Antonín Kopp je známý jakožto výtvarník a člen skupiny Pode Bal. V následujícím rozhovoru odhaluje své další umělecké a lidské fazety, které mnozí z vás možná ještě neznáte.
Na výtvarné scéně jsi znám především jako spoluzakladatel a dlouhodobý člen umělecké skupiny Pode Bal. Ty jsi ale ještě předtím vystudoval úplně jiný obor, pokud se nepletu.
Učňák jsem měl v Tesle jako mechanik elektronických zřízení a střední školu v oboru sdělovací technika v Panské ulici. Učňák mi našla moje máma, když zjistila, že na výtvarku mě kvůli kádrovému profilu nevezmou. Otec totiž v šedesátkách využil uvolnění bolševických zákazů a začal podnikat. Jako živnostník založil ve Stránčicích dílnu, kde vyráběl hokejky, lyže a sáňky. Když jsem v místním kině viděl promítat kreslenou reklamu s textem Ludvík Kopp:„Kdyby se všichni, co koupili mé lyže, v nich postavili do fronty, byla by ze Stránčic až na Václavák,“ byl jsem na něj hrdý… Pamatuju si, že když jsem jako dítě na ledě hrál hokej, tak kluci koukali uznale na mou hokejku se slovy: „Hm, má Koppovku!“ Když svobodu v Čechách začali „řídit“ vojáci z Ruska, tak si pamatuju, jak mi táta řekl: „Toníku, je to špatný, budu muset do závodu.“ Já na to naivně: „To je skvělý, táto, ty budeš závodník!“ A pamatuju si jeho hořký úsměv.
V dětství jsem hodně kreslil a v sedmdesátkách byl fascinován kromě modernismu hlavně rockovou hudbou, obaly LP západních kapel a elektronikou zesilovačů a magnetofonů. Když sem někdo ze známých propašoval LP ze Západu, tak jsme si ho mezi kámoši nahrávali. Ve mně se tak vývojově spojily dvě činnosti: výtvarno s elektronikou. Získal jsem elektrickou kytaru, postavil si zesilovač a kreslil a maloval často inspirován obaly těch LP. O hodně později, když jsem se hned po revoluci dostal na Vysokou školu umělecko-průmyslovou na obor Ilustrace k Jiřímu Šalamounovi, tak jsem po roce přestoupil na Grafický design a komunikace ke Zdeňku Zieglerovi, abych se zdokonalil ve spojení výtvarna s počítači, přičemž ten obor byl na Západě v začátcích a v Čechách téměř neznámý.
A co Pode Bal? Jak a kdy vlastně skupina vznikla a o co vám šlo?
Po dokončení studia na UMPRUM v roce 1997 v ateliéru grafického designu a komunikace jsem měl už za sebou výstavy závěsných obrazů, první mi uváděla Věra Jirousová v roce 1992 pod názvem „Místa“ a byly to pigmentem sypané mapy Prahy, kde kostely byly něco jako elektrárny. Byla to ezoterická tematika pojatá jiným způsobem, než je pro ezoteriku typické.
Metafyziku a víru mám stále jako posilující nadcestu vůči běžné cestě fyzickou realitou. Kromě metafyzických výletů ducha mě stejně zajímal reálný život v nabyté svobodě a jeho vztah k nesvobodě ve státním zřízení, což lze zpracovat jinak než abstrakcí.
S kolegou z bývalého ateliéru na UMPRUM, Petrem Motyčkou, nám bylo jasné, že jako grafici nechceme dělat jen to, co nám někdo zadá. Věděli jsme, že spojením textu a obrazu ve spojení s konceptem se můžeme vyjadřovat na umělecké scéně jinak a výrazně. Zajímala nás témata, kterým se české umění vyhýbalo: postkomunistické chování politiků, rezignace občanů na svobodu, socio-kulturní situace. Sledovali jsme západní umělce, kteří politická a sociální témata na rozdíl od Čechů řešili výrazně. Našimi vzory byly v grafice Američanka Barbara Kruger a v konceptu Němci Joseph Beuys a Hans Haacke.
Prvním hybatelem v konceptuálním umění byl pro nás Marcel Duchamp, on byl inspirací i pro název skupiny. Pochází z telegramu Marcela Duchampa, kterým odpovídá Tristanu Tzarovi na pozvání k účasti na dadaistické výstavě. V telegramu stálo: PODE BAL – DUCHAMP. Pode bal je zkráceným francouzským výrazem „peau de balle“, v překladu: „kůže z míče“ a v přeneseném smyslu: „kašlu vám na to“. Mysleli jsme tím také: „kašleme na umění ve významu: umět něco rukama“. Je to důraz na koncept, zjednodušeně to, na co chceme reagovat, je potřeba nejdříve znát nejen opticky a formu toho, jak to provedeme a kde a kdy umístíme, tomu přizpůsobit. Měli jsme i vlastní heslo: „More than only Art.“ V první fázi skupinu kromě nás tvořili spolužáci z UMPRUM Hana Valihorová a Martin Krpec a galerista Leoš Válka, později je vystřídal malíř Michal Šiml.
Prvním naším projektem v roce 1998 byl protest proti chystané novele „drogového zákona“. Hrozilo, že by vás policie mohla zadržet, kdyby u vás našla drogu manipulativně definovanou v zákoně jako „větší množství drogy než malé“. Schylovalo se tedy k první prohibici v Čechách, výstavu jsme nazvali „Prohibice parlamentu“.
