Vloni má žena Zuzana odletěla do Nizozemí na unikátní výstavu Vermeerových obrazů. Můj souhlas nepotřebovala, ale měla. Vždyť jsem celoživotně absolvoval bezpočet interview a na obligátní otázku „Nejlepší tři malíři“ stereotypně odpovídal „Jan Vermeer van Delft, William Turner a Otakar Slavík“.
Post illa verba dodávám, že za obrazem Alegorie malířství Zuzana letět nemusela. Ona malba visí jako švec v Lysý, ale ten obden jen. Zato Vermeer ve Vídni visí bratru všechny dni. Před tou malbou malíř sedí a to samé, na co hledí, maluje. Jako by nás slyšel a z šalby té malby vyšel. Dnes se ovšem nevěnujeme jen Alegorii malířství, ale všem obrazům, kolik jich na světě je – a bude. Kdo by se nechtěl probouzet pod obrazem. Jenže chceš-li pod obrazem spát, musíš si jej malovat, rozumí se vlastnoručně. Píle dělá mistra z učně. Ve své roli postiliona jsem občas uváděl, jak se maluje, aby se našinec mohl probouzet pod vlastním obrazem, a teď to shrnem. Najmě postupy, než se otupí, zatím neuvedené.
Jakpak tedy malovat? Stromy odzdola po kmeni nahoru, protože strom se větví a ve štětci barvy ubývá. Krajinu tak, že malíř se k ní otočí zády a dívá se na ni mezi rozkročenýma nohama. Krajinné kontury jsou pak ostřejší.
Malované postavy je třeba nejprve svléknout. To se nemusí dít osobně, k tomu jsou tady metodičtí svalovci, a teprve po náčrtu nahatých figur je kresebně obléci. Jinak dílo ztroskotá na haprující anatomii. U ženských modelů je nutno dbát na pánev. Když je žena obnažena a je patrno, že má odpovídající pánev, pak dotyčná dobře rodí, což se malířovi hodí. Konec konců malíř by měl malovat jenom to, co se mu hodí.
Vraťme se však k Alegorii malířství. Je to vlastně Lekce malby a jako takovou ji lze komentovat následovně:
Ecce
lekce.
Projde lehce
ať už se chce
nebo nechce.
Obrazy jsou pak jak živé
Na ně připíjím svým cuvé.