Ty tomista, já tomista, pro ostatní není místa. To zní jak „Přišli Josef a Marie a nebylo pro ně místa v hospóóódě“. V tomistické „hospodě“ však bylo místa dost. Jak pro Jacquese Maritaina, tak pro Metoda Habáně s jeho průvodcem, významově se jmenujícím Kazimír Večerka. Ten první byl schopen chvílemi svou tezi jakžtakž znepředmětnit, ty druhé to ani ve snu nenapadlo. Ostatně, nejlépe Tomáše vyložil filozof Jiří Němec začátkem 60. let na ekumenickém semináři v pražských Jirchářích. Starej, jak jsem mu přezdíval – a po mně i ostatní – bez jakýchkoli okolků odhalil světcovu nepředmětnost v řádcích i mezi řádky. Račte si bedlivě přečíst Sumu teologickou. Když Literární noviny pořádaly anketu o nejlepší knihu všech dob, nezůstala se mnou Suma sama.
Post illa verba dodávám, že, bože, šlo i nešlo na nože. Smysl bývá přenesený, nesmysl, mimochodem smysluplnější než ten smysl, přesahuje vlastní zenit. A taková transcendence se nám hodí do kredence, kde se možná dočkáš víry. Credo quia absurdum, dneska zvolat není um, i když ve víře jsou díry. A dík tomu, u sta hromů, dostává se do kredence i rumová kvintesence.
Jako vždy nemohu nevyzdvihnout třetí Tomášův důkaz existence Boha. Ano, ten z možnosti a nutnosti. To je sakramentská dialektika, ke slovu přichází možná nutnost i nutná možnost. Tomáš je z toho údajného maglajzu schopen vykouzlit nahodilost jak Brno, a to pár století před Leibnizem. Když si malíř Rudolf Němec, jak všude uvádím, šel nechat patentovat „univerzální závěsný obraz Mona“, tak jej z iluze i úřadu vyvedli. Dávno před ním Leibniz na „patentovacím úřadě“ se svou nahodilostí uspěl. Boží nutnost tu světskou nahodilost prostě potřebovala.
Nejlépe jsem na tom, myslím na tom tomistickém, nakonec já. Abych parafrázoval Egona Bondyho:
A nikdo o mně neví,
že jsem tomist levý.
Podotýkám, že jsem levý jen do rýmu. Každopádně nikdo neví, jak to myslel Tertulián („Credo quia absurdum“) se dvojvýznamným „quia“. Zda ona spojka znamená „protože“ nebo „přestože“. Autor hádanky zůstává nepředmětným na celé věky.
Existují dva způsoby, jak ukončit krátký, ale o to lapidárnější traktát: „Tak pravil Brikcius“, anebo poněkud indiánsky „Howgh“. Mějte za to, že zde platí koncovky obě.