Postila

Dnes se stanu postilionem sebe sama. Ostatně jako vždycky. Viz úryvek z románu Kraj náš vedlejší: Galerie Václava Špály svým svislým vzezřením vždy připomínala trojposchoďový model světa: nebe, země, peklo. Děly se tam psí kusy, pokusy a opusy. Však co se stalo, nestalo. Spíš se stalo nastálo. V březnu 1968 přivezl posel z Paříže… Číst dál...

Postila

Opět si jednou bereme nebereme ku pomoci Kanta. Sice nejde, ale má jít o prolegomena ke každé další Postile, která bude chtít vystoupit jako věda. Post illa verba dodávám, že vše se zdá být jasné. Prý to není žádná věda. Inu, pánbůh s námi, suďme sami. Třeba taková rusko-finská válka, kterou Sovětský svaz na jeden ráz pro laiky překvapivě… Číst dál...

Postila

Již jsem kdysi uvedl, že filozof Jiří Němec jednou německy přednášel řádovým sestrám kdesi v Rakousku. Řeholnice jej napjatě a stále napjatěji poslouchaly, nejnapjatěji, když domluvil. To proto, že důsledně zapomínal na ono proslulé sloveso situované na konci věty, někdy dokonce na konci anakolutu. Post illa verba dodávám,… Číst dál...

Postila

„Ty, hlavičko upírova, mráz tě bude tupírovat.“ Tak pravil Nikolaj Stankovič – a lépe by to nesvedl ani Vergilius. On totiž, Nikolaj, nikoli Vergilius, přišel na to, že každé slovo je homonymum, aniž by tu tezi uváděl prolegomenaticky v kantovském smyslu, ostatně v jakémpak jiném než v tom, z nějž se pravda line. Je… Číst dál...

Postila

Měl jsem koncept ne na ocet. Na seriál v celém roce. Brzy se však ukázalo, jako by to bylo málo, že sám Milan Uhde též. Nebyla to lež jak věž. Už se nepamatuji, čímž sám sebe matuji, kdo ved tehdy televizi, jako by mu byla cizí, ale pamatuji si, zač stál. Zdálo se, že mně to dají, a potají jsem řek žertem, tedy čertem, že Uhde se souží, neb nemá to, po čem… Číst dál...

Postila

Vloni má žena Zuzana odletěla do Nizozemí na unikátní výstavu Vermeerových obrazů. Můj souhlas nepotřebovala, ale měla. Vždyť jsem celoživotně absolvoval bezpočet interview a na obligátní otázku „Nejlepší tři malíři“ stereotypně odpovídal „Jan Vermeer van Delft, William Turner a Otakar Slavík“. Post illa verba dodávám,… Číst dál...

Postila

Nechci se hádat s hašteřivými osobami, ale jednou z nejlepších literatur je ruská a v té chvále se skví i lecjaký mladý „sovět“. Ovšem takový Gončarov žádný sovět nebyl, i když si rady, tedy sovětu, věděl. Jednou z jeho rad byl Oblomov – a toho jsem měl vždycky rád. Ten ležel v posteli a nejvíc… Číst dál...

Postila

Jednou, ostatně jako tolikrát, jsme stolovali a já znaven jako dosud nikdy, jsem složil ruce, do nich hlavu a usnul. „Eugene,“ probudil mě pozorný spolustolovník Pavel Dykast a ukázal na nového přísedícího. „To je ministr Svoboda.“ Nenapadlo mě nic důvtipnějšího než neblahé proroctví. „Vy ministrem dlouho nebudete.“ A nebyl.… Číst dál...

Postila

Když Zuzana, nikoli v lázni, ale v přízni, a to mojí, poprvé viděla Bruno Kreiského (Kreiští původně vlastnili „Znojemské okurky“), poděkovala mu za azyl a oba účastníci toho spontánního aktu se objali. „Vy jste ten nejlepší,“ pravila Zuzana a měla pravdu pravdoucí. Když o spoustu let později táž Zuzana osobně uviděla… Číst dál...

Postila

Ty tomista, já tomista, pro ostatní není místa. To zní jak „Přišli Josef a Marie a nebylo pro ně místa v hospóóódě“. V tomistické „hospodě“ však bylo místa dost. Jak pro Jacquese Maritaina, tak pro Metoda Habáně s jeho průvodcem, významově se jmenujícím Kazimír Večerka. Ten první… Číst dál...