Postila

Času onoho, bylo to tuším za mého prvního londýnského pobytu, mnou samým zvaného „růžové období“, jsem jednou přerušil profesora Richarda Wollheima, když tvrdil, že ani filozof není neomylný, natož papež či jiní preláti, převážně samozvaní. Post illa verba dodávám, že o neomylnosti Wollyho jsem se už v jedné Postile zmínil. „Filozof… Číst dál...

Postila

Cokoli řekneme malému dítěti, zeptá se „Proč?“. A když mu vysvětlíme „Protože tak a tak“, zeptá se znovu „Proč?“. Etc. Post illa verba dodávám, že nejlepší je se postupně vrátit k odpovědi na první „Proč?“ a dodat „Ale to už jsem ti vysvětlil.“ Když kladu otázku „Proč?“ sám sobě, třeba „Proč jsem nezbohatl?“, doporučuji si… Číst dál...

Postila

Miláno – a zejména cesta do něj – je za všechny prachy. Znalci evropských měn, i těch pokleslých, mi to potvrdí. Post illa verba dodávám, že oběd, potažmo večeře, stojí za to, i když stojí „majlant“. Cena takové „ceny“ (vyslov čény) je značná. Nejdražší je ovšem v Miláně vystavená „cena“ Leonardova, správně by se měla jmenovat Poslední… Číst dál...

Postila

Nedávno jsem zopakoval svou spanilou jízdu do Milána léta Páně 1980, kdy jsem, jak známo, učil Italy latinsky. Post illa verba dodávám, že už tehdy mě fascinovaly hojné zahrady na střechách. Když mě teď můj syn Eugen odvážel na San Siro, nejslovutnější stadion z možných, abychom usedli, vedle italských fotbalových legend, s hlavou… Číst dál...

Postila

Vzpomínky probíhají nejlépe, jsou-li na čas zpřítomněny. Na čas programatický. Třeba Vzpomínka na Miláno, ať už s velkým nebo malým „vé“. To je ten nejvýsostnější reminiscentní program. Post illa verba dodávám, že naše hudební vzpomínka se točí jako čamrda kolem Ivana Vyskočila, mého osobního soudního znalce v oboru… Číst dál...

Postila

Když jsem dopsal scénář k filmu o Bedřichu Dlouhém, požádal mne natáčený výtvarný génius, abych dokument osobně komentoval. Nikdo jiný to prý nedovede. Post illa verba připojuji k nynějšímu „evangeliu“ úryvky z tehdejšího objednaného komentáře: Od poloviny 50. let, kdy s podobně orientovanými přáteli… Číst dál...

Postila

Něco víme od nepaměti, něco zpaměti a něco zapomenem vzápětí. Někteří „vlastenci“ zapomenou i rodný jazyk, přinejmenším jej komolí. Příkladem českého vlastence byl můj děda, hrdina hned několika Postil. Jak ode mne víme, to on za chmurných časů německé okupace v Rajské zahradě, jejímž byl správcem, zakopal Šalounova… Číst dál...

Postila

Antonín Kratochvíl, fotograf světového formátu, kdysi zdárně vyfotil cokoliv, co by se mělo, mohlo a muselo líbit plzeňskému pivovaru, a sice tak, že v sérii fotek objednaných do slavnostního kalendáře milostivě dopustil, aby na jedné spočívala v levém rohu dole zmačkaná plechovka Prazdroje. Stejným způsobem předtím… Číst dál...

Postila

Když jsem měl k šestici stávajících pohádek napsat ještě jednu, aby mohlo nakladatelství Arbor vitae vydat pythagorejsky magičtější sedmero mých pohádek, vzpomněl jsem si, že jsem kdysi napsal latinskou pohádku Quo modo Croculus in herbarium venit. Promptně jsem ji přeložil do češtiny, což bylo vzhledem k nápadné podobnosti obou jazyků… Číst dál...

Postila

Skuteční znalci literatury objevili Ameriku: když teď Eugen Brikcius dopsal další „nepředmětný“ román Leopoldiana aneb Memoáry umělce povstalého z kozelce, dokončil autobiografickou trilogii, i když první z románů je vlastně Zvěstný. Dalšími jsou Nepředmětná odysea a zmíněný nový. Post illa verba dodávám, že posledně načatý… Číst dál...