Ze všech ministerstev je nejdůležitější ministerstvo kultury, neboť bez kultury je obec odsouzena k zániku. Ministr čehokoli by měl umět dvojí. Jednak ministrovat a vedle toho aspoň trochu ovládat jemu svěřený resort. Od ministra kultury lze očekávat, že přinejmenším ví, co to slovo znamená. Napovíme jako už tolikrát moudrému i nemoudrému. Poprvé a na věky, jak pronesl Marcus Tullius Cicero v jedné senátní řeči. Šlo a dále jde o gramatický tvar slovesa colere: „chtějíc vzdělávat“.
Post illa verba dodávám, že nic nedodávám. Tak bych si to představoval, ale nejde to. Trčí mi v paměti, co umím zpaměti. Vysvětlím vzápětí. Vyjímám dvě doličné historie. Hrdinou té první je Dalajláma, jemuž sekunduje, ale uhozeně, skoro jmenovec autora U snědeného krámu. Děj se odehrává ve „snědeném Salmovském paláci“. Autorka výstavy Charta Story, shodou okolností má žena, čeká ve zmíněném paláci, až pro ni dojdou a doprovodí ji do zatím uzavřených výstavních prostor. Náhle zazní sprostý hlas jakéhosi pohůnka tehdejšího ministra kultury, konjunkturálního hostitele Jeho Svatosti. „Odveďte tu ženu!“ Upozorňuji, že se jednalo o jednu z nejlepších výstav třetího tisíciletí.
Střih. Ve skutečně nejlepším z možných světů vchází do prostoru Dalajláma, správný brach a enormně vydařená reinkarnace svého předchůdce, a já pravím: „Vaše Svatosti, má choť vás miluje a já též. Víme, že i Vy milujete nás a nejen nás.“ Dalajláma přistoupí a dojemně nás oba pohladí. Nakonec pohladí i ministrova pohůnka.
Takový makový byl Herman. I když byli ještě horší. Třeba Zaorálek. Ten se nejprve hanebně obořil na mou ženu a vzápětí znemožnil její výstavu ve vídeňském Kunstforu. Šlo o výstavu zdatně reprezentující české umění. Ostatně zmíněný Zaorálek se jmenuje vpravdě významově. Výstavu ve Vídni prostě zavoral. Neomaleně vynadal Zuzaně za zcela funkční použití citátů z Franze Kafky. Napadená mu pádně vysvětlila, že všichni vystavující umělci Kafku vyznávali, nikoli módně, ale vhodně. Za ty všechny jmenuji Sekala, Koláře, Nepraše, Siona. Seznam je nekonečný. U takových zavorálků platí, že ignorance téměř zákonitě přechází v aroganci. Dnes ještě naposledy dodávám, že už před 2. světovou válkou vydalo nakladatelství českých umělců Mánes Kafkův Zámek s obálkou od Toyen.
Protikladem Zaorálka byl Milan Uhde, muž povýtce kultivovaný, vzdělaný a schopný vznešeného psaní. Řadím jej i před Pavla Tigrida, jenž po svém jmenování ministrem kultury prohlásil, že jeho ministerstvo by mělo být zrušeno. To vskutku řekl politicky správně orientovaný novinář přijíždějící z Francie, země mohutně dotující kulturu.