Ondy jsem byl s rodiči v Budapešti. To už ale bylo Rakousko-Uhersko rozloženo, údajně Masarykem, jenž tak dlouho hučel do Wilsona, až oslovený ten rozpad dopustil. Ostatně, znáte to: Bůh dopustí, když motyka spustí. Avšak zpět k naší uherské exkurzi. Nechali jsme si doporučit nejvykřičenější vinárnu a tam tak dlouho pili, dokud nám osazenstvo nedoporučilo ústup. Tomuto consiliu abeundi nešlo vzdorovat. Chopil jsem se tudíž plné skleničky a jako vždycky jsem se ji pokoušel vynést, abych z ní mohl usrkávat, když jsme se vraceli z nehostinného podniku.
Leč běda, přeběda. Bystrozraký pingl prokoukl můj tah, a hned chtěl vyvodit důsledky. Otec se postavil před syna, aby mě chránil, a hromovým hlasem nesoucím se z Pešti do Budy a zpět pronesl: „To můj syn, zřejmě po mně, dělá vždycky. Do toho jeho obyčeje se, chlape, nepleťte!“
Post illa verba dodávám, jaká je to škoda, že si moje zatím poslední žena nevzala od tchána poučení. Mohli jsme všichni čtyři bažit, až bychom se sdostatek nabažili. Však také maminka načatou noc nezdrženlivě proplakala. Já jsem si ani nevšiml, že žena, ta má, se k uznání gagu nemá. Skleničku bych nevynášel, ač by seděla ta naše.
Takhle zní reálná fikce. Čípak je to asi dikce? Uhodli jste, je to moje. Stejně jako fikcí, jichž nakous náš Brikcí, celé roje. Byl to předek Brikcí z Licka, jejž znal nejen sklepník, řemen neodepni, ale každá ficka. Když mu přifařili koncovku „us“, kterou i já nesu, z Neapole ozvalo se „olé“, jakmile vybouchl Vesuv. A Brikcího ficky se hned ikonicky zapsaly do kurzu latinského, boha jeho, kde je učil bručet, aniž by chtěl účet, ursus. Leč heč. Tuhle leč, vlastně léčku jak psí dečku, užívám, jak pravím vám, i v románech, stejně jako Čech, Lech, Mech.
…Jen Mech měl pech.
Leč vzdechu nech
a zataj dech.
Když v ucha švech
tě zalechtá
mech tam
nejechovějším z ech.
Bylo-li to už řečeno, přicházím o svoje léno. Je mi líto.