Kdo na začátku devadesátých let slyšel v pražském Bunkru trio Caspar Brötzmann Massaker, nikdy na to nezapomene minimálně kvůli extrémní intenzitě, které pohltila všechny. Navršené stacky marshallů mu umožňovaly neustále pracovat se zpětnou vazbou. Výsledkem byl hutný kytarový noise, kdy byl zvuk důležitější než struktura skladeb. Na začátku února bylo možné si tento zážitek – i když přece jen ne tak nahlas – připomenout v pražské Akropoli. Loni kytarista Caspar Brötzmann své trio obnovil.
Jaké to bylo vrátit se po letech s kapelou Massaker?
Byla to náhoda, vydavatelství Exile on Mainstream pořádalo loni party k 25 letům existence. Ptali se, jestli bych mohl něco zahrát. Řekl jsem ano, že bych pro ně udělal něco extra s Yvonne Ducksworth, ale když jsme se s Yvonne sešli, tak mi řekla, že na vystoupení ještě nejsme připraveni. Tak co udělat? Co by bylo dobré pro Andrease Kohla (zakladatele Exile on Mainstream)? Tak jsme řekli ok, budou hrát Massaker. Jde to krok za krokem, teď jsme na turné a v únoru děláme novou desku. Ale nebyl za tím žádný plán.
Jaké to je vytvářet v triu novou desku, když jste s kapelou nějakou dobu nehrál?
Docela obtížné, protože nemáme čas zkoušet, takže tato deska bude spíš studiová. Děláme pár dalších nahrávek, zkoušíme něco trochu jiného, máme jiného bubeníka. Hrajeme se dvěma bubeníky, když má Saskia (von Klitzing z kapely Fehlfarben) čas, tak hraje na koncertech (jak tomu bylo v Praze), a když ne, máme druhého bubeníka. Je to vzrušující, ale jsem z toho docela nervózní. V takové situaci jsem nikdy předtím nenahrával desku Massakeru. Když se natáčí improvizovaná hudba, není to problém, ale udělat pár písní Massakeru je jiné dobrodružství. Bude to první studiová deska Massakeru, protože jsme dosud vždycky dělali živé desky. Nahrávalo se naživo a občas se udělalo pár střihů, aby se k sobě daly lepší pasáže. Ale nakonec může být dobré dělat něco jiného.
Jaké to je vracet se ke skladbám, z nichž některé jsou docela staré, z konce osmdesátých let?
Je to otázka, jak to vnímáš, jak si to definuješ. Můj pocit je ten, a měl jsem ho vždycky, že na tom nezáleží. Tato hudba je součástí mého života, takže když hraju tuto hudbu, je tam pocit nadčasovosti. Teď jsme v půlce turné, měli jsme krátkou přestávku, a vidím, že publikum se o to taky nestará.
Skladby se během let proměňovaly, zní jinak než koncem osmdesátých let.
K starým písním bych řekl, že na začátku potřebují trochu času. I když je už hrajete na pódiu, jejich vývoj ještě není u konce, můžou být lepší, ale nyní jsou na vrcholu. To, jak staré písně hrajeme dnes, je nejlepší způsob, jak je podat. Už tu není žádný další vývoj, ale pořád je velká zábava je hrát.
Staré skladby hrajeme pomaleji, tempo je trochu volnější. Ale začali jsme hrát i novou píseň, je to také intro, protestsong o všem tom násilí. Teď je to druh improvizace, zkoušíme ji naživo, ale rozhodně se z toho stane píseň, která bude na nové desce.
Jak vnímáte nárůst násilí ve světě, kde přibývá válek?
Mám pocit, že jsme v ohrožení. Už roky mám pocit, že sklouzáváme k jakési třetí světové válce. Odehrává se příliš moc různých věcí a nakonec mám pocit, že jsme se ocitli v nebezpečí. A nemluvím jen o násilí a o válkách, které je nyní součástí našeho života, ale o zdrojích na této planetě. Na internetu vidíte všechno, což to dělá vážnější.
Ale nejprve jste zmínil násilí.
Stalo se součástí našeho života.
Mluvil jste o protestsongu, ale vzhledem k hlasitosti a intenzitě hudby je na koncertech těžké porozumět slovům.
No, můžu je napsat, napadlo mě to na turné, ale moje texty jsou docela jednoduché, žádné velké věci. Je to součást celého obrazu. Hlubší texty jsou na Koksofen, ale tyto písně na turné nehrajeme.
Hrajete na kytaru pro leváky, kterou ale máte zavěšenou jako pravák. Jaké to skýtá výhody?
Největší výhodou je, že má obráceně mechaniku, což znamená, že hluboké éčko je na hlavě delší. Když hrajete struny nad ořechem hlavě prsty nebo trsátkem, tak máte k dispozici hodně různých zvuků, které nemáte, když hrajete na kytaru pro praváky. Tak prosté to je. Ale celé ovládání kytary je takto mnohem jednodušší, alespoň pro mne.
Ptám se, protože takto hrál na kytaru pro praváky i levák Jimi Hendrix.
Hodně jsem se od něj naučil, ale hrát na kytaru jsem začal kvůli Ritchiemu Blackmorovi, Black Night, Made In Japan… a Song Remains The Same od Led Zeppelin. Jeden z důvodů, proč hraju na kytaru, je jejich píseň Communication Breakdown, velmi krátká, ale intenzivní píseň se sólem. Ale to bylo dávno.
Jaké to pro vás bylo spolupracovat s FM Einheitem z Einstürzende Neubauten, který má přece jen odlišné a ještě radikálnější pojetí.
Jsme pořád přátelé, stále v kontaktu, před dvěma dny jsme si volali. Bavili jsme se, jak jsme se poprvé setkali. Bylo to někdy koncem osmdesátých let nebo v jejich půlce.
Ale vaše hraní s ním je dost daleko od rocku.
Je to jako malovat odlišné obrazy.
Pro mne je snazší pochopit, jak jste se od Massakeru dostali ke společné desce s Pagem Hamiltonem z Helmet než ke spolupráci s FM Einheitem.
To nevím, ale rozumím vám, z hlediska logiky dává větší smysl spojení dvou kytar než hrát se sebranými poničenými stroji. To přináší něco jiného, ale jde jen o to, jak o věcech přemýšlíme. Vzpomeňte si na staré filmy, které neměly žádnou zvukovou stopu. Hrálo se k nim živě a dělaly se k nim ruchy. Je zajímavé, co my vkládáme do věcí. Zkusme to nedělat.
Jste synem známého saxofonisty Petera Brötzmanna. Cítil jste na sobě nějaké zatížení?
