Spolupráce vynikajícího slovenského kytaristy Dávida Kollára s předními evropskými jazzovými trumpetisty Arvem Henriksenem nebo Erikem Truffazem vždy nabízely mimořádné zážitky. Lahůdkou byly i jejich nahrávky, které se objevovaly na Kollárových deskách. Pokud však nešlo o celá společná alba, jako v případě A Sense of Destiny a Unexpected Isolation, nebyl už dojem tak přesvědčivý. Bylo až příliš patrné, že jde od postupně nasbíraný materiál, i když spolupráce se zahraničními hvězdami přestavovaly pomyslné třešničky na dortu, celek často nebyl homogenní.
Nové album Calls je ohromným krokem vpřed, i když především přináší čistě sólové Kollárovy nahrávky, v nichž vrství nástroje – kromě kytar využil i basy, piana, syntezátorů a programoval elektrické bicí. Jen ve dvou zní trubka Erika Truffaze a ve třech trubka Paola Raineriho, kterého ve dvou podpořil i bubeník Marco Minnemann. Přestože mají nahrávky široký záběr, od abstraktních zvukových ploch přes ohlasy jazzu až k převažujícímu tvrdému progresivnímu rocku à la King Crimson, působí deska koherentně.
Je tu základní linie, album zachycuje Kollárovy telefonáty s jeho spolupracovníky. Hudba k nim vytváří jakýsi soundtrack, s nimiž má Kollár hodně zkušeností. V telefonátech je naráz patrná Kollárova nejistota nejen ohledně angličtiny a přízvuku, ale i ohledně samotných nahrávek, kdy přiznává, že bude muset všechno přetočit.
Už samotné téma dává albu jednotu. Ještě cennější je, že nechává nahlédnout pod pokličku do Kollárovy tvůrčí kuchyně. Odhaduje část tvůrčího procesu. Po slovech „je to hotové, urobil jsem všetko, čo som mohol, a myslím, že je to hotové, je to, jak to je a neviem s tým už robiť viac“, vyznívá dlouhá rocková skladba It Is What Is It s výraznými Minnemannovými bicími úplně jinak. Kollár však nemluví jen o tvorbě, ale také o výhružkách, že od státu nedostane žádné peníze, protože natočil hudbu k filmu o mafiánském bossovi Černák, který ukazuje i mafiánské praktiky politických špiček. K tomu exaltovaný rock sedne.