Nechci se hádat s hašteřivými osobami, ale jednou z nejlepších literatur je ruská a v té chvále se skví i lecjaký mladý „sovět“. Ovšem takový Gončarov žádný sovět nebyl, i když si rady, tedy sovětu, věděl. Jednou z jeho rad byl Oblomov – a toho jsem měl vždycky rád. Ten ležel v posteli a nejvíc byl spokojen, když peřina přijala tvar jeho těla za svůj.
Post illa verba dodávám, že při jednom takovém ležení se náhle rozletěly dveře a do obydlí, jež celé sestávalo z ložnice, vstoupil řekněme Ilja Iljič a dlouho, předlouho za sebou nezavíral dveře. Vločky ze sněžné vichřice řádící na odvrácené straně dveří přistávaly na povrchu Oblomovova lože. „Iljo Iljiči, jdete ze zimy,“ upozornil postelový hrdina spřáteleného vetřelce a zavrtal se, seč mohl, do duchny.
To by zcela stačilo, avšak román pokračuje. Jakmile vstal Oblomov z postele a na dalších stránkách se vystavil nejhloupější z možných společností, přestal mě zajímat. Takto si to pamatuji, eo ipso to tak nemohlo být. Nemohl jsem si to při komponování postily ověřit, neboť jen akademická, ale i knihovní půda mě pálí pod nohama. Nejlepší z mých odkazů jsou právě ty z paměti. Kdybych řečnicky zživotnil plurál slova odkaz, psalo by se moje předcházející prohlášení: „Nejlepší z mých odkazů jsou právě ti z paměti.“
Rád bych skončil, avšak zbývá místo. K čemu psaní, ba i spaní, nanečisto. Snad že óda na zdatného Gončarova spadá mezi moje ódy, kdy se moje žena, jen mnou potěšena, neptá odkdy dokdy. Vše je věčné, byť nevděčné. To, co píšem, snese i šém. Já jsem do řad průkopníků šémové poezie pod vedením, vlastně velením, zakladatele žánru Nikolaje Stankoviče nevstoupil, abych z nich vystupoval. Ledaže by šlo, jak nejmenší zlo, o výstupy pódiové, a sice tónem i slovem.
Copak je to mordyjé výslovnostně za THE END? V rámci trendu dnešních „endů“ se nemůžeme nezmínit o tzv. zbytečných lidech. V ruské literatuře je jich plno. Pokusíme-li se sestavit jejich pořadí, zdá se, že Oblomov předběhne i tak „zbytečného“ člověka, jakým je můj jmenovec Evžen Oněgin. A tak raději viz šémovou naději:
Libě všem
zbývá šém
vesměs ovšem
po našem.