Matěj Zikmund: Svědek výtvarného dialogu velkoměsta

Text: Simona Bohatá

K obrazům Matěje Zikmunda jsem se dostala náhodně, když jsem rolovala Facebookem. Páni! Zastavila jsem ubíhající příspěvky, jako bych chtěla zatáhnout za záchrannou brzdu, a pár obrazů přefocených pro facebookový příspěvek mě přimělo, abych si řekla, že bych je chtěla vidět naživo.

Matěj říká skromně, že nemá aťák, jen pokoj, ve kterém maluje. Přesto je to aťák každým coulem, od vysokého stropu po trojdílné arkýřové okno, které zásobuje prostor vlnami světla a inspirací. Hledíte z něho na dvě věže. Žižkovský vysílač tu vede dialog s Vinohradskou vodárnou a jejich sousedství jako by se symbolicky propisovalo do obrazů, které máte při pohledu z okna za zády.

Velkým tématem Matěje je totiž architektura a její fragmenty jsou viditelné i v čistě abstraktních obrazech. Ať už se díváte na realistická městská zákoutí, kubizující perspektivy karlínských a žižkovských ulic nebo čistě abstraktní hry barevných vrstev, jedno mají ty obrazy společné. Jsou promyšlené, dynamické, jsou v pohybu. A pro mě jako pro nadšeného milovníka umění jsou, řečeno silně neodborně, skvělé.

Do ateliéru jsem se nepřišla jen dívat na obrazy, ale taky položit Matějovi pár otázek.

Kde jste se narodil a kdy jste vyrůstal?

Sice jsem vyrůstal na malé vesnici v Pržně na Valašsku blízko Zlína, kde jsem se narodil, ale když mi byly bezmála čtyři roky, přestěhovali jsme se do Prahy na Vinohrady. Dá se tedy říci, že jsem člověk zcela srostlý s velkoměstem.

Bylo výtvarné umění vždy přirozenou součástí života ve vaší rodině?

To zcela ne, ale mě odmala bavilo kreslit si a díky prarodičům z matčiny strany jsem byl veden k estetické vizualitě, byl jsem díky nim obklopen pěknými věcmi od oblečení po nábytek. Máma kreslila, když byla mladá, moje sestra taky, je architektka. Estetické cítění většinou zdědíte, ale musí se v průběhu života vědomě dotvářet. Babička mě po nástupu na střední školu často vybízela, abych se díval po výlohách, po fasádách domů, abych vnímal architekturu jako součást umění. Tak se teď dívám a zpětně její rady oceňuji. Z otcovy rodiny byli uměleckými osobnostmi architekt Vojtěch Kerhart, jeho bratr, malíř Oldřich Kerhart a Miloš Reindl, také malíř.

Takže můžeme směle říci, že výtvarné cítění bylo vaší rodině vlastní. Navštěvoval jste základní uměleckou školu?

Začal jsem tam chodit poměrně pozdě, strávil jsem na ZUŠce jen rok a potom jsem přešel do individuálního kurzu k malíři Ondřeji Radovi, který má ateliér na Vinohradech. Tam jsem začal dělat věci ke zkouškám, primárně těžká a nezáživná zátiší prostřídaná s volným zadáním, ale pořád jsem ještě tou dobou nevěděl určitě, jestli se chci zabývat malbou i v budoucnu. To přišlo později, zhruba po prváku na střední škole, kam jsem i díky přípravě v Radově ateliéru zvládl zkoušky, a byl jsem přijat. Ale i tak jsem ještě nebyl zcela rozhodnutý, že se budu věnovat přímo malbě. Nicméně jsem si kvůli drilu v Radově ateliéru natrénoval základní zručnost, a nejen tu. Hodně mě ovlivnil svým přístupem k životu, oboru, vlastní prací, vnitřní integritou, naprostou profesionalitou a schopností individuálně a konstruktivně žáka vést.

Rozhodoval jste se mezi studiem na výtvarné škole a nějakým jiným odlišným oborem?

Nechtěl jsem jít na gympl kvůli matematice a hledal jsem spolu s rodiči školu, která by mi seděla a bylo jasné, že obor by měl být výtvarný. Nakonec jsem se hlásil na střední umělecko průmyslovou školu na Žižkově na obor výstavní a prostorový design, nikoliv přímo na malbu, od té jsem si chtěl nechat ještě institucionální odstup. Ve volném čase jsem už ale pracoval na nových obrazech, zkoušel a hledal nové přístupy. Jinou, nevýtvarnou studijní alternativu jsem nehledal.

Čím jste se na škole zabýval?

V oboru prostorového designu jsme hodně pracovali s papírem, dělali jsme modely stánků, vše, co se týká výstavnictví. Často tyto práce končily pouze u modelů, ale naučil jsem se tam práci s prostorem, měřítkem a preciznosti. Jako maturitní práci jsem dělal výtvarné řešení pláště budovy městského úřadu ve Vršovicích.

Jednalo se o městský úřad naproti Koh-i-noorce? To je opravdu ošklivá stavba.

Ano, jednalo se o řešení podoby pláště budovy a líbilo se mi, že se zde trochu dotýkám architektonické práce, i když jsem tehdy ještě uvědoměle architekturu nevnímal.

Ale přesto jste s ní již pracoval.

Ano, při škole jsem se již věnoval malbě, ale soukromě, ve volných chvílích, a už tehdy se architektura pozvolna stávala možná mimoděk jedním z mých témat. Ale vědomě a cíleně jsem se jí začal zabývat až o pár let později.

Můžete jen krátce popsat, jak jste řešil toto zadání, jak by podle vás mohla budova městského úřadu vypadat?

Zadání bylo na mně. Jednalo se o synagogy, která tam do roku 1952 stála, nyní je na jejím místě gymnázium a základní škola, tak spojuji minulé se stávajícím. Je to téma, které mě zajímalo už před rokem a půl, jen jsem se k němu z časových důvodů nedostal a nevznikly ani žádné skici. Teď mám příležitost a důvěru, a jsem za ně hodně rád.

K obrazům Matěje Zikmunda jsem . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář