Když chtěla Ruth Zylbermanová začít se sběrem materiálu, orientovala se podle mapy Paříže s vyznačenými místy, odkud byli za druhé světové války deportováni Židé. Podle hustoty červených koleček našla dům, který se stal scénou jejího příběhu – anebo spíše studnicí tamních příběhů. V originále kniha nese titul podle adresy toho domu. Vlastně shluku budov kolem centrálního dvora, se spoustou jednopokojových, dvoupokojových bytů se záchody na chodbě, ve kterých by dnes už nikdo nebydlel.
Autorka vstoupila do daného domu jako cizinka. Nepíše alespoň, že by se oháněla „autoritou“ filmové dokumentaristky, jíž je. A to, že z „projektu“ vznikl úspěšný dokument, je v samotném textu vedlejší věc. Postupně navázala kontakt s obyvateli domu, počínaje marockým domovníkem. A zároveň se pustila do hledačské práce, která ji zavedla do francouzských archivů a prostřednictvím elektronických a médií do celého světa. Z pozůstatků policejních dokumentů se postupně vynořila jména rodin, které v domě ve čtyřicátých letech dvacátého století žily, řada z nich židovských. Kniha má přitom jedinečný rozměr všelijak namíchané francouzské společnosti – mnoho obyvatel domu se přistěhovala do Francie z Polska, Ruska či Rumunska i Československa ve dvacátých či třicátých letech. Jejich děti měly už ale francouzská křestní jména a autorka nijak nepochybuje, že by její hrdinové nebyli „skuteční“ Francouzi.
Represe vůči Židům měly oproti systematické administrativní práci v protektorátu s efektivními zhoubnými následky v Paříži jinou podobu: šlo o obávané „zátahy“, po nichž se nešťastní lidé ocitli například na Zimním velodromu, odkud putovali do táborů. Autorka také používá maličko jiný slovník: „deportace“ oproti u nás všeříkajícímu „transportu“. Nepřehledná městská krajina Paříže poskytla příležitost k jinému chování, než bylo protektorátní přihlížení. Vizuálně vděčnou roli hraje v knize tehdejší domovnice, která dohodnutým způsobem zametání upozorňovala obyvatele na blížící se zátah. A nežidovští sousedé často poskytli Židům azyl.
Autorka přitom pochybuje o pravdivosti empatie, kterou hledá. Bojí se, že jde o „vlastní konstrukci … vyprávění – o bratrském, ochranném poutu mezi živými – o našem poutu s těmi, kdo tu byli před námi a kdo tu budou po nás“. Pozoruhodným rysem knihy je, že nejde o žádnou autofikci, autorka o vlastní rodině nepíše, aby se vyhnula tomu, co by mohlo být „narcistní divadýlko, sebezálibná lítost“.