Různé

Bob Dylan v songu Man Gave Names to All the Animals (album Slow Train Coming, 1979) zpívá o tom, jak kdysi dávno asi člověk pojmenovával zvířata. Né Punťa nebo Míca, nýbrž druhy! Se snahou nějak je vystihnout. Například spatřil ohromného tvora, co rád mručel, až řval, měl mohutné tlapy a byl celý hustě chlupatý. Tak mu dal jméno medvěd.… Číst dál...

Jistě, nechci říkat hiphop dokud nepřeskočím ani chválit dne před večeří. Ale i tak mám radost, že otravná epidemie, která nás dva roky soužila je (alespoň na čas) pryč. Přišly jiné, ještě horší věci, ale o tom nemá cenu se zde rozepisovat. Na to jsem já i můj sloupek krátký. Zkusím vyzdvihnout alespoň nějaký pozitivní aspekt… Číst dál...

Času onoho, bylo to tuším za mého prvního londýnského pobytu, mnou samým zvaného „růžové období“, jsem jednou přerušil profesora Richarda Wollheima, když tvrdil, že ani filozof není neomylný, natož papež či jiní preláti, převážně samozvaní. Post illa verba dodávám, že o neomylnosti Wollyho jsem se už v jedné Postile zmínil. „Filozof… Číst dál...

Dnes to bude trochu zamotané, ale co naplat. Totiž: na přelomu 60. a 70. let dal producent Tom Dowd dohromady Erika Claptona s Duanem Allmanem, mistrem slidekytary z Allman Brothers Bandu. A vzniklo 2LP, pro nějž si Clapton vymyslel výslovností shodnou variantu svého křestního jména. Řeč jde o kapele… Číst dál...

O „novodobém vypalování“, které v poslední době zachvátilo (ne)jednu domácnost, jsem už psal. Zmínil jsem, že ač je to technologicky prakticky totéž co na konci devadesátých let, pocitově a „morálně“ je to věc přesně opačná. Nedělám si kopii vydaného CD, ale vypaluji si poctivě zakoupené zvukové soubory alb, která na CD vůbec… Číst dál...

Cokoli řekneme malému dítěti, zeptá se „Proč?“. A když mu vysvětlíme „Protože tak a tak“, zeptá se znovu „Proč?“. Etc. Post illa verba dodávám, že nejlepší je se postupně vrátit k odpovědi na první „Proč?“ a dodat „Ale to už jsem ti vysvětlil.“ Když kladu otázku „Proč?“ sám sobě, třeba „Proč jsem nezbohatl?“, doporučuji si… Číst dál...

Když ležíte s nohou v sádře, jde vám dříve varující přítel, že to bude v těchhle botách dneska venku klouzat jako prase, logicky na nervy větou: „Já jsem to říkal!“ A naopak oceníte, pokud takovou sentenci spolkne. Což zvlášť u jistých typů vyžaduje sebezapření. Které v sobě ale i leckdo vcelku normální… Číst dál...

Občas si koupím nějakou desku jen na základě obalu, jindy se nechám uchvátit jejím názvem (Skrývám se, ale nikdo mě nehledá Radomila Uhlíře pro mě stále zůstává nepřekonaný). No a občas mě svým názvem zaujme celá kapela. Takhle jsem před pár lety narazil na VHS Or Beta. Trochu jsem o nich něco četl, ale ten vtipný, éru počátku… Číst dál...

Miláno – a zejména cesta do něj – je za všechny prachy. Znalci evropských měn, i těch pokleslých, mi to potvrdí. Post illa verba dodávám, že oběd, potažmo večeře, stojí za to, i když stojí „majlant“. Cena takové „ceny“ (vyslov čény) je značná. Nejdražší je ovšem v Miláně vystavená „cena“ Leonardova, správně by se měla jmenovat Poslední… Číst dál...