Měl jsem koncept
ne na ocet.
Na seriál v celém roce.
Brzy se však ukázalo,
jako by to bylo málo,
že sám Milan Uhde též.
Nebyla to lež jak věž.
Už se nepamatuji,
čímž sám sebe matuji,
kdo ved tehdy televizi,
jako by mu byla cizí,
ale pamatuji si, zač stál.
Zdálo se, že mně to dají,
a potají
jsem řek žertem,
tedy čertem,
že Uhde se souží,
neb nemá to, po čem toužil.
Řečené, ne že ne,
zaslech Pavel Kohout
a dal dál.
Když se to dověděl Uhde,
pramálo o tu při dbal.
Přišel za mnou
ruce si mnout:
„Naše přátelství,
jež se stále skví,
si rozvracet nedáme.“
Padla kosa na kámen.
Pavlu Kohoutovi v tuto chvíli
jsme jako jeden muž odpustili,
neboť nebylo co.
Ať čeká, až přijde kocour.
Ani jeden z nás,
sper to ďas,
seriál
nedostal.