Marek Toman 
Martin Amstutz (1965) je švýcarský hudebník a tiskař. V budově bývalé pošty v St. Gallenu má svou dílnu a muzeum zároveň, jmenuje se to Point Jaune. Každý týden otevírá tento prostor pro veřejnost a výsledkem jsou týdenní noviny publikované ve formě plakátu – Wochenblatt. Martin Amstutz zároveň hraje na bandoneon v kapele Café Deseado, která se vyznačuje pestrobarevnou směsí žánrů od šansonu, world music, po stoletou taneční hudbu a šraml. Na knižním festivalu Tabook 2019 v Táboře M. Amstutz jednak vystavil své Wochenblatty, vyznačující se divokou barevností a překvapující kompozicí textu a obrazu, jednak vystoupil s Café Deseado. Pražské pokračování Wochenblattu vytvořil v lednu 2020 během svého hostování v ateliéru ilustrace na pražské UMPRUM.
Váš Wochenblatt skutečně vychází každý týden?
Ano. Ano i ne. Každý týden leží u mě v ateliéru v Sankt Gallenu na stole list papíru. Ten ateliér je v budově staré pošty, každou středu ho otevřeme veřejnosti, lidé se sejdou a společně diskutujeme. Návštěvníci píšou na ten papír poznámky k našim diskusím, nebo tam třeba napíšou něco patafyzického.
Takže ta stará pošta funguje jako komunitní místo?
Ve středu ano. Je to sice můj ateliér, ale ta budova vznikla jako veřejný prostor, takže nedává smysl, abych ji využíval jen pro sebe. Od začátku jsem ji chtěl otevřít pro lidi.
A co je obvyklým tématem těch středečních diskusí? Třeba lokální politika v Sankt Gallenu?
Může to tak být, naše diskuse jsou ale často spojené s uměním, protože řada přátel, kteří přicházejí, jsou umělci, například herci, pak zase po své zkoušce přijdou třeba jazzmani… V každém případě se každý týden popíše list papíru, ve čtvrtek ráno dostane číslo a to je Wochenblatt.
A jak se publikuje? Jako plakát?
Ano, v té staré poště ho vyvěsím na zeď. A pak, čas od času, jedno to číslo vytisknu. Ten nejnovější, který vznikl se studenty UMPRUM v Praze, má číslo 1 144. Na výstavách pak ukazuji jenom ta vytištěná čísla.
Kolik let už to takhle děláte?
Začal jsem v roce 1998. Ve chvíli, kdy mi připadalo nutné mít něco jako vlastní noviny. Souviselo to také s úpadkem tištěných médií, který se tehdy začal projevovat.
Ta aktivita je ale asi nekomerční, ne? Jak platíte své účty? Děláte také grafiku na zakázku?
Moc ne. Stane se, že někdy někdo přijde a chce třeba vytisknout nějaké zvláštní vizitky. To můžu udělat. Anebo přijde nějaký grafik a chce své věci vytisknout na mém lisu, to je také možné. Anebo má chuť si tam zaexperimentovat. To se ale příliš často nestává. Na byznys většinou nedojde. Díky honorářům za hudební vystoupení nějak přežívám.
Máme projekt jménem Café Deseado, vznikl vlastně ve stejné době jako Wochenblatt, ale samozřejmě hudebníci se prostřídali. Posledních pět let hrajeme jako trio.
A jak popsat váš styl? Je to něco jako world music?
Určitým způsobem ano. Hrajeme jen své vlastní skladby a vlivy přijímáme skutečně odevšad. Samozřejmě, i za jménem kapely se skrývá příběh. V argentinské Patagonii je na atlantickém pobřeží Puerto Deseado, vlastně to znamená vytoužený přístav, a v něm se zastavil opravdu každý. Všichni ti mořeplavci jako Fernando Magellan nebo Francis Drake, všichni ti, kdo se pokoušeli obeplout Jižní Ameriku. Je to jeden z opravdu posledních dobrých přístavů a právě tam se snažili nachystat své lodě na další cestu. Charles Darwin se tam stavil také. Myslím, že Bruce Chatwin dokonce o Puerto Deseado napsal ve své knize In Patagonia (1977). Otázka je, co všichni ti muži v Puerto Deseado hledali. A odpověď je jasná, hledali hospodu. Pochopitelně hledali Café Deseado. A v Puerto Deseado žádná kavárna neexistuje. Právě proto pak museli obeplouvat svět jako Magellan nebo jako Drake. Takže máte tenhle bod, tohle místo, které neexistuje, a jak víte, není možné uvažovat o něčem, co neexistuje, protože jakmile začnete o místě, které neexistuje, uvažovat, něco přece jen vznikne. Z místa, jež neexistuje, vznikne imaginární místo. Něco jako imaginární číslo.
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu
Jaroslav Kovaříček (1944) je australský rozhlasový režisér, hlasatel a skladatel – z východních Čech. V roce 1968 v Praze jako vysokoškolský student spoluzakládal Společnost pro lidská práva, srpnovou okupaci zažil jako přímý svědek. Coby emigrant neznalý angličtiny přistál v Austrálii, kde se stal prvním rozhlasovým hlasatelem – cizincem. Známý australský novinář a spisovatel Richard Fidler nedávno na rezidenčním pobytu v Praze vzpomínal, jaký dojem na něj dělaly Kovaříčkovy pořady. Jaroslav Kovaříček dnes přednáší o tónech, skládá relaxační a meditační hudbu. Pro lidi i pro psy.
Jak se vám podařilo začít pracovat pro rozhlas, když jste přijel jako emigrant do Austrálie?
Anglicky jsem neuměl vůbec, začal jsem se učit… a dostal jsem místo v rozhlase jako poslíček. V ABC, tedy Australian Broadcasting Corporation. Roznášel jsem balíky, jenže šéf byl vzorový vůl. Nemohl si zapamatovat mé jméno, tak se rozhodl, že mi bude říkat Tome. Mluvil jako člověk z lidu, a odehrávaly se různé trapasy. Řekl mi třeba: „Tom, take this fucking parcel to that fucking music department“, já jsem rozuměl music department a pochopil jsem, co je to parcel. Ale to ostatní už ne. Tak jsem vyjel do příslušné redakce, kde byla hezká sekretářka, která se mi líbila, položil jsem před ni balíček a řekl jí: „Here is your fucking parcel.“ Chudák holka málem spadla ze židle. Nakonec jsem dal výpověď a problémy pokračovaly.
Vzal byste ve své tehdejší pozici jakoukoli práci?
Všiml jsem si třeba, že hledají otvírače ústřic. Řekl jsem si: To umí každý vůl. Jeden krajan mě naučil ten potřebný trik. Tak jsem tam volal a příjemná slečna mi řekla, že platí podle toho, kolik jich otevřu. Něco jsem plácl a ona se zaradovala: Přijďte, to budete mít pět set dolarů týdně. Tehdy měl bankovní manažer týdně sto dolarů. Přišel jsem se tam podívat, tam byli hoši z Itálie, z Řecka, kteří vyrostli u moře, ústřice se jim jenom točily v ruce. Šéf na mě koukl, bylo mu všechno jasné, nabídl mi pár ústřic na ochutnání a poslal mě pryč. Dělal jsem všechno možné, také v knihovně.
A proč jste se vůbec ve Vídni v uprchlickém táboře rozhodl pro Austrálii?
Byl jsem vystudovaný muzikolog a věděl jsem, že o tuto profesi není ve světě zrovna rvačka. I když jsem měl specializaci na sdělovací prostředky, kupodivu ani Američané neprojevili zájem. Australané tehdy lákali lidi a ještě říkali, že jim tam jezdí samí technici a dělníci, ale umělců málo. A já jsem od dětství toužil poznat pacifické ostrovy. Netušil jsem ovšem, že tam zůstanu.
Otvíračem ústřic jste se ale nakonec nestal.
S pomocí jiných jsem se nakonec vrátil do ABC, ale už do techniky. A zase, když se člověk dívá zpátky a něco se mu jeví v daném okamžiku jako mizérie, může se to ukázat jako nesmírně užitečné. Když už jsem pracoval jako režisér, těžil jsem právě z těch svých zkušeností. Jako režiséra mě hned tak někdo z techniků nenapálil, protože jsem znal všechny triky, které na režiséry zkoušeli. Takže to už šlo.
A jak jste se stal hlasatelem?
V roce 1975 udělali ředitelem v rozhlase jednoho kreativního člověka, měl odstartovat stanici v Adelaide a obrátil se na mě, abych mu pomohl. To už bylo jiné kafe. Byl jsem v Austrálii teprve sedm let, takže angličtinu jsem hodně předstíral. Ani mě nenapadlo, že bych dělal za mikrofonem. Nesmysl. V té době ani rodilí Australané nemohli pracovat jako hlasatelé, protože měli akcent, brali jenom Angličany. Já jsem byl první člověk z neanglického prostředí, který začal působit ve sdělovacích prostředcích. Svým způsobem to byla legrace, ale také šílený zápřah. Věděl jsem, že jsem prubířský kámen. Takové zkušební morče. Takže jsem nechtěl zklamat.
V jakých pořadech jste vystupoval?
Ta stanice byla něco jako Vltava, převážně zaměřená na klasickou hudbu. Měli jsme tam ale i mluvené slovo, rozhlasové hry, a v těch sedmdesátých letech, to byla taková trochu divoká doba plná experimentů. Jeden večer jsme udělali živý přenos ze života. Nechali jsme na radnici namontovat stereo mikrofon, aby snímal zvuky hlavní ulice ve středu města, a začali v šest vysílat. Mezi jednotlivými programovými segmenty jsme vždy přepojili na ten mikrofon a také nahráli asi půl minuty městských zvuků. Záměrem bylo těsně před půlnocí sestřih těch zvukových úlovků přehrát a demonstrovat tak měnící se zvukovou atmosféru města. Jenže jsem Adelaidu neznal. Najednou, po desáté, jsem měl pocit, že nám ten mikrofon někdo ukradl. Já jsem nevěděl, že Adelaide byla tehdy mimořádně provinční město a že v deset večer život z centra zmizel.
Jak jste to vyřešili?
Kolegu naštěstí napadlo poslat tam kamaráda se saxofonem, aby tam s ním chodil a hrál. Za šest minut byl na místě. Pak nám zase volali z policie, že zatkli pro rušení nočního klidu nějakého člověka, který tvrdí, že hraje pro rádio. Pak kolegu napadlo, když jede někdo náhodou kolem radnice, ať zatroubí. A lidi tehdy rozhlas dost poslouchali. Ještě nedávno jsem se potkal s taxikářem, který si pamatoval, jak tehdy troubil. Dělali jsme ale i seriózní pořady, poezii, rozhlasové hry.
Myslíte, že vám při zvládání angličtiny pomohlo muzikologické vzdělání, nebo spíš cit pro zvuk?
Jistě. Ucho, to je výhoda. Nikdy jsem neuměl pořádně jazyky, ale dovedl jsem je velmi dobře napodobovat. Australština je pro mě dost těžká, ovšem umím v ní dělat různé akcenty: francouzský, čínský, řecký…
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu
