Postila

Když jsem se kdysi zeptal aforisty Karla Marka, zda ještě chodí s Petruškou Šustrovou, lakonicky odvětil: „Petruška? To je vyhaslý případ.“ Někdo to Petrušce donesl, pravděpodobně já, a ta odvetně složila dvojverší: „Zato ty máš Karlíčku / paranoiu v malíčku.“ Ani jeden neměl pravdu, ale o to jim šlo. Post illa verba dodávám, že… Číst dál...

Postila

Kdykoli jsme se s přítelem a aforistou Karlem Markem ocitli v blízkosti náměstí Jiřího z Poděbrad, s nezřetelnou omluvou odběhl do Plečnikova chrámu, aby se vzápětí zase vrátil. Kostelní hodiny vždy neklamně ukázaly, že Karlova modlitba byla střelná. Jako by proběhla in articulo mortis. Když se Karel takto neprodleně… Číst dál...

Postila

Když jsem Pavlu Landovskému, hlavnímu hrdinovi mých postil, ještě za jeho života odhaloval v jednom vůči němu vztahovému městečku pamětní desku, mluvily dvě slavné herečky – a já. Ony se mu vyznaly z lásky a já se mu vyznal, neboť jsem se v něm vyznal, z obdivu k jeho moudrosti. Teprve pokašlávání početné Pavlovy… Číst dál...

Postila

Ruský mystik Merežkovskij úporně upozorňoval na odstupňovanou proměnu v rytmu radostných zpráv, tedy evangelií. Ježíš na začátku proměňuje v Káni vodu ve víno, na konci pak víno v krev. Post illa verba dodávám, že pro mne mystikou byla „tomistika“, tedy žádná mystika. I kdyby měl někdo scholastiku… Číst dál...

Postila

Když před Sokratem, míněno časově, nikoli místně, přišel učenlivý občan k presokratikovi a chtěl něco zdefinovat, presokratik na to něco prostě ukázal. Šlo-li třeba o psí definici, mudrc ukázal na psa právě běžícího kolem. Post illa verba dodávám, že jsem cosi takového mutatis mutandis zažil s ředitelem Křižovnické… Číst dál...

Postila

Občas vzpomínám na toho či onoho spřáteleného básníka už za jeho – a ještě za mého – živa. Naposledy se to přihodilo v případě Pavla Šruta. Ten už ale z mého vzpomínkového vzorce vystoupil. Ač je nesmrtelný, umřel. Nynějším zaživa vzpomínaným je Pavel Zajíček, undergroundový básník a overgroundový přítel. Post illa… Číst dál...

Postila

Profesor Richard Wollheim, estetik světového formátu a „Head of the Philosophy Department“ na University College v Londýně, mě jednou pozval na nedělní oběd. Jelikož metro zvané „underground“ vedlo přes Holland Park, vystoupil jsem už tam, abych si prohlédl proslulá místa, kde Michelangelo Antonioni točil Zvětšeninu.… Číst dál...

Postila

Jack Kerouac myslel na Deana Moriartyho, já vzpomínám na Pavla Šruta. Ostatně jsem to dělával už za jeho života. Když nám začátkem devadesátých let Český spisovatel vydal Cadus rotundus – Sud kulatý, naše nerozborné soudružství stolního i tvůrčího rázu se utužilo na celé věky. Pojem soudruh, nenapravitelně zprofanován minulým… Číst dál...

Postila

Má žena Zuzana, autorka a kurátorka výstavy Nezlomní, právě probíhající v Obecním domě v Praze, mne požádala, abych do katalogu napsal třicet kunsthistorických pohádek. Přesně tolik umělců, živých i věčných, tam vystavuje. Na Rudolfa Němce, malíře a věčného přítele, jsem při této příležitosti prozradil,… Číst dál...

Postila

Jednou zase přijde říjen. V cukuletu jako každoročně. Čas živočišného párování. Na říji či odezvu říje je třeba se přichystat. Asi jako se Karafiátovi broučci nachystávali na zimu. Jenže tentokrát nejde o hibernování, ale o námluvy. Post illa verba dodávám, že ani lidské – někdy nelidské – párování se neobejde bez… Číst dál...