Vladimír Mišík: Radost, vzrušení a tíha z pocitu odpovědnosti

Celé jaro se to tajilo, až krátce před prázdninami bylo zveřejněno, že na labelu Animal Music vyjde v dohledné době nové album Vladimíra Mišíka. Na tomto labelu a v produkci Petra Ostrouchova už třetí. V září se dostal k posluchačům první singl s krásně citlivě nasnímaným „making of“ videoklipem k písničce Tak dobře. Album, které dostalo název Vteřiny, měsíce a roky, vychází 11. října.

Když jsme přemýšleli, jakým způsobem se UNI k takové události postaví, chtěli jsme se vyhnout standardním postupům, jako jsou například rozhovory s hlavním interpretem nebo s producentem. Chtěli jsme se podívat na album trochu jinak. A protože právě na téhle desce se sešla zcela mimořádná muzikantská společnost (jak už je ostatně při Ostrouchovových produkcích dobrým zvykem), rozhodli jsme se formou ankety oslovit právě samotné muzikanty, tedy ty hlavní, kteří se na nahrávání alba podíleli.

Vybavíš si, kdy jsi poprvé slyšel Vladimíra Mišíka? A jak intenzivní jsi byl jeho posluchač před započetím spolupráce s ním?

Matěj Belko: Pamatuju si, že jsem si tak v pěti letech doma hrál s legem a do toho hrál kazeťák. Připadalo mi roztomilé jeho příjmení a říkal jsem si, že to podle hlasu musí být asi fakt milý chlapík. Dětská intuice nelže! A dodnes si čas od času s chutí pustím Etc… nebo třeba Kuře v hodinkách. Beru to jako skvělou a pevnou součást české hudební historie a vlastně základního hudebního vzdělání. Ale takovou tu součást, co si člověk vždycky rád zopakuje.

Tomáš Liška: Bylo mi, tuším, sedmnáct, a stalo se to na koncertě Etc… v Roztokách u Křivoklátu. Od té doby jsem byl intenzivním posluchačem ani ne tak Vladimíra Mišíka, jako spíš Vladimíra Kulhánka a Jirky Veselého. Měl jsem tenkrát zatměno před ušima a nevnímal v kapelách skoro nic jiného než rytmiku.

Lukáš Martinek: Jako první vzpomínka se mi vybavuje jakýsi černobílý televizní klip nebo záznam, kde Vladimír Mišík zpívá Stříhali dohola malého chlapečka. Nejintenzivněji jsem poslouchal jeho album s Etc… Ztracený podzim, poněvadž jsem ho mixoval.

Martin Novák: Moje teenagerská léta se odehrála až na konci devadesátek, tak mě jméno Mišík nezasáhlo bezprostředně a spíš jsem ho vnímal tak nějak automaticky. Naši měli první desku Blue Effect na LP, což jsem v rámci explorace jejich sbírky zavnímal. Nejvíc jsem pak obehrál jeho hity u táboráku s kytarou. Tou dobou se mj. „Večernice“, „Stříhali dohola“ a Slunečný hrob staly mojí zásadní součástí.

Petr Ostrouchov: Vláďu jsem zaregistroval, když mi bylo osmnáct let, tehdy vyšla deska 20 deka duše, kterou jsem si koupil u nás na sídlišti v obchodě za 44 Kč a pak jsem ji obehrával pořád dokola. Zpětně jsem pak objevil i jeho starší věci. Na jeho „objevení“ pro mne má zásluhu můj spolužák z gymplu Zdeněk Chodora, kterému jsme k narozeninám natočili s kamarády pár písní na kazetu, mimo jiné i jeho texty a také zhudebněnou Kainarovu báseň Stříhali dohola malého chlapečka. O Vláďově verzi jsem tehdy neměl tušení, až Zdeněk mě poučil. V devadesátých letech jsem pak viděl nesčetně Vláďových koncertů v Malostranské besedě a kupoval jsem si každou jeho novou desku. Hráli jsme v Besedě každý měsíc se Sto zvířat a chodil jsem tam často, byl to takový náš druhý domov. V Etc… hrál Tomáš Krček, který pak nastoupil k nám do Zvířat. Před šesti lety pak začala nová fáze našeho vztahu, když jsem se z fanouška stal spolupracovníkem.

Ondřej Pivec: Ano, pamatuju si to celkem jasně – bylo to na gymplu, od spolužáka jsem dostal album Etc…. Byl jsem naprosto unešený, protože to byla pro mě úplně okouzlující hudba. Používali Fender Rhodes, synťáky, phaser na kytarách, vokální harmonie, bylo to proste úplně fantastický. Navíc tou dobou jsem hodně žral brazilského jazz-rockového klávesáka Eumira Deodata a to album Etc…, ačkoli znělo jinak, mělo podobnou energii.

Jan Steinsdörfer: Jako dítě fanoušků Wabiho Daňka a Abby jsem na Vladimíra narazil asi stejně jako většina mých vrstevníků – díky písni Slunečný hrob z filmu Pelíšky.

Josef Štěpánek: Vláďu jsem znal samozřejmě od malička, ale formativní pro mě bylo, když jsem na něj s Etc… začal jako náctiletý chodit do Malostranské besedy. Imponovala mi kapela, svérázní muzikanti, kombinace humoru a osobité poetiky. Miloval jsem to.

Co ti blesklo hlavou, když tě Petr Ostrouchov vyzval ke spolupráci na albu Vteřiny, měsíce a roky?

Matěj Belko: Okamžitě jsem se začal těšit, protože práce na předchozích dvou deskách byla zábavná a radostná a parta lidí, kteří na tom dělali, je prostě skvělá. A to jsem ještě nevěděl, o jaké další bouráky Petr naši sestavu rozšíří. Taky jsem byl samozřejmě zvědavý, co za písničky dali pánové tvůrci do kupy.

Tomáš Liška: Petr mi napsal zprávu, jestli můžu na natáčení. Myslím, že ani nenapsal, s kým a kde. Tak jsem se v klidu podíval do diáře, všude kolem obsazeno, ale tyhle termíny jsem měl volné. Čekaly tam. Tak Petrovi píšu – v pohodě, kam mám dorazit? A za chvilku zpráva, že nová deska Vládi, a ať s tím počítám. V tu chvíli mě polilo horko a došlo mi, že se pomalu plní jeden z mých snů.

Lukáš Martinek: Byla to směs radosti, vzrušení a zároveň tíha z pocitu odpovědnosti.

Martin Novák: „To je skvělý! … Jak zařídíme, aby to bylo zas trochu jiný?“ Pepa s Petrem měli naštěstí rovnou zajímavej nápad, nahrávat „postaru“ všichni dohromady a bez dotáček!

Petr Ostrouchov: I na tuhle otázku můžu odpovědět, přestože je určená spíše mým spoluhráčům, neboť k práci na albu jsem v určitém smyslu vyzval i sám sebe. Po ročním přemýšlení, kudy k nové desce přistoupit, jsem projekt rozjel ve chvíli, kdy byly na stole Vláďovy texty a jeho chuť do další práce, jakož i příslib Michaela Žantovského, že nějaké texty také napíše. Protože nejlepší inspirací je termín, domluvil jsem natáčení s asi dvouměsíčním předstihem, našli jsme s kapelou a studiem naštěstí společná data, a pustil jsem se do práce na písních, tedy jejich hudební složce. A jakmile jsem se sám se sebou takhle domluvil, hlavou mi blesklo, že se na to strašně těším, protože jsem „obsadil“ několik skvělých hudebníků, se kterými jsem ještě nepracoval, protože „živý“ způsob nahrávání sliboval velké zážitky a protože spolupráce s Vláďou je vždy velmi radostná. A na druhou stranu jsem ale věděl, kolik práce mě čeká též na financování a organizaci celé věci, protože deska vychází u našeho vydavatelství Animal Music. Natáčeli jsme paralelně i video, řeším kolem toho alba úplně všechno a celé to stojí strašně moc peněz… A taky jsem měl obavy o Vláďovo zdraví, které není pevné –navzdory nemocem ale Vláďa později písně nazpíval naprosto bravurně. Takže jsem si tyhle ekonomicko-organizační náročnosti vyvažoval radostí z kreativní části projektu.

Ondřej Pivec: Řekl jsem si: To se zas budu týden válet smíchy. Ta kapela je plná poměrně hodně podnětných lidí a všichni jsou neskutečně vtipní. Myslím, že by z toho šla napsat kniha hodně zábavných historek.

Jan Steinsdörfer: Byl jsem nesmírně poctěn, už jen proto, že to bylo potřetí, co jsem dostal takovou nabídku. Navíc je pro mě velká čest být součástí takového muzikantského all-star teamu, který se Petrovi povedlo svolat.

Josef Štěpánek: Sešli jsme se s Petrem a začali společně přemýšlet, jak zároveň navázat na dvě předchozí alba a zároveň udělat něco jinak. A napadl nás koncept syrovějšího alba nahraného naživo s celou kapelou.

Základy písniček byly nahrávány naostro, společně a naživo ve studiu. Jak moc je to pro tebe běžný způsob práce?

Celé jaro se to tajilo, až kr . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář