Novináři někdy zažijí hvězdné okamžiky, ve kterých vyvrcholí jejich kariéra – a to ostatní zůstane tak trochu ve stínu. Pohříchu to bývají okamžiky dramatické, až tragické pro všechny okolo. Prvorepublikový novinář František Kocourek takový okamžik prožil 19. března 1939. Stál tehdy na balkónu někdejšího hotelu Šroubek na Václavském náměstí (pozdější Grandhotel Evropa, č. 25) – a komentoval několik dní po okupaci přehlídku německé armády. Pro rozhlas, v přímém přenosu. Byla to reportáž prvořadé důležitosti a rozhlas byl jediné médium, které ji mohlo zprostředkovat v reálném čase.
Na zachované fotografii vidíme novináře s výrazným obličejem a vlasy sčísnutými dozadu. Tvář má staženou napětím. Hned vedle něj ostatně stojí dva němečtí důstojníci. Nasadili shovívavé výrazy, protože reportáž o podrobení národa v přímém přenosu se vysílá samozřejmě česky.
Reportér u mikrofonu byl všeobecně známý jako Franta Kocourek, jak se také podepisoval. I s doktorským titulem: Dr. Franta Kocourek. Tento ani ne čtyřicátník se pohyboval ve světě prvorepublikových médií dvacet let – a na konci třicátých let jeho hvězda vystoupala vzhůru. V čase uzavření mnichovské dohody se stal tím, komu lidé bez nadsázky naslouchali. Dělo se to v době, kdy po zhroucení Československa, po porážce bez boje, nastala všeobecná deziluze, bezradnost a rozhostila se nedůvěra k politické reprezentaci.
Kocourek se ve svých rozhlasových relacích, zvaných Okénko, snažil posluchače opatrně povzbuzovat, podobně jako Ferdinand Peroutka, do jehož Přítomnosti ostatně přispíval. V obou případech to byl příslovečný tanec mezi vejci. Zdánlivě obyčejná slova o nutnosti vzájemné důvěry, víry ve společný cíl, o hodnotě češtiny měla zásadní dosah. V pozůstalosti Franty Kocourka se ovšem zachoval dopis posluchačky, která mu vyčetla, že věci lakuje narůžovo: Němci se zmocnili Československa z hospodářských a politických důvodů, a my na tom nic nezměníme. Z opačné strany napadala Kocourka fašistická Vlajka, která tohoto přesvědčeného demokrata očerňovala kvůli snaze vykřesat alespoň trochu naděje jako převlékače kabátů. Nadšené dopisy posluchačů nicméně převažovaly.
Přehlídka na Václavském náměstí, jímž prohřmělo více než sto tanků a další těžká technika, byla samozřejmě výrazem triumfu i testem podrobeného národa. Jak zareaguje?
Franta Kocourek se postavil k úkolu zdánlivě s maximální profesionalitou. Ač uměl dokonale německy, nechal si prostřednictvím překladatele vysvětlovat od důstojníků, jaká technika se právě sune náměstím. Informace starostlivě sděloval, s pečlivě dávkovaným úžasem, který hraničil s posměchem. Vrcholný okamžik nastal, když předvedl jeden ze svých improvizačních majstrštyků. Od popisů techniky vítězů náhle odbočil k vráně, která se nad náměstím objevila. Vžil se do jejích pocitů a tvrdil, jak žasla, neboť něco takového si jistě nikdy nedokázala představit…
Z reakcí posluchačů víme, že mnozí pokládali Kocourkovu reportáž za první nadějný záblesk v absolutní historické temnotě začínající okupace.
Jeho projev nezůstal bez odezvy ani v zahraničí. Referoval o něm 21. 3. 1939 francouzský Paris Soir s tím, že Kocourek švejkovsky vytřel Němcům zrak. „Statečný český reportér tváří v tvář nacistům ukázal morální převahu českého národa nad okupanty.“ Schylovalo se k osudovému dějství Kocourkova života.
Reportér v torpédu
Dr. Franta Kocourek byl jako novinář aktivní v tolika oblastech, že je to dnes nepředstavitelné. Psal do novin a vysílal reportáže ze zahraničí – dlouhodobě sledoval vzestup nacismu v Německu, kam často dojížděl. Reportoval o projevech nacistických špiček, popisoval vlnu patriotického nadšení Němců, pro Čechy nepochopitelnou. Dobře si všiml zvláštního, mystického rozměru nacismu – používal proto odkazy ke křesťanství, takže ministra propagandy Goebbelse označil za „rozhlasového a novinářského Jana Křtitele národně-socialistického hnutí“. Popis Hitlerova projevu pojal takto: „Rozhlíží se temnýma očima po svých věřících … Je to vstupní část hakenkreuzlerské bohoslužby.“ Setkání Hitlera a Mussoliniho přirovnal ke „svatbě“ mezi oběma diktátorskými režimy. Na vlastní oči sledoval dělnické pouliční boje v Rakousku roku 1934 i pozdější anšlus, ten pokrýval na místě několik dní. V Československu sledoval od půle třicátých let vzestup K. Henleina a jeho strany, stejně jako působení polské propagandy na Těšínsku.
Zajímal se o sociální problémy doma, vydal se například na místo neštěstí v dole Nelson u Oseku, domáhal se sfárání do podzemí a zveřejnil sérii reportáží. Navštěvoval pražské chudinské kolonie i skalní a jeskynní byty. Jeho články v Přítomnosti vyústily ve spontánní sbírku mezi čtenáři, která přinesla chudým věcnou i finanční podporu. Zabýval se osudem svého někdejšího spolužáka, jenž po ztrátě zaměstnání skončil na ulici, a nakonec žil mezi galérkou, pustil se do podvodů a málem skončil sebevraždou. Tato reportáž se příslovečně jmenovala Na dně. Kocourek ovšem dokázal popsat i utkání a rodinné prostředí populárního boxera Nekolného.
Východiskem pro něj bylo mimořádné rodinné prostředí a nadprůměrné vzdělání. Jeho otec, gymnaziální profesor češtiny, němčiny a řečnictví a matka recitátorka dokázali nadchnout celou rodinu pro kulturní život. Franta (nar. 14. 9. 1901) měl tři mladší sourozence. U Kocourkových se hrálo loutkové divadlo, recitovalo se, dokonce vydávali vlastní domácí časopis, rodinný Měsíčník. Rodiče se zabývali intenzivní kulturní, vzdělávací a spolkovou činností již za Rakouska-Uherska. Kocourkův mladší sourozenec později vzpomínal, že pro rodinu neexistoval volný víkend – neustále se chodilo někam přednášet nebo vystupovat. Franta Kocourek jako mladík běžně pořádal v Praze akce pro stovky dětí, které zabavoval vyprávěním pohádek. V devíti letech napsal román Tajemství pólu. Svou první loutkovou hru Princ Ahmád a víla Parí Baní sepsal již ve dvanácti letech. Experimentální divadelní hru Jarní mámení pak v jedenadvaceti letech. Obě vyšly knižně.
Kocourek po
