Ad hot

Nevím, odkud se vzala ta móda, ale už mi jde delší dobu na nervy. Totiž ty tak časté „standing ovation“ na koncertech v sálech s pevnými sedadly, povětšinou tedy vážnohudebních. Schválně píšu móda, protože je v tom naděje, že by mohla časem odeznít. Ale on je to několik let spíš zvyk. Dost tedy hloupý. Především proto, že když se pěstuje v takové míře, jako se to děje aspoň v Praze, ztrácí toto vlastně nejvyšší ocenění publikem váhu. Co by mohlo být ještě výš? Střílení do vzduchu?
Dříve se povstávání ze sedadel užívalo střídmě a hlavně vždycky až jako úplné završení. Po přídavcích a mnoha návratech klanících se umělců. Když dlouhé minuty neutichal stejnoměrně silný aplaus. Pak byly ovace ve stoje na místě a přirozené. A když k nim došlo, kritika to nikdy neopomněla zmínit. Jenže dneska se vyskakuje na nohy skoro ihned a často i po výkonech sice výborných, ale přece jen ne úplně oslnivých. To je vážně na hlavu. I tomu, kdo se takového málem hysterického třeštění nemá chuť účastnit, nakonec nezbude než se také z křesla rozvinout jak rezignovaná krajta na pouti. Anebo při odchodu radši simuluje napadání na nohu. Jinak si ho okolí počne zamyšleně prohlížet.
Nedávno se zase ve Dvořákově síni stálo dávno před prvým přídavkem. Zřejmě vlivem jakési obecné psychózy. Nebo v tušení, že se to přece má. Ale před druhým nášupem to patrně většině posluchačů už přišlo poněkud trapné a zůstala aplaudovat v sedě. Jen jakýsi muž vprostřed auditoria se opět vymrštil jak Vaňkavstaňka. Možná v navyklé roli dav strhujícího nadšence. Když periferním zrakem zaznamenal, že trčí skoro osamoceně, počal se otáčet vůkol po ostatních. Napřed s povzbudivým úsměvem, pak čím dál zaraženější. Než se účinkující objevili zpátky na pódiu, zapadl zchmuřen nepochopením do křesla. A doma s ním večer pak určitě nebyla řeč. Neboť publikum na něj, a to bylo pěkné, kašlalo. Byť celou dobu plácalo velmi intenzivně. I při definitivním dlouhém loučení kompletně sedící. Ze schodů Rudolfina pak sestupovali lidé do teplé zářijové noci bez výčitek, že snad Gidonu Kremerovi a jeho Kremeratě Baltice za mimořádný zážitek dostatečně nepoděkovali.
Že by se to obracelo? No, z jednoho večera ještě nelze nic vyvozovat. Však ono se uvidí.

Nevím, odkud se vzala ta móda, ale u . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář