Když Zuzana, nikoli v lázni, ale v přízni, a to mojí, poprvé viděla Bruno Kreiského (Kreiští původně vlastnili „Znojemské okurky“), poděkovala mu za azyl a oba účastníci toho spontánního aktu se objali. „Vy jste ten nejlepší,“ pravila Zuzana a měla pravdu pravdoucí. Když o spoustu let později táž Zuzana osobně uviděla Franze Vranitzkého, i jeho pochválila, a to svrchovaným právem slovy: „Vy jste ten nejlepší, hned po Kreiském.“ Inu, jsou chvály a chvály, nejhorší jsou ty nejupřímnější. Kancléř sem, kancléř tam.
Post illa verba dodávám, že nevím, jestli jsem následující gag už nevyprávěl, ale i kdybych jej vyprávěl, stejně jej teď znovu vypravím. Kreisky se svého času stal kancléřem, a to v zemi, která historicky vzato přespříliš prožidovská nebyla. Přijela za ním z Izraele Golda Meir a chtěla po něm v jádře drobnost, zřízení nějakého bohulibého, vlastně hospodinulibého ústavu, a Kreisky jí, jak si myslela, nevyhověl. Po návratu do Izraele prohlásila: „On mi ani nenabídl kafe.“ A co se nestalo, v řádu týdnů už ten kýžený ústav nebo co to bylo, stál.
Nevím, zda to „povstání“ Hospodin zaregistroval, ale pokud ano, pak by měl být spokojen. I když On spokojen nikdy není, v tom je jeho dopuštění. Není ani nespokojen. Přijměme to, věčné detto, v žádném pádě s nepokojem. Jaké tu je – či není – nepředmětné myšlení, jsem už vyložil. Každopádně tu však není žádné valné zamyšlení, jež bych nesložil.
Vraťme se jak hodec bumerangu k tomu nedávnému rangu, a sice k tématu matu, v českých zemích spíše patu. Uhodli jste, to je jisté. Hospodina nepotěší, že jsme sobci, jde o to, co dělá obec obcí. Šlápne-li nám nenadále bůhvíjaký Zavorálek bezohledně na kulturu, musí sudí pískat súru. My můžeme doporučit, a za to soustavně ručit, do ústavy, co platí pro všechny stavy, řekněme, ne němě, zákon stvrzující bez vyrážky v líci, že beze vší kultury obec ztrácí kontury. Kultura je právě ona, ta, jež vše, co činím já i moji jiní, za nás koná. Jako vysvětlivku k závěrečným veršům připomínáme, že kulturolog Vladimír Borecký si vedl kartotéku mašíblů (magorů, šílenců, bláznů).
Jak říkají Angličané,/než „kopneme do kýblu“,/což je osud mašíblů,/za zásluhy načinčané,/za to, co jsme napsali,/kéž by hráli halali.