás už vystoupil několikrát, například se svojí dcerou Anandi. Zatím naposledy, 5. března, zahrál s novým projektem Joy Guru, na němž ho doprovázejí jazzmani z Polska. Nástrojové propojení navazuje na ty nejlepší tradice Mahavishnu Orchestra či Shakti a zároveň odpovídá na otázku, jak by hrál Jimi Hendrix kdyby se narodil v Indii.

 

Hudební vzdělávání má řadu tváří. Zajímavý pohled nabízí Indie se dvěma odlišnými koncepty. Tradiční metoda funguje jako dlouholeté partnerství dvou osob. Žák se stane členem domácnosti svého učitele – guru. Ten je pro něj i životním vzorem. Indická hudba se dnes ale učí i metodou západního školství. Průkopníkem této metody byl Ali Akbar Khan, jehož znalci co do virtuozity řadili nad Raviho Shankara. Khan na své škole v Kalifornii učil až padesát studentů ve třídě.

V klasické výuce žije guru v úzkém kontaktu se svým žákem, oba společně tráví co nejvíc času. Proces začíná dříve, než se dítě učí číst a psát. Žák navíc sleduje svého učitele, jak cvičí, jak koncertuje se spoluhráči a pomalu tak přebírá jeho umění. Jde spíš o pozvolné vstřebávání, než o co nejúčinnější využití času, které preferuje západní školství. Specifickým případem je, když učitelem je váš otec. Zakir Hussain, známý ze skupiny Shakti, vzpomíná: „Můj otec Alla Rakha byl dlouholetým spoluhráčem Raviho Shankara. Učil mě od tří let. Když se vrátil z vystoupení ve dvě v noci, vzbudil mě a zpíval mi rytmy. Vyndali jsme bubínky tabla a dali na ně ručník, abychom nedělali hluk.“

 

Současnou podobu výuky uvnitř rodiny dokumentuje rodinný klan, jehož centrální postavou je slidekytarista Debashish Bhattacharya. Narodil se v Kalkatě jako syn uprchlíků, jeho otec tam odešel z nynější Bangladéše. Pocházel z rodu hudebníků a básníků, byl kazatelem ve vesnici, v níž žili společně muslimové a hindové, ale v době násilností při rozdělení indického subkontinentu na Indii a Pákistán byl donucen s celou rodinou utéct. Debashish debutoval ve svých čtyřech letech, jeho vystoupení tehdy vysílalo All India Radio. Jeho sestra Sutapa je zpěvačka, bratr Subhashis hraje na tabla. Titul pandit, což znamená všemi respektovaný mistr svého oboru, získal Bhattacharya v překvapivě nízkém věku čtyřiceti let. Na koncertech střídá kytary různých konstrukcí i ladění a nejmenší z nich, která se podobá ukulele, pojmenoval po své čerstvě narozené dceři Anandi. Když roku 2013 natáčel album Beyond the Ragasphere, hostovali na něm souběžně John McLaughlin i tehdy šestnáctiletá Anandi. O pět let později zkomponoval a vybral skladby pro první sólové album své dcery Joys Abound. V kontextu současné indické hudby je to nahrávka hodně výjimečná. Ve srovnání s muzikantkami jako Anoushka Shankar či Kiran Ahluwalia nejde o plánovanou fúzi, vše probíhá přirozeně. A přesto tu slyšíte zřetelný posun oproti tradici, indický kolorit harmonicky proplouvá oceánem globálních vlivů. Jak tedy funguje vztah dcery a jejího guru-otce na pozadí globalizace kultury i generačních rozdílů? O tom i dalších věcech je následující dvojrozhovor.

 

Jste jako otec a hudebník hrdý na svoji dceru?

Debashish: Ano, ale zároveň trochu nervózní, člověk musí myslet dopředu. Někdy mám radost, jak si vede dobře, někdy mám starost, že bych pro ni měl dělat víc a věnovat se jí častěji.

Co byste jí tedy rád předal, kdybyste měl hodně času?

Debashish: Víc jí přiblížil hudební svět, ze kterého čerpám já. Protože vím, že když moje dítě poslouchá spoustu hudby odjinud a já u toho nejsem, může ji to zmást, svést na falešnou stopu. Ten vzájemný kontakt v průběhu objevování nových hudebních kultur je důležitý proto, aby si zachovala perspektivu založenou na svém původu.

Když jste vyrůstala, co se hrálo u vás doma? Jen indická klasika?

Anandi: Můj otec byl v tomhle ohledu docela striktní, a mě naopak zajímaly všechny další žánry včetně popu.

Byl součástí toho rebelantství třeba poslech Led Zeppelin?

Anandi: Jasně, taky Radiohead, jazzové kapely, Kenny Wessel což byl kytarista Ornette Colemana, Ella Fitzgerald, Joni Mitchell, a logicky John McLaughlin.

Je ale v indické klasice vůbec prostor pro nějaké rebelantství?

Debashish: Rebelantství je příznačné pro hudbu svázanou s určitou generací, což jsou žánry jako jazz, swing či rock. To ale neznamená, že by se indická hudba nevyvíjela. Rozdíl je v tom, že změny probíhají pozvolna, aniž by jedno vývojové stadium popíralo estetiku toho předešlého. Anandi je 22 let a oceňuji, že se drží tradice, což jí bezpochyby přinese ovoce. Ten proces ovšem trvá nějakou dobu, a jsem rád, že začala v tak mladém věku.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Avishai Cohen: Prostě další rok života (na cestě)

Neúnavný nomád Avishai Cohen se vrátí do ČR a na JazzFestBrno zase v jiné muzikantské konstelaci. Tentokrát příležitostně obnovil svoje možná nejsilnější trio, proslavené albem Gently Disturbed z roku 2008. Dějištěm jednoho z mimořádných koncertů turné 50-50-50 se 25. dubna stane brněnské Bobycentrum. A protože basista svým způsobem rekapituluje půlstoletí cesty životem, točil se i náš rozhovor kolem „osudové“, „magické“, nebo možná „úplně normální“ padesátky.
 

Oslavíte 20. dubna padesátiny, což mnozí považují za věk určitého zlomu v myšlení, prioritách, životní filozofii. Vnímáte to také tak, nebo jde jen o další rok v životě?

V tomto momentě jde pro mě prostě o další rok života, žádnou zvláštní vnitřní změnu nepociťuji. Ale když se ohlédnu za sebe, cítím se opravdu požehnaný tím, čeho mi bylo dopřáno dosáhnout. Jsem vděčný, že jsem se dostal tam, kde jsem, jak v hudebním, tak v soukromém životě. Je úžasné, že mohu rok svých padesátých narozenin oslavit společně s fanoušky na celém světě. Ale zároveň už spíš vyhlížím příští životní etapy.

 

Při pohledu do minulosti vytanou, tedy vnímáno zvenčí, jako hlavní milníky vaší cesty hraní s Chickem Coreou, a také návrat do Izraele, důležitá inspirace vašeho stylu. Vnímáte to podobně, nebo se pletu?

Za první opravdu velký krok považuji rozhodnutí přesídlit ve dvaadvaceti letech se svým kontrabasem do New Yorku. Život v Big Apple, to byla opravdu veliká výzva, jak emoční, tak profesionální. Začátky jsem měl opravdu těžké, ale to asi platí pro leckoho. Abych se nějak protloukl, hrál jsem jako busker na ulici a pracoval na stavbách. A jsem za to s odstupem času vlastně rád. Myslím, že tahle těžká doba s jen pomalými krůčky vpřed dala mojí hudbě určitou přesvědčivost a autenticitu. Dalším milníkem bylo opravdu setkání s Chickem. Ty časy pro mě znamenají něco naprosto výjimečného a magického. Chick mě vychoval hned v několika různých směrech. Především mě naučil, jak mám vnímat sám sebe jako profesionálního muzikanta, a také jak vést vlastní kapelu. Do Izraele jsem se vrátil z čistě osobních důvodů, prostě mi chyběla krajina dětství a moje rodina. Ale jsem šťastný, že se mi podařilo v US někam popostoupit. V současnosti pro mě ale představuje ideální místo právě Izrael, odkud mohu snadno pořádat turné směrem do Evropy, do Asie i do Ameriky.

Nápad na projekt 50-50-50, oslavu roku vašich padesátin padesátkou koncertů v padesáti různých zemích, byl váš?

Kdepak, s ideou přišel můj manažer Ray Jefford. Řekl jsem si OK, proč ne, jde o hezkou výzvu. Protože tak omezím pohodlné koncertování v zemích, kde jsem hrával několikrát do roka, na pouhý jeden koncert. A naopak se podívám do pro mě exotických krajů, kam jsem ještě nikdy nezavítal.

Kam například?

Poprvé se vypravím do Austrálie a na Nový Zéland, což je pro mě docela vzrušující. Vrátím se do některých zemí, kde jsem nebyl několik let, třeba Srbska nebo Slovinska. A stále čekám na potvrzení vystoupení v několika afrických státech. Vážně se těším, považuji za důležité setkat se s tamními fanoušky. Zní to jako fráze, ale koncerty a setkání s příznivci mi dávají ohromnou spoustu energie.

 

Nestojí spíš cestování spoustu energie? Neláká vás chvíli zůstat v klidu na jednom místě?

Ne, opravdu miluju cestování a objevování odlišných vibrací různých měst. Inspiruje mě to. Ale samozřejmě, po turné se budu zase těšit domů, k rodině. Vybalancovat správně čas na turné a volný čas doma považuji za nezbytné.

Omezení koncertů na jeden v každé z padesáti zemí ale tak docela neplatí, ne? Zaznamenal jsem plánovanou residenci v newyorském klubu Blue Note.

Ale těch pět večerů v srpnu v Blue Note bude jediná výjimka, jinak opravdu půjde vždy pouze o jeden koncert v jedné zemi. Výjimku jsme učinili proto, že se chci vrátit do Blue Note, ale kapacita klubu je malá a nechci zklamat svoje americké příznivce. Na jiných místech USA hrát nebudeme, jediná šance chytit mě v roce 2020 ve Státech bude opravdu pouze v Blue Note v New Yorku.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Nechceme být politickou kapelou!

O pětici Zrní bylo v poslední době poměrně slyšet. A to nejen v souvislosti s připravovanou deskou Nebeský klid, ale i skrze netradiční série koncertů, které nejprve kvinteto vysvlékly do akustické křehkosti a poté jejich hudbu zanesly na místa spojená s osobou Václava Havla. Rozhovor se zpěvákem/skladatelem Janem Ungerem a houslistou Janem Fišerem se tak věnoval nejen hudebním tématům, ale také širším společenským souvislostem doma i ve světě.

 

Na začátku bych se vrátil do roku 2012. Tehdy jste vydali nejen přelomovou desku Soundtrack ke konci světa, ale také singl s Markétou Irglovou, který měl být součástí českého fantasy filmu režiséra Tomáše Krejčího Poslední z Aporveru. Jak ke spolupráci s Markétou došlo a nahráli jste pro tento film ještě něco dalšího? Jak to s ním dnes vypadá?

Jan Fišer (JF): Režisér filmu se nám sám ozval s tím, že je náš fanoušek, a nabídl nám, jestli bychom nechtěli natočit úvodní skladbu k jeho filmu inspirovanému poetikou Karla Zemana.

Jan Unger (JU): Navíc nám řekl, že písničku může zpívat Markéta Irglová, má to být pohádková záležitost pro dospívající a máme na to měsíc. V tu dobu jsme natáčeli Soundtrack ke konci světa a nic jsme pro film nikdy nedělali. Nejdřív se nám to zdálo trochu přitažené za vlasy, ale nakonec jsme si řekli, že taková nabídka se neodmítá, a šli jsme do toho. Rozjelo se zběsilé kolečko, kdy jsem rychle vyšvihnul písničku, nahráli jsme ji, režisér nás opravdu propojil s Markétou, té se song líbil, natočili jsme tedy její vokál i klip. Všechno krásně vyšlo až na to, že film dodnes není hotový, a kdo ví, jestli vůbec někdy bude. Ale abychom si nestěžovali: pro nás to byla velká zkušenost, za kterou jsme vděční.

Dělali jste od té doby něco pro film?

JF: Pro jeden studentský film. Nabídka práce takového rozsahu jako pro Poslední z Aporveru od té doby nikdy nepřišla.

Přitom jen na novince je řada výrazně atmosférických momentů, která jako by si říkala o vizuální doprovod.

JU: Je to náš sen, protože máme za to, že bychom mohli složit vhodnou hudbu pro film.

JF: Atmosférické momenty, o kterých mluvíš, těch složíme na našich soustředěních celou hromadu. Na druhou stranu musíme připomenout, že jsme spolupracovali na dvou divadelních představeních s taneční skupinou VerTeDance.

To bylo v roce 2016. Jste namočeni v nějaké podobné aktivitě i v současnosti?

JU: Nejsme. Věřím ale, že něco v budoucnu přijde. Je to bezvadné zpestření pro kapelu. Být v jiném prostředí, trochu jinak přistoupit k večeru, než když jde o klasický koncert v klubu, plus komunikace s jiným tělesem je také moc zajímavá rozdílným přístupem apod.

Před čtyřmi roky jste také nahrávali pár písniček v angličtině. Jak tato aktivita dopadla?

JU: Skončila. Několik písniček jsme opravdu nazpívali v angličtině, poslali je jednomu významnému manažerovi pohybujícímu se na mezinárodním poli. Tomu se naše hudba moc líbila. On si anglické písničky poslechl a prohlásil, že to není opravdové.

JF: Já si myslím, že tak to je. Moje představa je taková, že pokud někdy do budoucna jít do zahraničí, tak s českými texty. Mám za to, že čeština nebude překážkou, ale naopak něčím, co bude na naší hudbě zajímavé.

 

Scházíme se kvůli desce Nebeský klid, které ale předcházely poměrně významné okamžiky v životě kapely – nejprve vystoupení při svíčkách a pak koncerty, jdoucí po stopách Václava Havla. To už vás po téměř dvaceti letech „obyčejné“ koncerty nebaví?

JU: Za sebe můžu říct, že ano. Máš pravdu. Stejně jako se vyvíjíme v našem skládání, tak se vyvíjíme i v naší koncertní podobě. Taková klasika z pohledu klubu, jednou za rok k nám přijede Zrní, je docela nuda. Samozřejmě, že existuje řada klubů, kde je příjemné si každý rok odehrát úplně obyčejný koncert, ale mě baví nacházet i nové prostory pro koncertování. Místa, která dokážou naše hraní ozvláštnit. Bavilo nás objíždět místa, kde se normálně nekoncertuje. Proto jsme si moc užili sérii hraní v divadlech, kam lidé normálně na koncerty nechodí.

V posledních letech jste se poměrně často vyjadřovali k dění okolo nás. Stali jste se Himálajským patronem, reagovali jste na návštěvu čínského prezidenta v Praze. Přesto vaše spojení s politickými tématy nebylo nikdy tak intenzivní jako v posledních dvou letech.

JU: Dospíváme a ruku v ruce s tím máme větší touhu se vyjadřovat k dění okolo nás. Přijde nám to přirozené. Patří to k věku, ve kterém se nacházíme.

JF: Já bych to hned nenazýval politikou. Spíš názorem na společenskou situaci. Nechceme být politickou kapelou.

JU: Mě zajímá, jak se to v českém kontextu řeší. Třeba v Americe by byl tenhle dotaz bezpředmětný, protože zde je naprosto normální, že se muzikanti vyjadřují k aktuálním věcem, které hýbou společností. Pokud nechceme pouze fantazírovat, ale reflektovat, co se okolo nás děje, tak nemůžeme společenská nebo politická témata minout. V Americe to má od 60. let dlouhou tradici. V Česku se tohle kvůli komunismu teprve učíme. Výsledkem je, že když se domácí umělec odváží udělat něco podobného, poutá to na sebe neúměrně velkou porci pozornosti.

Takové ty poznámky, že „umělci by si měli hledět svého a neplést se do politiky“.

JU: A přitom přesně tohle je role umělce, toho šaška, který reflektuje dění okolo sebe, nastavuje zrcadlo společnosti. Jasně, nemusí. Plně chápu, že někdo se chce vyvarovat těchto témat. Ale je úplně v pořádku, když se jich naopak jiný dotýká.

JF: Neměl by být za toto rozhodnutí pranýřovaný. Je to jeho totální právo.

Ty ses Honzo (Ungere) z Kladna přestěhoval na Vysočinu, člověk by spíš čekal více přírodní lyriky. To tě současná situace dostihla i tam?

JU: Dnes je vše díky internetu propojené. Takové to klasické rozdělení město/vesnice v určitém směru už neexistuje. Ve vesnici, kde žiju, mám pocit, že mám kulturu stejně dostupnou jako v Praze. Vždy jde jen o to se zvednout, překonat lenost a někam vyrazit. Když se něco kulturního děje zde, tak jdu automaticky. Ve výsledku na vesnici žiju kulturnějším životem, než když jsem fungoval v Praze.

Jak sousedé z Lubné reagují na tvé aktivity?

JU: Většině vesničanů je sympatické, že mají mezi sebou exota, který hraje v nějaké kapele. Mám dobré vztahy i s těmi sousedy, kteří jsou jinak názorově někde jinde. Lidsky si ale rozumíme. Tohle je pro mě další důkaz toho, že nějaká hranice vesnice/město je relativní.

Už jste v Lubné hráli?

JU: Vloni jsme tam hráli poprvé. Byl u nás festival. Styděl jsem se trochu víc než jindy. Sousedi konečně viděli, co je ten Unger zač. Naštěstí s námi hrála i Lenka Dusilová, takže se pozornost trochu rozprostřela.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu