Zapomenutý orchestr země snivců: Romantický surrealismus

Zapomenutý orchestr země snivců oživuje americkou tradici jambandů, také jde o proměnlivé uskupení improvizujících muzikantů, kteří sdílejí podobný pohled na hudbu. I když je jeho tvorba čistě improvizovaná, nejde o nějaký radikální improvising z bodu nula, při kterém se struktury záměrně rozbíjejí s cílem vymanit se z klišé. Motivy se rozvíjejí a přecházejí jeden do druhého. Pohráván . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Ladbuch: In the Sun and in Silence

Ladislav Buchta, který hrával v alternativní skupině Mimostojící a pak s houslistou Danem Bartošem v Hasta Luego i v tvrdších Hovězích křídlech, se v posledních dvou letech vrátil k sólovým experimentům, jimž se věnoval už v polovině devadesátek. Pohybuje se na pomezí soundscapingu a ambientu, hodně využívá terénních nahrávek a ruchů, ale nepopírá rockovější minulost, což je patrné ze zvuku kytary.

Působivá titulní skladba se nese v enovském duchu, kdy se teskné tóny až richterovské kytary a kláves objevují nad opakujícím se základním potemnělým motivem. Nejde však jen o naplnění formy, skladba má hloubku, protože Ladbuch hledá a nedrží se jednoho mustru, i když v podobném duchu je pojatá i kompozice Clump, kde se teskná kytara setkává s temnými poryvy hlubokých zvuků, než z nich pomalu vyplyne rytmický motiv. V teskné Lake Balaton, kde nad podmanivým ostinatem doplněným střídmými údery opět zaznívají táhlé tóny kytary, se objevují i názvuky trip hopu patrné i v závěrečné E.G. A.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Richter Band: Crème Électrique

K remakům mám nedůvěru nejen u filmu, ale i u hudby. Snaha přetočit staré skladby většinou nevyjde, zvuk je sice lepší, ale často se vytratí původní esprit. Ještě horší bývají aktualizace starého materiálu. S obavami jsem proto přistupoval k nové desce Richter Bandu Crème Électrique, která nabízí nové verze sedmi písní z třicet let staré Smetany. Umocňoval je fakt, že kultovní minimalisticky laděná nahrávka má velmi specifický zvuk stojící na kombinaci nezaměnitelné Richterovy elektrické kytary a fidlerofonu připomínajícího balijský gamelan. Výsledek ale dopadl nad očekávání dobře i proto, že Richter Band připravoval písně ze Smetany pro neuskutečněný výroční koncert. Ve zvuku nechybí fidlerofon, protože se k Pavlovi Richterovi a jeho synovi Jonášovi přidal nejen trumpetista Bharata Rajnošek, ale také Štěpán Pečírka, který hrál na původní Smetaně.

Nové verze písní jsou jiné, o něco uhlazenější s propracovanějšími plnějšími aranžemi, ale hned úvodní At The Museum si zachovává pestrost i hloubku, i když není tak syrové. Svůj charakter si podržel i Chinese Rivulet / Half Grabbing, jemuž stále dominuje melodie fidlerofonu, byť je nové pojetí zvukově bohatší. Czech River oživená trubkou získala temnější charakter a drive, protože se ve zvuku objevilo více hlubokých tónů. Velmi povedená je nová verze Nothing, která získala na nervnosti a dodává albu další dimenzi, když kus přibližuje k fredfrithovským experimentům, byť na úkor tajemnosti.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Solmizační variace – Libeňská synagoga 20. 6. 2016

Solmizační variace zachycují koncert, který byl inspirován stejnojmennou knihou Jana Faixe. Většina skladeb se pohybuje na pomezí neotonální nové jednoduchosti, reminiscencemi barokní hudby a minimalismu. Aktéři buď přímo interpretovali některé z Faixových solmizačních variací z knihy nebo se jimi více či méně inspirovali. Kniha nabízí řadu variací a permutaci jednotlivých solmizačních slabik do-re-mi-fa-sol-la-si, které reprezentují celé tóny oktávy. Faix si s nimi pohrál pomocí kombinatoriky, postupně ale pevný řád přechází v chaos a improvizace. Tomu odpovídala i podoba koncertu.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

DebbiLove: Šlápla na hrábě

Už dlouho se neobjevila tak provokativní nahrávka, jako je Šlápla na hrábě. Nic na tom nemění jistá nedotaženost, přílišná prvoplánovost nebo opakování témat. V nejlepších chvílích vyvolávají skladby ducha Nudy od Z kopce nebo Výhledově a Hodinového hotelu od Mňágy či Jižáku Manželů. Sice jsou trochu skicovité, ale album vystihuje předkoronavirový dnešek, onu hédonistickou povrchnost, kdy je dojem důležitější než obsah, protože přece jde jen o to mít úspěch (před ostatními).

Biomasha tepe své vrstevníky a vrstevnice, aniž by se dělala lepší, jako egoistická potvora je přesvědčivá, dokáže být ostrá jako břitva. A když nepomůže „dlouho opakovat, co je dobrý, nice“, jak zpívá v lehce orientální Nádhernici, tak tam, „kde tramal zklamal, xanax pomáhá“. Jen času se uniknout nedá: „Jde to s tebou od desíti ke třiceti laserová špachtle pomůže tvý unavený pleti zjasnění a vyčistění, první zdání. Letmý pohled řekne všechno, co je uvnitř, po tom nikomu nic není.“

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Jaroslav Kořán: Sketches

Jaroslav Kořán je spojován s ambientem, protože stál za Orlojem snivců, což byla tuzemská odpověď na gamelan a na ideu představitelů britského ambientu hrát na nalezené nástroje. Ovlivněn byl i pokusy Luboše Fidlera. Podobně jako fidlerofon představuje Orloj snivců specifický druh metalofonu, kdy jsou na polystyrénové… Číst dál...

Skrol: Eschaton

Skrol patřili k nejvýznamnějším představitelům tuzemské industriální scény přelomu tisíciletí. Neměli sice baterie želez jako Paprsky ing. Garina, ani nekoketovali s hlukovými stěnami jako VO.I.D, ale jejich temné kompozice ovlivněné symfonickou hudbou byly neméně působivé. Na konci loňského roku se po sedmi letech připomněli… Číst dál...

Black Isla Mystic Brothers: Na hraně přijetí veřejným míněním

Koncert, na němž Paprsky inženýra Garina rozbíjely prasečí hlavu překrytou československou vlajkou, která pomalu rudla krví, či vystoupení, kdy Suicidal Meditations zavřeli diváky v sále, takže nemohli uniknout brutálnímu noisu, působí jak legendy z dávnověku. Hudba už dávno přestala být provokativní. I Mucha už zjemnila od dob, kdy jí „mrdalo v hlavě“. A tak zbývá Řezník, kterého však nelze brát úplně vážně. Prapor provokace ale zvedli pohrobci country rapových Cold-Boy-Klan, multimediální Black Isla Mystic Brothers, kteří na sebe v posledních letech upoutali pozornost propagačně laděnými provokativními videi a vloni přišli s nahrávkou Unser Kampf. Jejich tvorba odráží nástup militantního islámu, ovšem nejde o laciné výzvy ultrapravicových fašizujících národovců k akci. Ukazují hrůznost, ale i přitažlivost militantní ideologie, s níž si pohrávají podobně jako Laibach. A nutno podotknout, že to nedělají jen v případě islámu, ale i u křesťanství, a jako The Residents ukazují podobnost mezi pop kulturou, propagandou a náboženstvím. Hranice mají posunuté hodně daleko, jak ukázal klip The Golden Cut parafrázující popravy Islámského státu, místo nože ovšem jezdí po krku oběti žíně smyčce, přičemž zní gospelové Halelujá. A nechybí ani spojení husitského chorálu s techno rytmem a pohrávání si s posunutými výrazy jako v dvojverší „jsem víc než národ, sloužím slasti“.

 

Proč využíváte islámské motivy a symboliku?

El Profesor: Projekt vznikl zhruba před šesti lety, kdy byl ještě aktuální Islámský stát, to byl velký politický a informační fenomén a my jsme se na to snažili reagovat. Projevilo se to ve videích, v textech i v samplech. Ale mezitím jsme urazili další kus cesty.

Ptám se, protože se využití islámských motivů a strachu z islámu objevuje od osmdesátých let, stačí si vzpomenout na Jihad Girl od The Cassandra Complex nebo kapelu Fearless Iranians From Hell či na náš projekt OOP, ale můžeme jít i víc do minulosti, k černým muslimům ze šedesátých let. Není to jistá inflace?

K1: Když začal Islámský stát, vytvořil se jakýsi celek, který byl v tu chvíli svébytný. Začalo se tam cosi rodit, panovalo tam nějaké pnutí a to nás fascinovalo, rajcovalo a nějakým způsobem jsme na to reagovali. Pak se situace vyvíjela jinam a s tím, co se tam dělo, samozřejmě nesouhlasíme. Ten začátek byl nicméně docela fascinující.

El Profesor: A my jsme ho částečně parodovali.

Ale nebyla ta symbolika a tematika přece jen trošku otřepaná?

El Profesor: V době vzniku nám to tak nepřišlo. Chtěli jsme pracovat s tím, co je aktuální a současné. A ten až iracionální strach lidí z té symboliky byl takový, že i když jsme to ironizovali, tak jsme stejně měli ohlasy, jestli už to nepřeháníme, jestli už si nenabíháme, jestli po nás nikdo nepůjde. Tak to už je skutečně iracionální strach.

Kde jste měli limity, kam až zajít? Narážím na klip The Golden Cut se smyčcem na krku oběti.

K1: Je to přesně hranice mezi tím, co ještě může být lyrické, když se to převrátí, a co už začíná být poněkud dráždivé. Přicházíme na úroveň mezi životem a smrtí, kde se vždycky něco děje. Jsme na hranici a posluchač si musí sám ujasnit, na které straně stojí. A má dvě možnosti, kam se může přiklonit. Může si vybrat. My mu jen něco předkládáme. Pro nás je to lyrika, pro něj to může být cokoli jiného.

Tu otázku jsem myslel ryze z hlediska úcty ke skutečným obětem. A to podotýkám, že mně to připadalo vtipné.

El Profesor: Protože tam nikdo není mrtvý. A ještě tam bylo obrácení barev.

K1: Ta symbolika barev oběti a toho druhého byla obrácená. (Oběť byla v černém a po krku jí jezdil smyčcem muž v oranžovém vězeňském oděvu – pozn. aut.)

V reálu byli mrtví.

El Profesor: Ale tady se nic takového nedělo. Ani to nebyla parodie, žádné béčkové podřezávání.

K1: Byla to prostě performance, kdy jeden člověk hraje na hlasivky toho druhého a tím rozkmitává „haleluja“. A má to ještě takový country podtext, kdy na začátku přijde, otevře pouzdro a z něj vyndá smyčec jako v úvodu westernu.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu