Ivan Kral, do světového rocku učinivší ze všech našinců nejhlubší zářez, řekl pro Aktuálně.cz: „V Česku je mnoho talentů, ale bez anglických textů budou mít vždy omezené publikum. Posluchač chce ideálně cítit emocionální spojení se slovy zpěváka. Jak se to ale může stát v cizím jazyce? Melodie jsou nejdůležitější, ale zážitek z písničky je intenzivnější, když se posluchač osobně ztotožní s textem.“ No jo. Ale četné české skupiny přece myslí na průraz do světa. A upínají se k rockovému esperantu. Nejen proto, že je angličtina pro rock ideální a všem srozumitelná. Chtějí být světové. A vědí, že generační publikum angličtinu suverénně ovládá. Stálo by za nimi. Jako za táborskými Sunshine, když se zkoušeli dotáhnout do světové ligy.
Kral ovšem reagoval na otázku týkající se skupiny Lucie, jejíž album Černý kočky, mokrý žáby produkoval. Nepřímo tedy řekl, že by Koller, Kodym a další mohli bodovat i v zahraničí. Kdyby…
Bez ohledu na Lucii – proč se ani v dalších dvou dekádách nechytla ve světě žádná mladší, na angličtinu sázející sestava? Nemá autorské kvality Lucie? Snad. Ale to Kral nemůže na tu dálku vědět. Talentovaných muzikantů však, říká, je tu dost. Jenomže, a to je problém, nemají prostor. Většinová rádia jsou ultrakonzervativní, menšinová moc vyhraněná. Začarovaný kruh. Devadesátky jsou pryč, Koller a spol. aspoň čerpají z toho, že jich byl tenkrát plný éter. A že zpívali česky. Nadto dobré slogany, často celé texty. Zrovna oni se mateřštiny nepustí.
A pokud jde o ty mladší, do světa zahleděné a zpívající v esperantu? Mají šanci uspět? Místní manažeři, tykající si se všemi pořadateli v zemi, se o kontakty do světa ani nepokoušejí. A zahraniční? Maximálně uspořádají pár koncertů s ukrajinským bandem, co vyhrával na Majdanu. Jediná cesta je zbavit se mementa ztroskotavších Sunshine. Také vyjet TAM. Naneurčito, možná navždy. Věřit, že tentokrát to klapne. Být na místě, na příjmu. Permanentně. Neopominout se ukázat, kde se něco děje. Pořád na něčem a na sobě pracovat. Jako kdysi v N.Y. Ivan Kral. Jehož, zprvu ne zrovna šťastného pražského mladinkého kytaristu skupiny Saze, odvezli do USA ihned po srpnu 1968 rodiče.
