Zdeněk K. Slabý (9. června 1930 – 11. března 2020)

Letos v lednovém editorialu jsem si pochvaloval, že věkový rozdíl mezi nejmladším a nejstarším přispěvatelem UNI je neuvěřitelných 71 roků. A sliboval jsem, že doyen našeho týmu se letos dožije devadesátky. Bohužel už se tak nestane. Zdeněk K. Slabý, dlouholetá opora autorského okruhu tohoto časopisu, přední český znalec experimentální… Číst dál...

Luboš Malina: Vy stejně jednou skončíte u toho brnkání

Luboš Malina je muzikant stejného zrna jako americké hvězdy Béla Fleck nebo Chris Thile. Dokonale zvládl bluegrassovou tradici a od ní se odráží všemimožnými směry. Lubošovo portfolio je skutečně mimořádné. Nejenže spolupracoval s velkými americkými hvězdami a se svými dvěma hlavními kapelami Druhá tráva a Malina Brothers projezdil Spojené státy křížem krážem, ale také stylový rozsah toho, co podniká na domácí scéně je málokdy vídaný. Tenhle rozhovor jsem plánoval léta a pořád čekal na vhodnou příležitost. Ty se teď naskytly dvě. Tou první, totiž desetiletím Malina Brothers, jsme začali, a druhou, zcela nový projekt Vprostřed noci, o kterém se ještě letos bude hodně mluvit, jsme si nechali na úplný závěr.

 

Legenda praví, že Malina Brothers vznikli jako víceméně náhodný důsledek hospodských jamů.
Vlastně ano. Někdy v roce 1982 jsme se s bráchou Pavlem, tátou a pár kamarády začali vždycky na první svátek vánoční scházet v takové hospůdce u Metuje. Tak to pokračuje až do dnešních dnů, já sám jsem ani jednou nevynechal. Vždycky jsme si zamuzicírovali a někdy asi před třinácti lety nás tam začali kamarádi přesvědčovat, abychom s bratry udělali regulérní kapelu a odehráli koncert.

To, co jste tam hrávali, bylo to, co máte v repertoáru jako kapela dnes?
Ne. Hráli jsme staré Greenhorny, Matuškovy písničky, Pavla Bobka... Když jsme poprvé vystoupili před deseti lety na Hronovském slunci, hráli jsme podobný repertoár, ale už jsme zařadili víc písniček od našich kamarádů, hlavně od Mirka „Skunka“ Jaroše. To je člověk, který žil ve Dvoře Králové, já jsem se s ním potkával koncem 70. let na osadě Rabiš. On potom v roce 1979 emigroval a dodnes žije v Německu. Ale jeho písničky tady zůstaly, šířily se ústním podáním a zlidověly. Například Montgomery, Rychlejší koně nebo Quantanamo.

Proč se středobodem vašeho repertoáru staly zrovna tyhle písničky?
Protože k nim mám vztah, jako bych je psal sám, byl jsem u jejich zrodu a s Mirkem jsme zůstali přátelé do dnešních dnů. Ztotožňuji se s jeho vkusem. Jak s jeho výběrem písniček, ke kterým píše české texty, tak se způsobem, jakým je píše. Mají obrovskou energii, i když jsou jednoduché a někdy třeba i trochu sentimentální. V různých životních obdobích se k nim vracím a ztotožňuji se s nimi, protože jejich největší síla je v upřímnosti.

Na jedné straně v Malina Brothers máte v repertoáru tyhle jednoduché a, jak sám říkáš, někdy i sentimentální texty Mirka Jaroše, na straně druhé je ve tvojí asi stále hlavní kapele Druhá tráva ta vrcholná písňová poezie Roberta Křesťana. Jak se s tím srovnáváš? Je tam nějaký styčný bod?

Já si to samozřejmě dobře uvědomuji. Robertovy texty jsou velmi závažné, mnohem abstraktnější než to, co zpíváme s bratry. Pro mě je ale v téhle souvislosti dost důležité to, že Robert začal znovu vystupovat se svojí vlastně dětskou kapelou Trapeři. To je kapela z doby, kdy já v Náchodě s touhle muzikou začínal. Tehdy jsme se samozřejmě neznali, naše cesty se potkaly až v 80. letech, ale já v roce 1972 nastoupil jako houslista do westernové kapely Kliďánko a z rádia jsem znal Greenhorny, ti mě fascinovali, a dodnes jsem užaslý z toho, jak jsou jejich staré nahrávky dobré. Ty samé věci poslouchal i Robert Křesťan a psal jako teenager texty, které jsou často taky strašně naivní a westernově romantické. Když se nedávno k téhle staré sestavě vrátil a odvážil se svoje staré věci zpívat na veřejnosti, já se v tu chvíli smířil i s těmi texty Malina Brothers, za které jsem se možná předtím trochu styděl. Dneska je vnímám, jako když se díváš na nějaký starý western nebo Tarantinův film. Beru to jako nadsázku, ale vidím i to, že tam ze strany člověka, který to napsal, není žádný kalkul, je to jeho upřímná výpověď. Díky tomuhle přístupu si mohu vedle sebe postavit obě tyhle kapely, které považuju za svoje hlavní. Dejme tomu, že Druhá tráva má přednost, ale Malina Brothers pro mě už nejsou vedlejší, je to něco, co zaplňuje určitou část hudebního spektra, kterou mám rád a která je pro mě přirozená.

Dávají ti Malina Brothers hudebně něco, na co nemáš prostor ve Druhé trávě?
Dá se to tak trochu říct, i když ve Druhé trávě mohu mít prostoru, kolik chci. Ale uvědomuji si, že některé věci se do Druhé trávy prostě nehodí. Například by mě nikdy nenapadlo tam přijít s některými instrumentálkami, které hrajeme s bráchama, protože Druhá tráva je trošku jinde.

Instrumentálky jsou zvláštní věc. Mimo Česko jsou celkem běžné ve všech žánrech, ale u nás je lidé berou spíš jako „nutné zlo“, pokud to není zrovna tak posluchačsky vděčná virtuózní záležitost, jako je Smetanova Skočná v bluegrassové podobě, jak ji hrajete s Malina Brothers.

Instrumentálky jsou nedílnou součástí našich vystoupení. Můj pohled na ně se časem měnil. Nejdřív jsem byl fascinován tou rychlostí a virtuozitou. Ale čím jsem byl starší, tím jsem víc vnímal čistě hudební stránku, která s rychlostí nesouvisí. Dneska máme v repertoáru i pomalé instrumentálky, které jsou strašně působivé, když se je podaří pěkně přirozeně zahrát.

Liší se přijetí instrumentálek v Česku a v Americe?

V podstatě ne. Lidé jsou nadšení ze Skočné, protože je efektní, je dobře zaranžovaná a je to věc z klasické hudby, kterou by v tomhle podání nikdo nečekal. Ale pak hrajeme třeba Rose of Killarney, tu napsal Charlie McCoy v podstatě na akordy House of The Rising Sun, což mimochodem přiznává. To je pomalá, jednoduchá věc, která se líbí tady i v Americe. Dokonce tak moc, že ji schválně hrajeme před pauzou, aby nám přilákala lidi k prodeji cédéček – a funguje to.

Když už jsi zmínil Charlieho McCoye, vy jste s ním spolupracovali jako Malina Brothers i předtím jako Druhá tráva. Jaké to je, stát na pódiu nebo točit ve studiu s člověkem, který natočil řadu alb s Dylanem a spoustou dalších? To je něco jako dostat se do muzikantského nebe, ne?

Já se přiznám, že už to takhle nevnímám. To neznamená, že jsem při prvním setkání s ním nebyl rozklepaný. Když se Charlie poprvé objevil ve Strakonicích na Jamboree a my jsme tam jeli s Druhou trávou, samozřejmě jsem věděl, kdo to je, že hrál s Cashem, se Scruggsem. Na druhou stranu jsem nevěděl, že nahrával s Dylanem, protože nejsem žádný jeho velký fanda. Ale měl jsem doma desku Statler Brothers, na které hrál, a tu jsem miloval. Jeho hra měla vždycky specifický zvuk a atmosféru. Ve Strakonicích si odehrál koncert s nějakou americkou kapelou a my ho pak pozvali asi na dvě písničky s Druhou trávou. A on tam stál vedle mě a hrál na foukačku ty samé cestičky a melodie, které jsem zpaměti znal z té desky se Statler Brothers. To mi málem štěstím vytryskly slzy.

Jak vznikla vaše v podstatě stálá spolupráce?

Když jsem produkoval Wabimu Daňkovi desku, složenou z písniček Mirka „Skunka“ Jaroše, napadlo mě Charliemu napsat. Poslali jsme mu nějaké nahrávky, on je v Americe dofoukal a tím to celé začalo. Charlie přiletěl, když se tahle deska křtila, a kromě písniček s Wabim Daňkem jsme nacvičili nějaké jeho věci s Druhou trávou. Tím začala naše spolupráce, později vznikla live nahrávka z Brna a pokračovalo to dál. A jednou jsme se takhle setkali u nás doma v Bražci, při nějakém letním grilování jsme si jen tak hráli venku na zahradě, a najednou nám došlo, jak úžasně se hodí jeho foukací harmonika k věcem Malina Brothers. Takže Charlie hostoval na naší první desce a pak jsme natočili jednu celou společně. Myslím, že s Malina Brothers máme k Charliemu velmi blízko, on sám říká, že hraje muziku „for average men“. A to máme společné.

Je Charlie McCoy skutečně tak výjimečný muzikant, nebo je jeho sláva dána hlavně tím, že byl vždycky ve správný čas na správném místě a má tudíž obrovské portfolio těch, se kterými hrál?

Je jenom jeden Charlie McCoy. Podle mě je to největší osobnost foukací harmoniky v historii tohohle malinkého nástroje. Protože to byl právě on, kdo vytvořil styl, kterým hrajou všichni ostatní. Samozřejmě myslím v rámci tohoto žánru, protože třeba náš Ondřej Konrád hraje hodně jinak, úplně jinou muziku, Ondřej je bluesman. Ale když zahraje Charlie McCoy, víš, že je to on – nebo někdo, kdo ho napodobuje. To je stejné jako v pětistrunném banju s Earlem Scruggsem. Když Bill Keith přepisoval jeho skladby do tabulatur, které pak vyšly jako slavná Scruggsova škola, ptal se, jak budou ten jeho styl nazývat. A sám přišel s nápadem „tříprstý styl“. Ale když to Scruggsovi navrhl, ten zareagoval: „What the fuck? It’s Scruggs style!“

Ale ještě k tomu Charliemu. On je samozřejmě vynikající muzikant, ale zároveň je hodně racionální. K harmonice se dostal vlastně díky tomu, že v šedesátých letech, kdy v Nashvillu začínal nahrávat, všechny nástroje byly „obsazené“ a tak si našel foukací harmoniku a začal na ni hrát houslové a kytarové vyhrávky. Tím vytvořil svůj styl, který je svým způsobem geniální. Když si poslechneš jeho staré nahrávky a vedle nich ty současné, není v nich žádný vývoj, ale jsou všechny pořád stejně dobré. Je to prostě od začátku dokonalé.

Zajímavé je, že Dylan ho jako harmonikáře nevyužíval, hrál s ním na kytaru, baskytaru, někde dokonce i na trubku…
Charlie byl dokonce kapelníkem té sessionové kapely a takovým supervizorem nahrávání. Vyprávěl mi, že když se na něco zeptal producenta Boba Johnstona, což byl mimochodem člověk, který přesvědčil Dylana, aby točil v Nashvillu s tamními hudebníky, nic moc mu k samotnému nahrávání neřekl. Tak šel za Dylanem: „Líbí se ti to takhle?“ A on odpověděl: „Já nevím, co myslíš ty?“ A tak si muzikanti řekli, že budou prostě hrát podle sebe, a když se to Dylanovi nebude líbit, tak si řekne. Čili to asi vzniklo docela spontánně. A proč Charlie na Dylanových deskách nehraje na harmoniku? No, na tu přece hraje sám Dylan. A je zřejmé, že ji používá kvůli něčemu jinému, než aby se ukázalo nějaké virtuózní hraní...

Ale jinak musím dodat, že Charlie na Dylana moc v dobrém nevzpomíná, řekl bych, že ho nemá rád. Podle něj je to člověk, který nezná slovo „děkuju“ a odpověď na slovo „hello“.

Působí tak...

Ale to mu samozřejmě neubírá na významu.

Na pódiu nebo ve studiu ses setkal s řadou hvězd americké hudební scény. Od koho z nich ses něco podstatného naučil nebo dozvěděl?
Mám několik zásadních příhod týkajících se přístupu k živému hraní. Jedna je právě s Charliem McCoyem. Když byl poprvé na turné s Druhou trávou, hráli jsme v severních Čechách koncert pro nějakého pořadatele, který nezvládl propagaci a přišlo jen asi čtyřicet lidí. Já z toho byl zdrcený a před Charliem jsem se styděl. Ale on mi řekl: „Mě nezajímají ti, kteří nepřišli. Já přece budu hrát pro ty, co přišli.“ To je myslím dobrá filozofie. A podobnou situaci jsem zažil s Peterem Rowanem (bluegrassový písničkář, bývalý spolupracovník mj. Billa Monroea či Jerryho Garcii – pozn. aut.). Jednou jsem ho doprovázel na nějakém koncertě v Německu, kde bylo publikum rozdivočelé místní dupavou country kapelou, která hrála před námi. Když Peter Rowan začal hrát svoje balady, bylo znát, že na to ti Němci nejsou moc zvědavi. Já z toho byl dost otrávený, ale Peter se na mě otočil a říká: „Buď v klidu, zahrajem si sami pro sebe. Hlavně aby se to líbilo nám dvěma.“ Na něco takového jsem tehdy vůbec nebyl zvyklý, pro mě vždycky byla prvořadá reakce publika. Tím neříkám, že by pro Petera nebyla důležitá, ale dokázal se povznést nad nezájem.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Vilém Spilka: Miluju chyby

Ne snad, že by byl Vilém Spilka vysloveně renesanční člověk, jeho aktivity se vesměs točí kolem jedné entity, a tou je hudba, z největší části navíc hudba jazzová.Ale zabývá se jí z hned několika naprosto rozdílných stran, přičemž nad kapacitou jeho aktivit nelze než smeknout. Je aktivním kytaristou, skladatelem a kapelníkem,… Číst dál...

Hrálo se, sportovalo i kalilo

Na samém začátku tohoto roku, 9. ledna, přišla česká hudební scéna o výraznou osobnost: Petara Introviče, frontmana nejdéle existující české bluesové kapely Bluesberry a jednoho z duchů legendární hanspaulské muzikantské komunity – bohužel nevybojoval zápas s následky zranění po nehodě na svém milovaném jízdním kole. Rozhodli jsme se jeho osobnost připomenout rozhovorem, který vyšel v roce 2011 u příležitosti Petarových šedesátin v (dnes už neexistujícím) bluesovém časopise Crossroads.

 

Muzikanti, a ti bluesoví zvlášť, mají pověst zarytých nepřátel sportu. Nepůsobil jsi mezi nimi coby vášnivý cyklista jako exot? Nebyl jsi terčem výsměchu?

No, když jsem se o Palachově týdnu v roce 1969, poté, co mě otec vyhodil z bytu, vrátil na Hanspaulku, na které jsem se narodil, znovu jsem se seznámil s tamními lidmi a už tehdy tam byly dva „kroužky“: kulturní a sportovní. A oba se vzájemně prolínaly: třeba Jarda Müller, posléze dlouholetý textař Bluesberry, byl význačný fotbalista, cyklista a lyžař. Probíhalo to tak, že když se třeba začátkem 70. let poprvé konala cyklistická Tour de Hanspaulka, čtrnáct dnů před zahájením jsme vypadli z hospod, oprášili kola, ujeli tříetapový závod a pak se zas do těch hospod vrátili. Byla to sranda. No a když jsem se někdy v roce 1974 seznámil s Máriem Císařem a Jirkou Kredbou, byli to oni, kdo mě k cyklistice přivedl ještě víc. Byli to totiž muzikanti, alkoholici a cyklisti… S Jirkou Kredbou, který se mnou pak hrál devatenáct let a teď je členem Krausberry, jsme mívali památné tréninky, jejichž cílem byl Houtyš, a zatímco já jsem udělal nějakých pět sedm piv, Jirka jich urazil čtrnáct! No a když už jsme byli začátkem 80. let zkušenější a Tour de Hanspaulka se jezdila pravidelně, vyhlásil jsem – čistě proto, abych se taky dostal „na bednu“ (tedy na stupně vítězů – pozn. aut.) – kategorii muzikantů. Tam jsem byl první s Jirkou Kredbou, druhý byl Guma Kulhánek s Pavlem Skalou a třetí Mário Císař s Jiřím Kozlem. Takže to bylo tehdy všechno normální: sportovalo se, hrálo i kalilo.

Ale ty jsi z té party asi jediný, komu to zůstalo a kdo je s tím kolem spojován…

Já bych bez toho umřel! Vždyť my jsme jezdívali s Jirkou Kredbou i na koncerty na kole – do Ústí, do Pardubic… A jak nám to pivo potom vždycky chutnalo! To byla ta pravá motivace!

Od sportovního prologu pojďme k muzice. Vždycky když se mluví o Bluesberry a Hanspaulce, zmiňují se tvoje začátky s Bednou vod whisky a podobnými písničkami. Zajímalo by mě ale, co bylo ještě předtím.

Rodiče mě dali někdy v páté třídě k paní profesorce Trnkové na piáno, tam jsem chodil dva tři roky a hrál takové ty kusy Für Elise a Turecký marš. Strašně mě to prudilo, takže jsem spíš chodil „za piáno“. Můj táta byl ale muzikant, vždycky měl svojí kapelu a hrál po barech. Když jsem s ním bydlel v 60. letech, vím, že poslouchal Laxík a vždycky když nějakou písničku zaslechl, zapsal si ji do not a večer už ji s kapelou hrál.

No a vždycky všude říkám, že velký hudební podnět byl, když pan učitel Lapka v sedmé třídě přinesl Písně černého lidu, takovou desku, na které Zdeněk Štěpánek temným hlasem vypráví o tom, jak jsou černoši v Americe utlačováni kapitalisty, a do toho hraje Leadbelly nebo Sonny Terry a Brownie McGhee. To se mi jako školáčkovi, který si psal na penál slova jako Rolling Stones, aniž by přesně věděl, co znamenají, líbilo. To bylo poprvé a na dlouhou dobu naposledy, kdy jsem slyšel bluesovou muziku. Teď nedávno jsem tu desku mimochodem sehnal a konečně ji mám doma.

Napadá mě „jazykovědná vsuvka“: jak jsi vlastně přišel ke svému cizokrajnému jménu? Tatínek byl původem Jugoslávec?

Ne, narodil se na Slovensku. A já v porodnici v Bubenči. Ale pamatuju si, že nám doma visel velký obraz nějakého domu u Dubrovníku a když jsem vyzvídal, dozvěděl jsem se, že nám ho „krvavý pes Tito“ vyvlastnil. Naši o tom nikdy nemluvili, akorát babička, která umřela v 70. roce, to občas nadhazovala. Ale jak to přesně bylo, to nevím a vlastně mě nikdy nenapadlo se po tom pídit. Až když jsem se skamarádil v roce 1970 s Jardou Müllerem, on mi moje skutečné jméno Petr změnil na Petar a tvrdil, že jsem „předseda jugoslávských běženců na území HPC (tedy Hanspaul City – pozn. aut.)“.

Jak jsi objevil svůj „životní nástroj“, tedy foukací harmoniku?

Já se bojím, že přes skupinu Žízeň a Ondru Hejmu. Ono bylo hrozně těžké se k něčemu dostat. Jak už jsem odpovídal v anketě, kterou jste dělali do prvního čísla Crossroads o Robertu Johnsonovi: já měl asi do roku 1975 opravdu jen pár kazet s bluesovou muzikou, většina toho byl Sonny Terry a Brownie McGhee, něco John Mayall. Předtím jsem jezdil na vandry, a když jsme se na Hanspaulce sčuchli s Ivanem Hlasem, mydlili jsme různé trampské písničky. Já si kupoval sborníky Mikiho a Wabiho Ryvoly, táta měl doma akustického gibsona s šíleně vysokýma strunama, a na toho jsem se pokoušel ty písničky podle not brnkat. Ivan už hrál dobře a hrozně na něj u těch táboráků letěly holky, tak jsem si říkal, že se mu musím vyrovnat. Ale když jsem chodil na nějaké koncerty, byla to naprostá všehochuť, od countryových Greenhornů a Rangers přes Karla Kryla až po psychedelické The Primitives Group. Tím vším chci říct, že o nějakém blues jsme tehdy neměli ani ponětí. No a když pak začala slavná Žízeň s Hoganem Velebou a Ondrou Hejmou, tam jsem harmoniky vůbec poprvé viděl „v akci“. Hodně pozdě.

Dalo by se tedy říct, že byl Ondřej tvůj učitel?

On mi to spíš ukázal. A já už měl těch pár nahrávek Sonnyho Terryho, podle kterých jsem to zkoušel. Což byl problém, protože kazeťák nahrával trochu pomaleji, takže mi to nikdy pořádně neladilo. Nicméně jsem se podle nich naučil vlastně všechno, co hraju dneska. Taková ta škola Butterfield-Konrád, to jsou „umělci“, to pro mě nikdy nebylo. Já vždycky hrál jednoduše a úderně, tedy styl Sonnyho Terryho nebo Johna Mayalla.

Jak jsi harmoniky sháněl? Vždyť se tady v té době snad ani neprodávaly.

No jasně. Napřed jsem měl dvě, ty jsem snad vysomroval od Ondry Hejmy, to už nevím. A pak jsem mámu požádal, aby napsala bývalým sousedům, kteří před lety emigrovali do Francie, jestli by mi nějaké neposlali. No a tak mi přišla sada hohnerek bluesharpek, která mi pak musela vydržet dalších asi pět let, než jsem přišel na další zdroje.

Pamatuješ si na okamžik setkání s Jaroslavem Müllerem, který se stal jako textař zásadní postavou pro Bluesberry?

Když jsme poprvé hráli v Malostranské besedě jako Bluesberry, nevěděli jsme s Frantou Ouředníkem, co vlastně budeme zpívat. Dali jsme si každý litr ovocného vína a řekli si, že si něco vymyslíme přímo na místě. Jupp Konečný, dnešní šéfredaktor časopisu Folk, tvrdí, že si tohle naše vystoupení pamatuje a že to byly hrozné bláboly. Pak se na Hanspaulce rozjela liga malé kopané, ve které jsem se seznámil právě s Jardou Müllerem. A někdy tak v sedmdesátém třetím jsme seděli Na staré faře u piva a Jarda mi přinesl dva texty, ať se na ně podívám, když dělám tu muziku. A první byl Pocem moje stará a druhý snad Padevět. Tak jsem na to udělal muziku, lidem se to líbilo a já mu řekl: Jardo, piš, je to bezvadný, ale nechci nic o Mississippi a New Orleans, chci český věci. No a z toho pak vzniklo Vekslácký blues, Startka a všechny tyhle věci.

Jak dalece jsi ho při psaní ovlivňoval?

Nijak, on textoval tak, že na tom nebylo co řešit. Až v pozdější době jsem mu tu a tam házel nějaká témata a skici. Jarda měl navíc bráchu v západním Německu, měl možnost sehnat nahrávky, takže mi dohazoval písničky a vlastně mě hudebně vychovával. Dost mě ovlivnil. A vlastně si to pořádně uvědomuju až teď.

Byl na Hanspaulce ještě někdo, kdo měl takový vliv? Co onen mytický Hogan Veleba?

On nebyl přímo z Hanspaulky, přišel tam, když se dozvěděl, že se Na staré faře hraje. A je známá historka, jak tam vytáhl desku The Blues, to musel být tak jedenasedmdesátý rok, a na té byl Howlin’ Wolf, Memphis Slim, celá tahleta partička. No a tu nám Hogan nalil do hlavy. Do té doby jsme brnkali jen to country.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Jan Švihálek: Je dobrý vrátit se k prostotě hudby

Už dávno neplatí pouhé „řekneš-li blues v Brně, ozvěnou se ozve Švihálek“. Pověst tohoto svérázného kytaristy, zpěváka a autora už přesáhla hranice lokální scény a jeho otevřenost a schopnost přirozeně navázat kontakty mu umožnila to, že si dnes plní jeden muzikantský sen za druhým. Cestu k tomu našel prostřednictvím své povahy: stejně jako jeho idolům ze Severního Mississippi mu odjakživa bylo lze jeho muziku věřit. Zajděte někdy na koncert Band of Heysek, Honzovy už třetí kapely, kterou mají pod vydavatelskými křídly Indies. Přesvědčíte se, že taková muzika se fakt z nějaké vypočítavosti nebo potřeby exhibovat dělat nedá.

 

Mám tě spojeného se třemi kapelami. Rád bych si v tom na úvod udělal trochu pořádek. Nejstarší, Hoochie Coochie Band, pořád existuje, ale hraje spíš výjimečně. Nuck Chorris Gang neexistuje, ale na narozeninovém koncertě Indies se výjimečně sejde a zahraje. A Band of Heysek je v současnosti tvoje hlavní kapela. Je to tak?

Je to přesně tak, díky, že jsi v tom udělal pořádek i mně. HCB je už něco jako širší rodina, která se sejde na narozeniny, Vánoce, všichni jsou spolu v kontaktu, mají se rádi, dávají si svobodu, podporují se a nedají na sebe dopustit, víš, že tam ti lidi pro tebe vždycky budou, ale vlastně se nepotřebují vidět každý týden a nějak tlačit pilu, vymýšlet nové věci. Ta občasná setkání jsou pak ale velice příjemná, hraje se nám spolu pořád hrozně dobře, jsme na sebe velmi dobře napojení a občasné hraní si fakt užíváme. Hrajeme tak osmkrát až desetkrát do roka.

Co ta čistá bluesová stylovost HCB pro tebe dneska znamená? Něco jako relax?

Je to pro mě „back to roots“ co se týče jednoduchosti zvuku. Žádný krabičky, hraní s omezenou hlasitostí, je vždycky dobrý se vrátit k prostotě hudby, rytmu. Proti zvuku Band of Heysek je to neuvěřitelně „nahý“. O to víc soustředěné emoce a vnitřního rytmu do toho musíš dát, jinak to stojí za houby, protože tam vlastně nic jinýho než ten vnitřní rytmus a pocit není. Uvolňující je i fakt, že vlastně jak jsme starší, hrajeme mnohem klidněji, nikam to neženeme, je to pomalejší a usazenější. Lidi to vnímají, ještě pořád na nás chodí fakt hodně lidí na koncerty. Kdykoliv hrajeme ve Staré pekárně nebo Kouřícím králíkovi, je plno. Teď nedávno jsme slavili 25 let fungování HCB a bylo plný Metro, přes 250 lidí. To mě strašně těší, zároveň to úplně nechápu, hrajeme pořád ty stejný písničky, poslední desku jsme vydali myslím v roce 2006, nemáme žádné promo, manažera, vlastně je to jenom šuškanda a „hora cukru – Zuckerberg“…

Posuňme se k Nuck Chorris Gangu…

To byla ambiciózní rozjetá kapela, která měla třeba padesát koncertů za rok, dokonce dvojáky. Což pro kapelu, která se tím živí, není moc, ale nás hudba nikdy neživila, vždycky jsme měli ještě normální práci, do toho nahrávání atd., takže toho bylo dost. Navíc v té době byl HCB docela aktivní taky, takže jsem nevěděl, co dřív. Myslím, že jsme se docela vyčerpali fyzicky, psychicky, a uzavřeli jsme to v pravou chvíli. Navíc, když dneska naše desky poslouchám, tak přestože jsem na ně fakt docela pyšnej (myslím, že je tam spousta energie a skvělý texty), mám dojem, že jsme ten model taky docela vyčerpali, že moc nebylo kam jít dál. K tomu se navíc začaly mezi námi trochu kazit nějaké osobní věci, měli jsme docela hustý konflikty, který sice teď už odvál čas, ale v tu chvíli jsme si nedokázali představit, že bychom v tom pokračovali. Taky je pravda to, že rapeři PapaVeny a PapaZdeny (ale hlavně Veny) do toho chtěli jít mnohem víc, víc zkoušet, prostě jet na max, a my s Lukášem a Bobem jsme to měli trochu na háku, takže z toho taky vznikalo hodně napětí.

Když jsme spolu dělali v roce 2008 do UNI rozhovor, byl jsi zrovna nadšen z právě vydaného debutového alba Nuck Chorris Gangu. Byl následný vývoj kapely podle tebe z dnešního pohledu pozitivní?

Jo, já z toho byl fakt hrozně nadšený, měl jsem hodně velký oči, co se úspěchu první desky 100% karate týče, myslel jsem, že to způsobí poprask. Nakonec to až na pár výjimek kritika docela sjela, někdo podle mě skoro zbytečně (např. Apačka, budiž jí země lehká), prostě to přijetí bylo jednoznačně mnohem chladnější, než jsem čekal. Myslím, že tohle byl taky zásah do ega a sebevědomí NCG, se kterým jsme se vyrovnali tak, že do druhé desky Lovu zdar jsme už ani nešli s takovým entuziasmem. Album je to sice povedený, ale čekali jsme na něj hrozně dlouho, bylo tam nekonečný mixování, prostě jsme ho zbytečně „přepekli“. Ale když odhlídnu od toho, co si pamatuju, a hodnotím jenom ty nahrávky, tak podle mě jsou fakt dobrý a v českým prostředí určitě unikátní.

Myslíš tedy, že po NCG zůstala na domácí scéně díra?

Ne, to si nemyslím, my jsme vznikem NCG žádnou díru nezaplnili, takže ani žádná nezůstala, když jsme to odpískali. To, co jsme dělali, bylo fakt trošku mimo. Není to nic k zaplnění někým jiným, tuto „ránu“ může zase zacelit pouze NCG. Svojí slzou, která nikdy neukápne.

Zdráhali jste se přijmout nabídku na jednorázové vystoupení v Sono Centru? A nedá se předpokládat, že to bude „nový začátek“?

Nezdráhali, je to pro nás čest, radost i zadostiučinění. Hrozně se na to těšíme, dokonce jsme už měli zkoušku, kde jsme lovili, co jsme tam hráli. Ale je to stoprocentně jednorázová záležitost, nemáme s tím žádný další plány. Z karate soundu jsme vytřískali maximum!

Tvou nynější hlavní kapelou je tedy, jak už jsme si řekli, Band of Heysek…

Ano, tam se naplno realizuju co se hudby a zvuku týče, tak jak jsem si to vždycky představoval.

To, že do Band of Heysek přešli všichni tři instrumentalisté NCG, tedy kromě tebe i bubeník Lukáš Kytnar a basista Bob Sabolovič, byl cíl nebo náhoda?

Byli jsme sehraní, cítil jsem, že by to mohlo odpovídat tomu, jak si to představuju, hlavně ta otevřenost ze strany Boba a Lukáše. Hodně si sedíme po lidské stránce, já už ve svým věku potřebuju vědět, že když s někým pojedu čtyři hodiny v autě, tak to bude v klidu, nebudu se potit a modlit za to, abychom tam už byli. A taky jim nevadí když hraju nahlas... To v HCB bohužel takhle řádit nemůžu, tam je Kulička (kontrabasista Pavel Všianský – pozn aut.), kterej začne koulet očima a je nadevše jasný, že mi to dá sežrat, takže to radši ztlumím...

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Petr Vyšohlíd-Je lepší vládnout v pekle, než sloužit v nebi

Je to jedna z kapel, které neodmyslitelně patří k českým devadesátkám. Meat-House Chicago I.R.A. – jejich debutové album Steak! bylo prvním počinem vydavatelství Indies a vyšlo symbolicky 1. ledna 1991 – zapůsobili v té době opravdu zjevení. Svébytná syrová a tvrdá hudba, naprosto unikátní texty a komplexní prezentace, to prostě nemělo ve svém oboru v té době u nás srovnání. O to větší škoda byla, když se pak ke konci dekády po čtvrtém albu „I.R.A.“ rozešla. Mnohé okolnosti existence, rozpadu a „života po životě“ téhle kapely, a zejména jejího frontmana Petra Vyšohlída mi dlouho strašily v hlavě. A tak jsme si o nich na trase Praha – Hradec Králové pár večerů psali.

 

Tvůj otec Jiří Vyšohlíd je známý hudebník a skladatel, za svoji tvorbu divadelní hudby dokonce dostal Cenu Thálie za celoživotní mistrovství. Cepoval tě jako muzikanta odmalička? Nebo se tě naopak snažil hudby „uchránit“ a nepovedlo se mu to?

Když je člověk ještě dítě, tak většinou začne trochu sportovat a učit se na nějaký nástroj. V mém případě to byl klavír. Měl jsem starou učitelku, která pořád prudila s hraním klasiky. Táta mi vždy připomínal, abych cvičil. Když jsem byl trochu starší, tak mě to fakt nebavilo. Nechal jsem toho pod jednou podmínkou, že mu nikdy nesmím vyčítat opuštění hudebky. Teď bych fakt hrozně rád uměl na piáno, ale stěžovat si nemohu. Moje blbost. Začal jsem poslouchat Hendrixe, Cream, Zeppelíny, Zappu i Beefhearta. A tak jsem začal hrát na kytaru. Chodil jsem i na hodiny, ale hlavně jsem odposlouchával. Otec se mnou často jamoval a podpořil mě koupením různých kytar. Fakt jsem se do toho zažral.

První kapela, ve které se o tobě začalo víc vědět, byli Piráti. Bylo ale něco před nimi?

Určitě. Už v patnácti jsme hráli s Romanem Vránou a Gejzou Bendigem sklady od Cream, Led Zeppelin, Hendrixe, ale hlavně od Rush. To nás ovlivnilo opravdu do té míry, že jsme začali dělat skladby v jejich stylu. Docela jsme si tím zavařili, protože tenhle žánr není nic jednoduchého, ale jako všichni mlaďáci jsme to neřešili. Drze jsme si pronajali kulturák a udělali tam koncert. Pak jsem zkoušel hrát na bubny v punkové kapele a trochu nové vlny. Dělal jsem si u táty ve studiu svoje nahrávky. A pak dlouho nic.

Bylo to, že jste se Slávkem Hamaďákem dali dohromady Piráty jako „české Beastie Boys“ důsledkem vašich posluchačských lásek, nebo to byla spíš náhoda?

Byla to podivná shoda mnoha náhod, protože jsme do doby, než se Slávek vrátil z jednoho výletu do Londýna nikdy podobné věci neposlouchali. Trochu jinak na tom byl můj kámoš z ulice Risto Sokolowski. Ten už v době kolem roku 1985 zkoušel breakdance. Slávek přivezl kolem roku 1988 z Londýna vinylovou kompilaci Hip Hop And Rapping In The House. Já jsem uměl hardrockové riffy, Slávek na saxofon a na kytaru. Vzali jsme Petra Bélu Kuhna na klávesy a do toho zapadl Risto. Název kapely byl Hip Hop Satelit. Koncem roku 1988 jsme se rozdělili. Risto emigroval a my se stali Piráty.

Piráti měli strmý vzlet, pamatuju si, jakou senzaci jste způsobili na Rockfestu. Zapůsobilo to na vás nějak? Začali jste nosit brady nahoru?

Přemýšlet o nějakém progresu, na to ani nebyl čas. Všechno začalo být dost hektické. Jezdili jsme do televize točit klipy a hodně hráli naživo.

Jak rychle Piráti vylétli, tak rychle skončili. Co bylo důvodem rozpadu?

Krátká, ale o to intenzivnější doba společné tvorby a revoluce.

IRu jsi založil až po odchodu od Pirátů nebo to zpočátku byla bokovka?

Při posledních koncertech Pirátů jsme hráli pár skladeb s bubeníkem Liborem Friedlem a baskytaristou Karlem Cyprem. Ti potom se mnou nastoupili do Meat House Chicago I.R.A.

Jak velkou roli hrál ve vzniku IRy a vůbec v této fázi tvého života Milan Langer?

Milana Langera jsem potkal proto, protože to chtěl on. Dali jsme si pár schůzek a začali vymýšlet hudební projekty. Rajcovalo ho, že jsem z prostředí divadelní rodiny a máme hodně společných známých. Protože se doba změnila, vše bylo možné. Stal se mým andělem strážným, na cestě mezi blbostí a genialitou.

Milan Langer nebyl jen váš textař a výtvarník, ale řekl bych, že i jakýsi ideolog. Často se o jeho vlivu na vás mluví v podobném smyslu jako o vlivu Ivana Jirouse na Plastiky. Bylo to opravdu tak?

Asi ano, ale dalo mu to mnohem více práce a úsilí nás trochu zkultivovat a nakopnout. Začal jsem si uvědomovat, jak silná je idea, výtvarný koncept a PR. Tohle všechno Milan vytvářel, naplňoval a po hospodách a barech propagoval. V začátcích jsme se nechali jen unášet jeho kreativitou, ale později jsme pochopili, že musíme sami věřit a konat.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu