Postila

Jako v každém městě i v Lipsku hledám – a někdy dokonce nacházím – střešní zahrady. Seznam nalezených střešních zahrad lipských zatím nezveřejním. Ať si je každý najde sám. Cílem je zde hledání. Nalezení je metacíl. Post illa verba dodávám, že svého času jsem hledal a nalézal střešní zahrady v Praze. Tam, kde … Číst dál...

Postila

Stalo se na jihu Londýna v podkroví, do nějž jsem už čtenáře zavedl. Když jsem se tam zase jednou ocitl, seděla u stolu kromě mne a domácí paní, vlastně slečny, ještě jedna dvojice. Milka, ta má, mi diskrétně pošeptala, že ona kráska půl yardu ode mne, ale evidentně náležející tomu, s nímž se od oběda mrouskala, je nefalšovaná… Číst dál...

Glosa slunečního hodináře

Ta pravá tvorba je nepředmětná. Je to vlastně odyssea. Nikoli ta bájná s předjednaným, předmětným koncem (většinou smutným, v případě itackého krále happyendem).   Mým svrchovaným uměleckým dílem jsou sluneční hodiny a vedle nich na stejném principu založené hodiny měsíční. Moje „bloudění“ spočívá v tom, že chodím po světě… Číst dál...

Postila

Karel Marx měl dva učitele: Hegela a Feuerbacha. Oba jej zvali ke stolu. Ten první, podle nějž se svět točí v rytmu valčíku, Marxe naučil kolem stolu, díky Engelsovi prohnutému, tančit ono estata. Ten druhý jej přiměl ke stolu přisednout a materialisticky stolovat ve jménu hesla „člověk je, co jí“. Post illa verba dodávám – a to nikoli… Číst dál...

POSTILA

Když byla Leopoldu Figlovi, střídavě kancléři a ministru zahraničí Rakouské republiky, naposledy dějinně předurčena ta druhá hodnost, měl v roce 1955 jeden z nejtěžších úkolů. Šlo o to, zda sovětští vojáci odejdou či zůstanou. Dolnorakouský piják vína se posadil ke stolu s ruskými generály a tam si to rozdali… Číst dál...

Postila

Dostal jsem pozvání, abych jeden den vedl workshop na slavné univerzitě v Göttingenu. Má se pracovat se studenty oboru „Weltliteratur“ a slavistiky. Cílem je, aby studenti dostali praktický vhled do tvorby spisovatele, do toho, jak pracuje na svých textech a jak o nich přemýšlí – a taky, aby si… Číst dál...

Postila

Za školu jsem jako dítě tou samou povinné nechodil. Teprve když mi z kádrových důvodů zakázali školu vysokou, nechodil jsem do ní, ale za ni. Někam jsem chodit musel. To, co by mě naučili – anebo nenaučili – na vysoké škole, jsem se učil a naučil sám. Cestou četby a tvorby. Post illa verba dodávám, že v dětství, kdy mi byly nižší… Číst dál...

Postila

Všechny cesty vedou k místu setkání. Mnozí mají za takové místo hospodu. Moje cesta mě přivedla k sejití s magickou krajinou na jihu Dolních Rakous zvanou Die Bucklige Welt. Post illa verba dodávám, že poněkud indiánsky znějící Kopcový svět (eventuálně Hrbolatý svět) je nepochybně výstižný popis kraje, ale především oficiální… Číst dál...

Postila

Josef Šťastný, můj děda z maminčiny strany, byl správcem Rajské zahrady na Žižkově a zachráncem sochy Píseň, zvané též Budík, od Mistra Ladislava Šalouna. To si cvrlikají ptáci na pražských střechách. Málokdo však ví, že zachránil i tramvaj č. 2, již údajně později s ostatními tramvajemi jezdícími… Číst dál...

Postila

Londýnské pobyty mi šly k duhu. Duhové byly i barevně. První období (koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let) se v análech zove infračervené, druhé a zatím poslední období (začátkem let osmdesátých) sluje ultrafialové. Otřepaná období jako růžové a modré jsem elegantně přeskočil. Post illa verba dodávám,… Číst dál...