Jednou, ostatně jako tolikrát, jsme stolovali a já znaven jako dosud nikdy, jsem složil ruce, do nich hlavu a usnul. „Eugene,“ probudil mě pozorný spolustolovník Pavel Dykast a ukázal na nového přísedícího. „To je ministr Svoboda.“ Nenapadlo mě nic důvtipnějšího než neblahé proroctví. „Vy ministrem dlouho nebudete.“ A nebyl.
Post illa verba dodávám, že to s ním začalo dopadat ještě hůř. Přitom jsem mu nic z toho, co s ním justice prováděla, nepřál. Z mé strany to byl pouze fór probuzeného Děda Vševěda. Inu, lépe se neprobouzet, není-li našinec už před usnutím na jakékoli překvapení po probuzení heideggerovsky nachystán k připravenosti na vyhnutí se pnutí. Prý „sranda musí bejt, i kdyby fotra věšeli“. Ale odpusť, Otče náš, a nenechej, ať se stane, že ho lid neželí, když se hraje mariáš. Lid ho ale nelitoval, nemluvě o pomluvě, pro níž našel stydná slova.
Nosit jméno Svoboda, a pak o ni přijít, ani v říjnu nedodá Svobodovi říji. Svoboda s malým „s“ je vlastně štěstí, a toho lze dle některých dosáhnout, když se můžeme podrbat, kde nás svědí. Když ovšem svědí císaře, dokonce se podrbat musíme. A to najmě má-li, jak by o císaři, nejspíš ultratmáři, řekl spásný Dalí, osazenstvo za lid. Ale to je stará vesta, nejen moje. Jedna ze sta.
A proto se nechte – jako už tolikrát – inspirovat mou básní Říjnový nepřítel:
Ani v říjnu nepříteli
